ECLI:CZ:US:1999:1.US.282.99
sp. zn. I. ÚS 282/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného advokátem JUDr. M. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 32 C 84/97, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 1 Co 159/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu o ochranu osobnosti, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal proti žalovanému R., s.r.o., uveřejnění v týdeníku Respekt stěžovatelovy fotografie a následujícího textu: "Vážení čtenáři, v našem týdeníku č. 10, distribuovaném v týdnu od 3. do 9. března 1997, jsme na str. 5 uveřejnili článek, týkající se bývalého poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu za ODS, p. L. N.staršího. V článku uvedená tvrzení o tom, že:
- pan L. N. telefonoval s ředitelem úpického hotelu A. J. F., (1)
- poslanec N. se snažil ovlivnit výběrové řízení na policejního ředitele v Trutnově a oplátkou požadoval od tamní firmy A. zabezpečení do budoucna, (2)
- firma A. se pokoušela do křesla dosadit muže, který je v rozhovoru nazýván panem P. a jako páku ke splnění svých plánů si vybrala poslance Parlamentu N. z ODS, (3)
- N. se v telefonu chová, jako by měl v hrsti celou policii, (4)
- bývalý poslanec N. zůstal členem ODS a (5)
- L. N. se tisku vyhýbá, (6)
jsou nepravdivá. Týdeník Respekt se proto panu N. staršímu omlouvá."
Dále Městský soud v Praze zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 500.000 Kč žalovaným jako náhrady nemajetkové újmy.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl zejména toto: týdeník Respekt se v předmětném článku, nadepsaném "Tak jsem jí to vyvoslil" a s podtitulkem "Napíchnuté telefony poslance L. N. staršího", zabýval obsahem odposlechnutých telefonátů, jež jsou citovány buď jako přímé řeči nebo jako přepisy jejich obsahu, proložené jejich vysvětlením nebo hodnocením celé situace. V úvodu článku je citován výrok stěžovatele "Je to informace jen pro tebe", adresovaný řediteli úpického hotelu A. J. F. Městský soud dále poukázal na tvrzení autora článku, podle něhož stěžovatel nemohl tušit, že telefonní aparát je odposloucháván policií a že se tento hovor stane "obecně známou záležitostí, neboť zápis o něm někdo z policie vynese na veřejnost". Následující text je podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze rozdělen do tří rovin, "z nichž každá se může stát samostatnou aférou", neboť: (1.) z přepisu odposlechu prý vyplývá, že se stěžovatel snažil ovlivnit výběrové řízení na policejního ředitele v Trutnově a oplátkou od firmy A.požadoval "zabezpečení do budoucna", (2.) je otázka, zda samotný odposlech poslance nebyl nezákonný a (3.) "jde o další díl seriálu vynášení tajných informací z bezpečnostních složek".
V odůvodnění rozsudku se dále uvádí, že pod textem podtitulku "Naši lidé jsou zpracovaní" autor článku vysvětluje, že v roce 1995 v Trutnově probíhalo výběrové řízení na nového šéfa okresní policie, jehož se účastnilo 13 uchazečů. Firma A. se údajně pokoušela do tohoto křesla dosadit muže, označovaného za "pana P." a jako "páku" si za tímto účelem vybrala stěžovatele. Ten se prý snažil v této věci "udělat, co se dalo" a přesvědčoval členku komise H. T.,: "Tak jsem jí to vyvoslil, zdůraznil jsem jí, že naši lidé v komisi jsou už zpracovaní, tak ať se tomu nebrání." V hovoru také slíbil, že zavolá krajskému policejnímu řediteli do Hradce Králové a přesvědčí ho, že P. je nejlepší kandidát. Poté byl hovor ukončen, avšak o 5 minut později stěžovatel J. F. opět zavolal a sdělil mu: "Tak jsem o tom mluvil se šéfem. Tak to bere, že my forzírujem P.. Řekl jsem mu, že náš P. bude vypadat dobře, to on respektoval, v podstatě se tomu nebránil."
Další text článku je podle Městského soudu v Praze uvozen podtitulkem "Já budu potřebovat pomoc" a jeho obsahem je informace, že oblastní organizace ODS nedoporučila stěžovatelovu novou kandidaturu v parlamentních volbách. Proto také stěžovatel J. F. údajně sdělil, že bude potřebovat "helfnout". J. F. mu však nic konkrétního neslíbil a pouze uvedl, že se budou snažit, aby se stěžovatel dostal na nějaké velvyslanectví. Z dalšího textu předmětného článku vyplývá, že se nejednalo o jediný odposlechnutý telefonický hovor, který stěžovatel s J. F. na téma budoucího šéfa okresní policie vedli, že se stěžovatel v telefonu chová, "jako by měl v hrsti celou policii" a že pan P. z výběrového řízení nakonec odstoupil. Policejní prezident prý nakonec nejmenoval člověka, který výběrové řízení vyhrál, ale druhého v pořadí. Autor článku tvrdí, že stěžovatel zůstal členem ODS, i když má proti němu organizace v Trutnově výhrady a že se vyhýbá tisku.
K jednotlivým částem předmětného článku Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel telefonáty s J. F. nepopřel, pouze oponoval tvrzení, že J. F. byl ředitelem hotelu A., protože v tomto hotelu měl toliko kancelář a telefony bylo nutno přepojovat přes recepci. Rovněž stěžovatel prý "v zásadě naprosto nezpochybnil autenticitu těchto rozhovorů po obsahové stránce". Uvedené výběrové řízení prý skutečně chtěl ovlivnit, jakožto poslanec to však považoval za svou morální povinnost. Neoprávněným zásahem do jeho cti má být pouze to, že na oplátku požadoval od firmy A. zabezpečení do budoucna. Pomoc od J. F. proto žádal jen z toho důvodu, že jsou dlouholetými přáteli. Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovatel se snažil ovlivnit předmětné výběrové řízení, "je tvrzení nesporně pravdivé". To, že stěžovatel oplátkou požadoval od firmy A. zabezpečení do budoucna, prý vyplývá z logiky článku a ze skutečností, že J. F. byl "přes" firmu T. propojen s firmou A. (jež byla společníkem firmy T.).
K tvrzení, že se firma A. pokoušela do funkce dosadit "pana P." a "jako páku" si vybrala stěžovatele, Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel blíže nespecifikoval, která část tohoto tvrzení jej poškozuje a z kontextu žaloby proto dovodil, že by to mělo opět být jeho údajné propojení s firmou A.. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že tato část článku je uvozena slovy "Z přepisu odposlechu vyplývá", a že se tedy jedná o hodnocení autora, přičemž uvedené tvrzení z přepisu odposlechu skutečně vyplynulo a stěžovatel nedoložil opak, neboť obsahovou stránku telefonického hovoru nezpochybnil. Rovněž k tvrzení, že se stěžovatel v telefonu chová, jako by "měl v hrsti celou policii", Městský soud v Praze uvedl, že se jedná o hodnocení autora článku, jež má oporu v předmětných telefonických rozhovorech "a nelze je hodnotit jinak než jako logický závěr". Rovněž jako nedůvodnou shledal Městský soud v Praze stěžovatelovu námitku, že byl označen za člena ODS, byť již od konce roku 1995 členem ODS nebyl. Městský soud v Praze však konstatoval, že stěžovatel se jako člen ODS stal poslancem Poslanecké sněmovny a jeho mandát skončil až v červnu 1996. V předmětném článku je dále obsažena věta, že se stěžovatel vyhýbá tisku. Jeho autor vypověděl, že v době přípravy článku, na niž měl pouze několik dnů, se mu skutečně stěžovatele sehnat nepodařilo.
Městský soud v Praze při hodnocení toho, zda v daném případě došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že tvrzení o telefonátu stěžovatele s J. F. je pravdivé, přičemž kancelář J. F. sousedila s kanceláří ředitele hotelu A.. Nesrovnalost v tom, že by byl J. F. ředitelem tohoto hotelu, prý není způsobilá zásahu do občanské cti stěžovatele (1). Rovněž tvrzení, že se stěžovatel snažil ovlivnit výběrové řízení na policejního ředitele v Trutnově, bylo pravdivé a rovněž pravdivé bylo i tvrzení o tom, že stěžovatel od firmy A. oplátkou požadoval zabezpečení do budoucna. Stěžovatel prý sice tvrdil, že se obsah telefonátu týkal jeho osobního rozhovoru s J. F. a neměl nic společného s firmou A. nebo se zmíněným výběrovým řízením, leč tomuto tvrzení soud neuvěřil. Navíc bylo totiž prokázáno i propojení J. F. s firmou A. (2). Pravdivým shledal Městský soud v Praze rovněž tu část předmětného článku, kde se hovoří o tom, že se firma A. snažila dosadit do funkce "pana P." a jako páku použila stěžovatele (3) a že se stěžovatel chová, jako by měl v hrsti celou policii (4). Tvrzení o tom, že stěžovatel zůstal členem ODS (5) a že se vyhýbal tisku, údajně sice nebyla jednoznačně prokázána, nicméně nebyla způsobilá zasáhnout do jeho osobní cti (6).
Městský soud v Praze tedy shledal, že žádný z inkriminovaných výroků buď nebyl nepravdivý, či nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry stěžovatele nebo nepřesahoval meze přípustné kritiky, neboť autentičnost předmětných telefonních hovorů nebyla nikým zpochybněna. Proto Městský soud v Praze žalobu v plném rozsahu zamítl.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že občanský zákoník poskytuje ochranu osobnosti toliko proti zásahům, které jsou neoprávněné a objektivně způsobilé porušit nebo ohrozit práva chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku. Již sám odposlech telefonických rozhovorů (který by nebyl učiněn v souladu se zákonem) sice představuje závažný zásah do osobnostních práv, nicméně tato skutečnost nebyla předmětem tohoto řízení a soud prvního stupně se jí správně nezabýval.
Tvrzení, obsažená v předmětném článku, jsou prý nepravdivá pouze v tom, že by byl J. F. ředitelem hotelu A., že požadavek stěžovatele na zabezpečení do budoucna směřoval vůči firmě A. a že právě tato firma si jej vybrala k prosazení svých plánů. Na druhé straně však stěžovatel potvrdil obsahovou správnost předmětných hovorů a bylo tedy prokázáno, že se snažil ovlivnit výběrové řízení na místo policejního ředitele v Trutnově a v této souvislosti požadoval zabezpečení do budoucna. Tvrzení, že v tomto směru mělo jít o přátelskou výpomoc, označil vrchní soud za účelové. Za zásadní sdělení napadených výroků považuje vrchní soud skutečnost, že se stěžovatel snažil ovlivnit výběrové řízení na funkci policejního ředitele a že za to pro sebe požadoval zajištění do budoucna. Tyto údaje vrchní soud označil za pravdivé. Nepravdivost v označení subjektu, pro který tak stěžovatel činil, prý proto nebyla způsobilá dotknout se jeho cti. Za nepravdivé hodnocení - podle názoru vrchního soudu - prý nelze označit ani tvrzení autora článku, že se stěžovatel v telefonu chová, jako by měl v hrsti celou policii.
Proto Vrchní soud v Praze shledal napadený rozsudek Městského soudu v Praze věcně správným a potvrdil jej.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť bezdůvodně upřednostnily svobodu projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny) na úkor jeho práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména a soukromého života. Za rozhodující skutečnost stěžovatel označil to, že oba napadené rozsudky uznaly jako relevantní důkazní prostředek písemný přepis policejního odposlechu soukromého telefonického rozhovoru, přestože v průběhu soudního řízení nebyl čten a s jeho úplným obsahem stěžovatel nebyl vůbec seznámen, pouze jej viděl v kanceláři jiného poslance. Vedlejší účastník (R., s.r.o.) prý neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že se stěžovatel snažil ovlivnit předmětné výběrové řízení a že oplátkou od firmy A. požadoval zabezpečení do budoucna. Pouze citoval z přepisu nezákonně zveřejněného telefonického rozhovoru a skutečný důkaz soudu nepředložil. Vrchní soud prý přisvědčil záměrnému bagatelizování nepravdivých výroků a postavil je mimo kontext článku, který ve svém celkovém vyznění "nutně musel ve čtenáři vyvolat představu, že se stěžovatel dopustil nekalého a nepoctivého jednání za účelem vlastního blíže nespecifikovaného prospěchu". Tento závěr stěžovatel popírá, neboť se prý z titulu své poslanecké funkce pouze snažil zabránit tomu, aby do funkce policejního ředitele byla dosazena osoba, která podle jeho přesvědčení takovou funkci zastávat nemohla. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96 a sp. zn. IV. ÚS 154/97, podle nichž publikovaný názor nesmí vybočovat z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník - R., s.r.o.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Vrchní soud v Praze rovněž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
R., s.r.o., zejména poukázal na to, že stěžovatel nezpochybnil obsahovou správnost publikovaných telefonických hovorů a naopak ji potvrdil. Další dokazování by prý proto bylo zbytečné a námitky stěžovatele v tomto směru jsou bezvýznamné. Zákonnost či nezákonnost odposlechu hovorů a jejich publikace nebyla předmětem soudního řízení a soudy se tím proto správně nezabývaly. Není prý pravda, že vedlejší účastník soudům nabídl důkaz jen samotným článkem, protože v řízení před oběma soudy byla provedena řada důkazů, které pravdivost informací a závěrů v článku potvrdily. Odvolací soud prý správně konstatoval, že nepřesnost v označení subjektu (tj. firma A.) nemá vliv na podstatu samotného sdělení, a proto není objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele. Případný negativní dopad článku na svoji osobu prý stěžovatel nemá hledat v médiích, nýbrž pouze ve vlastním chování, když z pozice svého politického vlivu prosazoval cizí zájmy na obsazení funkce okresního policejního ředitele. Předmětný článek údajně pouze "honoroval veřejné zájmy nad zájmy jednotlivce".
