Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.06.1997, sp. zn. I. ÚS 279/95 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 73/8 SbNU 209 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.279.95

sp. zn. I. ÚS 279/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů C. M. a ing. M. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, ve spojení s návrhem na zrušení §2 odst. 3, §4 odst. 1, části ust. §5 odst. 3 a 4, a části ust. §17 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., jakož i části ust. §5 odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č. 89/1996 Sb., a ustanovení §33 až §35 vyhlášky č. 190/1996 Sb., takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, se z r u š u j e . Návrh na zrušení §2 odst. 3, §4 odst. 1, části ust. §5 odst. 3 a 4 a části ust. §17 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., dále ust. §5 odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č. 89/1996 Sb., a ust. §§33 až 35 vyhlášky č. 190/1996 Sb., podaný spolu s ústavní stížností, se odmítá . Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 7. 12. 1995, došlou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 1995, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, které nabylo právní moci dne 27. 10. 1995, tedy ústavní stížností podanou včas ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení tohoto usnesení pro porušení čl. 1 a 2 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod. Dále pak stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, kterým dojde ke zrušení některých ustanovení zákona, o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění, jakož i zákona o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) v platném znění, případně příslušné prováděcí vyhlášky. Materiálním základem této ústavní stížnosti je skutečnost, že rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 29. 4. 1993, čj. V-1/2656/93/3070/Ku byl povolen vklad vlastnického práva pro ing. Z. S. a pro Z. S., každému k ideální 1/3 domu čp. 715, k ideální 1/3 stavebního pozemku p. č. 1911 a k ideální 1/3 zahrady p. č. 1912, nemovitostí zapsaných na LV č. 746 pro katastrální území S. na základě darovací smlouvy ze dne 6. 4. 1993 s účinností od 21. 4. 1993. Toto rozhodnutí nebylo stěžovatelům oznámeno. Proti tomuto rozhodnutí byla podána dle §250 odst. 2 o. s. ř. žaloba odůvodněná tím, že ze strany spoluvlastnice 2/3 podílu uvedených nemovitostí, paní M. P., bylo porušeno předkupní právo stěžovatelů k předmětným nemovitostem. Stěžovatelé přímo uvádějí, že první žalobkyně C. M. byla a je účastnicí řízení před Katastrálním úřadem Praha - město ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť byla tímto rozhodnutím přímo dotčena. To proto, že ve smyslu ustanovení §603 odst. 3 občanského zákoníku jí převodem nemovitostí se současným porušením předkupního práva ze strany paní P. vzniklo právo požadovat na manželích S., aby jí nemovitosti nabídli ke koupi. Rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město, jež nebylo doručeno stěžovatelům, nebylo tedy oznámeno v souladu s ustanovením §51 správního řádu a nemohlo tak dle ustanovení §52 odst. 1 správního řádu, ve vazbě na ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění, nabýt právní moci. Přesto byl zápis do katastru nemovitostí proveden. Došlo tak k porušení zejména povinnosti řádného zjištění okruhu účastníků dle ustanovení §14 správního řádu a nebylo získáno jejich stanovisko (§33 odst. 2 a §3 odst. 2 správního řádu). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že práva a povinnosti spoluvlastníků, kteří nejsou účastníky smlouvy, nejsou předmětem řízení o vklad práva do katastru nemovitostí, o jejich právech a povinnostech není jednáno a jejich práva a povinnosti nejsou přímo dotčena. Pokud se týká předkupního práva, toto je dotčeno jen nepřímo, neboť zůstává zachováno i po povolení vkladu. Je zde možnost žalovat nabyvatele, aby oprávněným osobám věc nabídl ke koupi a neučiní-li tak, jejich předkupní právo trvá i vůči novému spoluvlastníku. Z těchto důvodů nelze považovat spoluvlastníka za účastníka tohoto řízení a tudíž stěžovatelé nemohou mít postavení žalobců ve smyslu ustanovení §250 občanského soudního řádu. Argumentace stěžovatelů vychází z v té době platné právní úpravy: Tím, že po vydání zákona č. 265/1992 Sb. procesní stránka při převodu spoluvlastnického podílu přešla pod režim správního řádu, změnil se i okruh účastníků takového řízení. V předmětné věci se tato skutečnost odráží zejména ve vymezení okruhu účastníků řízení. Rozhodnutím o povolení vkladu práva vzniká spoluvlastníkům, jejichž předkupní právo bylo porušeno, právo uplatňovat vůči nabyvatelům ve smyslu ustanovení §603 odst. 3 občanského zákoníku, aby jim předmětná nemovitost byla nabídnuta ke koupi. Zamítavým rozhodnutím pak těmto ostatním spoluvlastníkům zaniká právo uplatňovat relativní neplatnost smlouvy podle §40a občanského zákoníku, neboť právní mocí rozhodnutí zaniká jejich naléhavý právní zájem na takovém určení dle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelé tedy dovozují, že jestliže vydáním rozhodnutí v předmětném řízení vznikají, zachovávají se nebo zanikají nějakému subjektu určitá práva, pak je přímo takovým rozhodnutím dotčen. Dále stěžovatelé, pokud se týká určení rozsahu účastníků při řízení dle zákona č. 265/1992 Sb., dovozují, že zde není obsažena speciální úprava okruhu účastníků tohoto řízení - je tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona třeba v této otázce aplikovat ustanovení §14 odst. 1 správního řádu, dle něhož je účastníkem řízení jen ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny. Účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Stěžovatelé tedy argumentují tím, že první stěžovatelka byla v době zahájení řízení účastnicí řízení se všemi důsledky, tj. zejména dle §18 odst. 3 správního řádu (právo na oznámení zahájení správního řízení), §33 správního řádu (právo na navrhování důkazů, vyjádření se atp.), §51 správního řádu (právo na oznámení rozhodnutí). Tato práva nevylučuje ani ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., které určuje pouze hlediska, ze kterých katastrální úřad listinu zkoumá, nikoliv však již důkazy, které je třeba provést k naplnění požadavků dle ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu ke spolehlivému zjištění skutečného stavu věci. Městský soud v Praze vydal své usnesení, aniž ve smyslu ustanovení §244 a §247 občanského soudního řádu přezkoumal zákonnost předcházejícího rozhodnutí, a konstatoval, že navrhovatelé nejsou účastníky smlouvy a nemohou tedy ani být účastníky správního řízení, neboť nejsou dotčeni správním rozhodnutím. Soud se ve svém usnesení ztotožnil se stanoviskem katastrálního úřadu k této věci a v rozporu se zákonem jim odepřel právo na přezkum rozhodnutí. Došlo tedy dle stěžovatelů k porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají rovněž zpětnou účinnost rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Správní rozhodnutí nabývá ve smyslu ustanovení §52 správního řádu právní moci, je-li podle §51 téhož zákona řádně oznámeno všem účastníkům řízení a nelze-li se proti němu odvolat, resp. podat ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. opravný prostředek. Vykonatelnost rozhodnutí nastupuje s právní mocí. Jak dovozují stěžovatelé, byla v době zahájení řízení katastrálním úřadem účastníkem první stěžovatelka, do jejíchž práv vstoupil v průběhu řízení mj. druhý navrhovatel, který má nyní právo na nerealizované oznámení rozhodnutí. Podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. nastanou účinky rozhodnutí zpětně ke dni podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva. V důsledku toho takto zpětně obdarovaným vznikne spoluvlastnictví k nemovitostem, přičemž spoluvlastníkům nemovitostí by mělo vzniknout právo požadovat na obdarovaných nabídku k jejich odkoupení (§603 odst. 3 občanského zákoníku), případně uplatnění relativní neplatnosti podle §40a občanského zákoníku. Tato práva však má pouze spoluvlastník, jehož spoluvlastnická práva existovala ke dni přechodu spoluvlastnického podílu na základě smlouvy, kterou bylo předkupní právo porušeno, takže právo uplatňovat prostředky na ochranu tohoto porušení zákonného předkupního práva nemá nikdo z minulých ani současných spoluvlastníků. Zpětnost účinků rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (§2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.) tedy nepřípustně mění obsah spoluvlastnictví a omezuje je, neboť především v případech úmyslného porušování předkupního práva znemožňuje ostatním spoluvlastníkům v některých situacích uplatnění jejich zákonných práv, a to bez jakékoliv náhrady - tak je tedy dán rozpor s ustanovením čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Není-li v zákoně č. 265/1992 Sb. obsažena speciální úprava účastníků řízení, pak ustanovení §5 odst. 3 tohoto zákona v první větě ("...rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu...") porušuje čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je narušena rovnost občanů - spoluvlastníků nemovitosti a účastníků správního řízení, kdy některým těmto subjektům je rozhodnutí oznamováno a některým nikoliv. Současně jsou porušeny meze ochrany absolutních práv spoluvlastníků nemovitostí, neboť je jim odpíráno právo na informaci o vzniku jejich relativních práv (práv, která vzniknou z porušení zákona). Ze stejných důvodů je navrhováno zrušení ustanovení §5 odst. 4 citovaného zákona ("...rozhodnutí o zamítnutí vkladu se doručuje všem účastníkům smlouvy nebo jiným oprávněným osobám..."). Toto ustanovení totiž omezuje právo účastníků řízení na oznámení rozhodnutí. Závěrem je navrhováno zrušení §37 až §39 vyhlášky č. 126/1993 Sb., resp. později §33 až §35 vyhlášky č. 190/1996 Sb., a to proto, že podle čl. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví - veškeré procesní normy, včetně norem upravujících postup ve správním řízení, musí být upraveny zákonem. Jestliže však ustanovení §17 zákona č. 265/1992 Sb. obsahuje zmocnění příslušných ústředních orgánů státní správy republik upravit vyhláškami podrobněji mj. postup při vkladu, pak v tomto rozsahu odporuje uvedeným článkům ústavních dokumentů. Ústavní soud si vyžádal stanovisko Městského soudu v Praze jako účastníka k ústavní stížnosti obou stěžovatelů. Ve svém přípisu ze dne 7. 8. 1996 se Městský soud v Praze postavil za názor, že stěžovatelé nebyli v řízení před katastrálním úřadem o povolení vkladu k této části spoluvlastnického podílu, kterou nevlastnili, účastníky řízení. Nemohli mít tedy postavení žalobců podle §250 občanského soudního řádu. Podle něho ústavní stížnost zcela pomíjí změnu v postavení spoluvlastníků, k níž došlo novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a která má prioritní význam při posuzování věci. Zatímco před novelou byl převod spoluvlastnického práva - nešlo-li o případ převodu na osoby výslovně uvedené v §140 občanského zákoníku, o který v dané věci nejde - vázán na souhlas dalších spoluvlastníků, po novele ustanovení §140 občanského zákoníku zakotvuje pouze předkupní právo dalších spoluvlastníků. Nerespektování zákonného předkupního práva nečiní však smlouvu neplatnou. Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko vedlejšího účastníka, Katastrálního úřadu Praha - město, který ve svém vyjádření ze dne 11. 3. 1996 sděluje k věci následující stanovisko: "Pokud se týká rozsahu přezkumných pravomocí, je tento dán §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li listinou převáděn spoluvlastnický podíl, není katastrální úřad povinen přezkoumávat, zda ze strany účastníka bylo dodrženo ustanovení §140 občanského zákoníku, ani posuzovat, zda smluvní volnost účastníka není omezena předkupním právem podle §603 občanského zákoníku. Při této úvaze katastrální úřad vychází z dikce ustanovení §40 občanského zákoníku o relativní neplatnosti právních úkonů. Pokud se týká okruhu účastníků, je katastrální úřad toho názoru, že okruh účastníků je dán zákonem č. 265/1992 Sb., který zde platí jako lex specialis vůči správnímu řádu, účastníky jsou tedy jen ve smlouvě uvedení převodce a nabyvatel. Nelze tedy užít §14 odst. 1, jakož i §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Relativní neplatnost právního úkonu, tak jak je stanovena v občanském zákoníku, zajišťuje dostatečně práva spoluvlastníků nemovitosti, cítí-li se tito poškozeni ve svých právech. K porušení ústavněprávních principů by naopak došlo v případě stanovení jakéhosi "práva veta" spoluvlastníkům nemovitosti. Takto by mohly být smlouvy o převodech nemovitostí i blokovány, čímž by došlo k porušení smluvní volnosti účastníků podle §3 odst. 1 občanského zákoníku." Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti; podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky tento soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Na základě předložené ústavní stížnosti, vyjádření vedlejšího účastníka Katastrálního úřadu Praha - město a vyžádaného soudního spisu se Ústavní soud zabýval nejprve napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, kterým bylo řízení o žalobě podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu zastaveno. Ve své argumentaci městský soud vychází z §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, kdy katastrální úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat s předmětem smlouvy, zda je úkon učiněn v předepsané formě, zda smluvní projevy účastníků jsou dostatečně určité, srozumitelné a zda smluvní volnost není omezena. Jsou-li splněny tyto podmínky, rozhodne, že