ECLI:CZ:US:2022:1.US.2813.22.1
sp. zn. I. ÚS 2813/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti DIDO-Financial s.r.o., Vrbenského 1551/30, Praha 7, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 3878/2020-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka domáhala, aby straně žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 1 566 792 Kč spolu s úrokem z prodlení, jako smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o dílo uzavřené mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a žalovaným. Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co byl jeho rozsudek zrušen a věc mu byla Městským soudem v Praze vrácena se závazným právním názorem, že ve věci nastala fikce uznání nároku žalovaným, vyhověl žalobě a rozhodl rozsudkem pro uznání. Městský soud v Praze rozsudek ve věci samé potvrdil. Žalovaný podal proti tomuto rozhodnutí dovolání.
Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Shledal dovolání přípustným z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že ustanovení o smluvní pokutě upravená v §300 až 302 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (zrušeného ke dni 1. 1. 2014) se vztahují pouze na situace, kdy je zavázaným podnikatel. Tak tomu v daném případě nebylo. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě podle §544 a 545 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (zrušený ke dni 1. 1. 2014) je z hlediska dobrých mravů nutno uvážit především funkce smluvní pokuty. Smluvní strany si ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,9 % denně z dlužné částky. Tvrzeno bylo pouze zajištění povinnosti zaplatit cenu díla ve výši 128 194 Kč, jiné konkrétní okolnosti úkonu, jeho pohnutky a účel, který sledoval, žalobní narace neobsahovala ani z ní nevyplývají. Za tohoto stavu (bez tvrzení a zjištění okolností dalších) by smluvní pokuta sjednaná v tvrzené výši nemohla obstát jako sjednaná v souladu s dobrými mravy. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí došel k závěru, že v případě, že se již na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (žalovanému nároku nelze vyhovět vůbec, nebo v plném rozsahu), ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují aplikaci kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. Protože postup soudu při vydání usnesení podle §114b o. s. ř. nebyl v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě, a nelze proto rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Protože odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně, dovolací soud jej změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaný při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Toto hodnocení pak ovlivnilo jeho rozhodnutí ve věci samé. K podpoře svých tvrzení uvádí stěžovatelka i další argumenty a důkazy, které mají podpořit tvrzení, že žalovaný předmětnou smlouvu o dílo podepisoval jako poučený profesionál.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Byť výrokem svého rozhodnutí změnil rozhodnutí odvolacího soudu, nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí není konečným rozhodnutím o věci samé, neboť o podané žalobě bude opět rozhodováno u soudu prvního stupně pořadem práva. Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se pak rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci samé. Ve svém důsledku má tedy napadené rozhodnutí stejné účinky, jako by došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Takový procesní postup by byl ostatně formálně správnější.
To však nic nemění na tom, že řízení o vlastním předmětu sporu dále pokračuje a stěžovatelka v něm může uplatnit tvrzení a důkazy obsažené v ústavní stížnosti eventuálně i další. Stěžovatelka pak bude mít k dispozici další zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napadeno fakticky zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, již nyní přezkoumával její důvodnost, to zejména za situace, kdy tvrzení stěžovatelky a jí navrhované důkazy se dotýkající meritorního posouzení uplatněného nároku. K obdobnému postupu Ústavního soudu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 868/15.
Nad rámec toho Ústavní soud připomíná, že "Ústavní soud musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Není proto možné po skončeném řízení dovozovat v případě neúspěchu ve sporu porušení základních práv účastníka řízení pouze ze skutečnosti, že ve věci mělo být dle jeho názoru rozhodnuto již rozsudkem pro uznání. Ústavní soud vychází i ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž se nejedná jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami" (usnesení sp. zn. II. ÚS 1638/11).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj