ECLI:CZ:US:1998:1.US.282.97
sp. zn. I. ÚS 282/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele občanského sdružení D. Z., zastoupeného JUDr. S. M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 1997, čj. 15 Ca 69/97 - 26, kterým bylo rozhodnuto ve věci přezkoumání rozhodnutí správních úřadů. Namítá, že tímto rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva v oblasti životního prostředí. Především dovozuje, že občanské sdružení "D. Z." je "nositelem subjektivního práva formulovaného v čl. 35 Listiny základních práv a svobod, které každému přiznává právo na příznivé životní prostředí a na úplné a pravdivé informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů."
Soudce zpravodaj nejprve podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zkoumal, zda je stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V daném případě je předkladatelem ústavní stížnosti právnická osoba občanské sdružení "D. Z". Ústavní soud již v jednom ze svých prvních nálezů - i v souladu s citovaným ustanovením zákona č. 182/1993 Sb. - připustil, že lze dovodit poskytování ochrany i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a svobody (Pl. ÚS 15/93). Nicméně na rozdíl od osoby fyzické se právnická osoba může domáhat ochrany jen takových práv chráněných Listinou základních práv a svobod, které odpovídají jejímu právnímu postavení, resp. pokud jsou svou povahou pro ni použitelná.
Článek 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Životním prostředím chápe "...vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie (§2)".
Na základě výše uvedeného nelze proto ani ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, považovat za konkretizaci čl. 35 Listiny základních práv a svobod. Ostatně to by nebylo možné ani tehdy, kdybychom připustili, že citované ustanovení Listiny základních práv a svobod platí i pro právnické osoby. Je si totiž třeba uvědomit, že citovaná Listina v čl. 35 odst. 2 hovoří o právu na (včasné a úplné) informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, kdežto zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v ustanovení §70 upravuje oprávnění organizační jednotky občanského sdružení požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby byla předem informována o "...zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny...". Jde tedy o věci rozdílné.
Současně je třeba upozornit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví; neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nepřikročuje k hodnocení stanovisek obecných soudů, i kdyby se s nimi sám neztotožňoval, pokud nejsou porušena ústavou zaručená práva.
Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 1998