Vedlejší účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 10 Listiny. Podle odst. 1 tohoto článku každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle odst. 2 každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle odst. 3 každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Stěžovatel se domnívá, že v souzené věci obecné soudy bezdůvodně upřednostnily svobodu projevu a právo na informace podle čl. 17 Listiny na úkor citovaného práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny.
K otázce svobody projevu a k právu vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát vyjádřil a na některé z těchto nálezů se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně odvolal. Ústavní soud vychází především z toho, že toto právo a tato svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, "ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Právo vyjadřovat své názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen tato obsahová omezení, "neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany" (nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). K otázce vztahu mezi ochranou osobnosti na straně jedné a svobodou projevu a právem na informace se již vyjádřil i Nejvyšší soud ČR, který v rozsudku ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95 (publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1996), zejména rozlišil mezi tím, kdy uveřejňovaná informace obsahuje pravdivý nebo nepravdivý údaj, neboť "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z.". Oproti tomu - podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR - "kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj ..., nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení §11o.z., a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby.
V souzené věci se tedy - v souladu s citovanými judikáty - Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, zda obecné soudy napadenými rozsudky neporušily z judikatury plynoucí princip vyváženosti (proporcionality) obou citovaných základních práv (tj. práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu), tzn. "zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" a na otázku, zda publikovaný článek překročil "obecně uznávaná pravidla slušnosti", tj. zda se co do své formy (způsob vyjádření názoru) i co do obsahu (skutková tvrzení) neocitl "mimo meze ústavní ochrany". Ústavní soud se zabýval i tím, zda informace publikované v předmětném článku bylo možno zásadně považovat za pravdivé či nikoliv. Přitom vycházel z toho, že každý případ tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti je nutno hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, přičemž zejména nelze přehlížet celkový kontext sdělovaných informací. Současně Ústavní soud respektoval skutečnost, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem proto není hodnotit zákonnost napadených rozsudků a zpravidla není oprávněn dokazování obecných soudů ani přehodnocovat. Proto svůj přezkum soustředil na otázku, zda napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Předmětem sporu je článek "Tak jsem jí to vyvoslil", publikovaný v týdeníku v čísle 10 Respekt (3. - 9. 3. 1997). Tomuto článku stěžovatel zejména vytýká, že obecné soudy vzaly za základ zjištění jako relevantní důkazní prostředek písemný přepis nezákonně zveřejněného policejního odposlechu soukromého telefonického rozhovoru, přestože s jeho úplným obsahem stěžovatel nebyl vůbec seznámen a skutečný důkaz o tom, že se stěžovatel snažil ovlivnit předmětné výběrové řízení a že oplátkou od firmy A. požadoval zabezpečení do budoucna, prý nebyl předložen.