se vklad povoluje, v opačném případě návrh zamítne (§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Z této dikce Městský soud v Praze dovozuje, že v řízení o vkladu se jedná o právech a povinnostech účastníků smlouvy. Práva a povinnosti spoluvlastníků, kteří nejsou účastníky smlouvy, nejsou podle něj předmětem daného řízení, neboť jejich práva a povinnosti nejsou přímo dotčena. Předkupní právo mohlo být dotčeno jen nepřímo, neboť jim zůstává zachováno i nadále poté, co katastrální úřad rozhodl. Jestliže tedy spoluvlastníci, kteří nejsou účastníky smlouvy, nejsou účastníky správního řízení, nemohou mít postavení žalobců v řízení o přezkum správního rozhodnutí podle §250 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení totiž je žalobcem fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že byla zkrácena rozhodnutím správního orgánu ve svých právech, popř. osoba, která měla být účastníkem správního řízení, ale jako s účastníkem řízení s ní nebylo jednáno. Za žalobce se podle tohoto ustanovení považuje osoba, která byla, resp. měla být, účastníkem správního řízení. Dle právního názoru Městského soudu v Praze však nelze takto: postupovat vzhledem k závěru, že spoluvlastníci podílu, který není předmětem smlouvy, předložené katastrálnímu úřadu k rozhodnutí o vkladu, nejsou účastníky správního řízení. Za žalobce tyto osoby nelze považovat ani podle ustanovení §250 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutím správního orgánu nebyli zkráceni ve svých právech, ani nejde o případ, kdy by šlo o nerozlučné společenství práv, když předmětem řízení nebyl jejich spoluvlastnický podíl. Vzhledem k tomu soud řízení zastavil podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu, neboť žaloba byla podána osobou neoprávněnou. Městský soud v Praze se nicméně zabýval otázkou, zda a do jaké míry je omezena smluvní volnost spoluvlastníků při prodeji spoluvlastnických podílů předkupním právem ostatních spoluvlastníků, a tedy otázkou, za jakých okolností by mohl katastrální úřad v řízení o vkladu dojít k závěru, že smluvní volnost prodávajících spoluvlastníků je omezena tak, že svůj podíl nemohou platně převést a návrh na vklad by bylo nutno zamítnout. Porušení ustanovení §140 občanského zákoníku má za následek pouze relativní neplatnost právního úkonu podle §40a občanského zákoníku - právní úkon je platný, nedojde-li k dovolání se neplatnosti právního úkonu. Městský soud v Praze tedy dovozuje, že jestliže prodávající svou nabídkovou povinnost nesplnil a porušil tím ustanovení §140 občanského zákoníku, avšak další spoluvlastník nenamítne neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení §40a občanského zákoníku, považuje se právní úkon za platný. Rozhoduje-li katastrální úřad o vkladu a do okamžiku jeho rozhodnutí neučinil spoluvlastník úkon, kterým se dovolává relativní neplatnosti smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu ve smyslu ustanovení §40a občanského zákoníku, považuje se taková smlouva za platnou a smluvní volnost účastníků za neomezenou. Z toho vyplývá, že katastrální úřad by mohl zamítnout návrh na vklad pro porušení §140 občanského zákoníku s odkazem na omezení smluvní volnosti jen za současného splnění dvou předpokladů - prodávající spoluvlastník nesplnil svou nabídkovou povinnost a současně další spoluvlastník před rozhodnutím katastrálního úřadu učinil právní úkon, kterým namítl relativní neplatnost smlouvy o převodu. Ústavní soud porovnal stanovisko a důvody Městského soudu v Praze v této věci s námitkami stěžovatelů v ústavní stížnosti, že byla porušena jejich základní práva a svobody podle ústavních předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Tím, že Městský soud v Praze svým usnesením zastavil řízení ve věci stěžovatelů, jako by žaloba byla podána osobou neoprávněnou, dopustil se odepření spravedlnosti, protože podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a podle čl. 38 odst. 1 téže Listiny má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Pochybení Městského soudu v Praze vycházelo ze závěru, že spoluvlastníci podílu, který není předmětem smlouvy předložené katastrálnímu úřadu k rozhodnutí o vkladu, nejsou účastníky správního řízení. Vycházel přitom ze zákona č. 265/1992 Sb. v té době platného, zejména jeho §4 a §5 a jeho interpretace, že účastníky řízení o povolení vkladu jsou jen účastníci právního úkonu; stejně toto ustanovení již tehdy interpretoval i katastrální úřad a později bylo zpřesnění v obdobném smyslu provedeno i novelou zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem uveřejněnou pod č. 90/1996 Sb. Nesprávná interpretace spočívala a spočívá i nadále v tom, že v tomto případě angažované orgány veřejné moci pokládají tento zákon za lex specialis v takovém rozsahu, že jeho interpretací docházejí k izolaci tohoto zákona v právním systému a nehodlají respektovat ani stěžejní zásady správního řádu. Citovaný zákon výslovně v §3 odst. 2 uvádí, že na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení, pokud zákon č. 265/1992 Sb. resp. zákon č. 90/1996 Sb. nestanovil jinak. Toto ustanovení "jinak" však nezpůsobuje derogaci správního řádu a ponechává v platnosti taková ustanovení, jako je §14 odst. 1: "Účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak". Zavazuje tedy k interpretaci předmětných ustanovení v jejich vzájemné souvislosti. Zejména poslední věta v citovaném §14 odst. 1 má právě svůj nejvýraznější význam, jde-li o spoluvlastnictví. Ve spoluvlastnickém vztahu nelze vystačit s tvrzením, že vkladem provedeným bez vědomí spoluvlastníka se vlastně nic nestalo, i když bylo výslovně porušeno ustanovení §603 občanského zákoníku, protože on o své předkupní právo, konstituované ve smyslu platného práva, nepřišel. Spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva, poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je zaručována všem vlastníkům se stejným zákonným obsahem. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. A proto stejně tak, jak nikdo v zásadě nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, tak nemůže být nucen, aby přijal jiného spoluvlastníka bez projevu vlastní vůle. V obou případech při neshodě rozhoduje soud. Nepochybně ani §32 správního řádu nelze opomenout pro jeho principiální působnost: "Správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věcí a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení." Ve světle tohoto ustanovení pak vyznívá §5 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem odlišně od současné praxe a přivádí blíže k realizaci spravedlivého procesu. Vždyť i podle §46 správního řádu musí být rozhodnuto v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a nemělo by tak být opomenuto zjistit skutečný stav věci, tj. zda byla respektována práva spoluvlastníků. A tak mimo pozornost soudu nemůže zůstat ani §18 odst. 3 správního řádu (povinnost uvědomit o zahájení řízení účastníky, v tomto případě spoluvlastníky), §33 odst. 2 (právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí), i §51 (právo na oznámení rozhodnutí). Současný přístup katastrálního úřadu i Městského soudu v Praze tedy nerespektuje ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví (§137, §139), o předkupním právu spoluvlastníků (§140, §142), případně o předkupním právu při kupní smlouvě (§603). Navíc podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., nyní zákona č. 90/1996 Sb., účinky vkladu nastávají nikoliv dnem vkladu, ale dnem, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu, takže ve spojení s ostatními neodůvodněnými interpretacemi není splněna jeho základní povinnost, aby stav katastru stále odpovídal skutečnému stavu věci a občanu není umožněno, aby k úředním zápisům přistupoval v dobré víře. Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, zrušit pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Článek 36 odst. 2 citované Listiny stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod. Navíc podle čl. 38 odst. 2 této Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem projednávaným důkazům. Ústavní soud neshledal nutným pro své rozhodnutí zabývat se dalšími námitkami porušení základních práv a svobod, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, a považuje výše uvedené důvody za dostačující. Jinak je tomu v případě požadavku stěžovatelů na zrušení výše uvedených právních předpisů. Je třeba dovodit, že k uvedenému porušení základních práv a svobod došlo pro nesprávný výklad, zejména co do okruhu účastníků předmětného řízení. Zastavení řízení podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu by v souzené věci přicházelo v úvahu tehdy, jestliže by žalobce postavení účastníka řízení neměl. Tento názor však Ústavní soud, jak je výše uvedeno, nesdílí. Vzhledem k tomu, že k porušení základních práv a svobod došlo v zásadě nesprávnou aplikací právních předpisů, shledal Ústavní soud návrh na zrušení v něm uvedených právních předpisů za zjevně neopodstatněný a z tohoto důvodu jej odmítl (§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 11. června 1997