K tomu Ústavní soud uvádí, že - jak v napadeném rozsudku správně argumentoval Vrchní soud v Praze - sám odposlech telefonických rozhovorů, pokud by nebyl učiněn v souladu se zákonem, sice představuje závažný zásah do osobnostních práv, nicméně zákonnost předmětných odposlechů nebyla předmětem tohoto řízení před obecnými soudy a nezabýval se jí proto ani Ústavní soud. Nelze ostatně přehlédnout, že se obecné soudy opřely i o skutečnost, že obsahovou správnost zveřejněných rozhovorů žalobce (stěžovatele) s J. F. potvrdil při soudním jednání stěžovatel sám (č.l. 18 p.v., 19, 65 p.v. soudního spisu). Neodpovídá tedy pravdě, že obecné soudy vzaly za základ zjištění toliko písemný přepis policejního odposlechu soukromého telefonátu stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že v konkrétním případě je především nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu svobody projevu a s právem na informace se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby existovala příčinná souvislost mezi nimi. Přitom je podle názoru Ústavního soudu nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), které v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušováním, takže nelze (bez dalšího) tvrdit, že každé zjednodušení (zkreslení) musí nutně vést k (případnému) zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy u běžného tisku stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Podstatné však musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace bylo správné.
Ústavní soud - jak již bylo uvedeno -z předmětného soudního spisu zejména zjistil (č.l. 18), že stěžovatel potvrdil správnost obsahu zaznamenaných telefonických hovorů, když při ústním jednání 29. 4. 1998 před Městským soudem v Praze prohlásil, že "Pokud jsou v článku "Tak jsem jí to vyvoslil" uvedené rozhovory, které jsem měl po telefonu, po obsahové stránce souhlasí, já jsem sice neviděl policejní přepis telefonických rozhovorů. Nemusí to sice souhlasit doslova, ale v zásadě ano. Proto jsem ani nepravdivost těchto výroků v žalobě netvrdil." Totéž bylo zjištěno i z protokolů jednání před Vrchním soudem v Praze ze dne 21. 1. 1999, kdy stěžovatel uvedl: "Nemám důvod zpochybňovat po obsahové stránce v článku uvedený obsah mého rozhovoru s panem F.." (č.l.65) Rovněž J. F. při ústním jednání potvrdil (č.l. 30 p.v. a 31), že v předmětném telefonickém hovoru řekl, že "budeme tlačit, aby se žalobce dostal na nějaké velvyslanectví, tím jsem měl na mysli, že se budeme snažit přes ODS, tehdy vládnoucí politickou stranu, sehnat nějaké kontakty na ministerstvo zahraničních věcí, aby se právě žalobce, který měl zkušenosti i z jednání Rady Evropy, na nějaké takové místo dostal. Fakticky se mělo jednat o postup přes výkonnou radu ODS, takže tato aktivita neměla nic společného s mým zaměstnáním, ale jen s politickou činností. V politice je toto běžný postup".
Z uvedeného tedy vyplývá, že rozhodující skutková tvrzení (tj. zejména že stěžovatel se předmětné výběrové řízení pokoušel ovlivnit a že v této souvislosti požádal J. F.u o pomoc při zabezpečení do budoucna), obsažená v předmětném článku, jsou v zásadě správná, nepopírá je ani stěžovatel a nepřesné jsou toliko informace méně významného rázu (např. že se stěžovatel vyhýbal tisku nebo že J. F. byl ředitelem hotelu A.). Pokud jde o část článku, v níž autor provádí hodnocení uvedených faktů (např. tvrzení, že se stěžovatel chová tak, jako by měl v hrsti celou policii). Ústavní soud konstatuje, že se tato hodnocení opírají o v zásadě správná skutková tvrzení, nehledě k tomu, že pravdivost hodnocení podrobit důkazům nelze. V této otázce Ústavní soud především vychází z celkového kontextu předmětného článku a akcentuje skutečnost, že stěžovatel byl v době jeho publikace politicky veřejně známou a činnou osobou. Za tohoto stavu Ústavní soud poukazuje na známou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž v případě politika jsou z důvodu jeho postavení veřejné osobnosti dány širší limity přípustné kritiky než v případě prosté soukromé osoby, přičemž je třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnocení nelze požadavek, dokázat jeho pravdivost, naplnit a porušuje to samotnou svobodu názoru (Lingens, 8. 7. 1986, A-103, obdobně Oberschlick, 26. 4. 1995, A-13).
Na základě těchto úvah Ústavní soud dospívá k závěru, že napadenými rozsudky obecné soudy neporušily zmíněný princip proporcionality základních práv podle čl. 10 a čl. 17 Listiny, že předmětný článek nijak nepřekročil obecně uznávaná pravidla slušnosti a proto se mimo meze ústavní ochrany neocitl.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu