ECLI:CZ:US:1998:1.US.283.97
sp. zn. I. ÚS 283/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele MVDr. J. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 2 Tzn 28/97, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství
v Brně ze dne 5. 8. 1996, sp. zn. 2 Kzv 23/95, bylo podle
ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní
stíhání stěžovatele (obviněného) pro trestný čin podvodu podle
ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Toto usnesení
nabylo právní moci dne 20. 8. 1996.
Ministr spravedlnosti podal dne 20. 2. 1997 v neprospěch
stěžovatele stížnost pro porušení zákona, tedy v šestiměsíční
lhůtě od právní moci napadeného usnesení státního zástupce.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 1997
rozhodl, že citovaným usnesením státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Brně byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve prospěch stěžovatele
a proto toto usnesení zrušil a státnímu zástupci Krajského
státního zastupitelství v Brně přikázal, aby stěžovatelovu věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR uvedl, že stížnost pro
porušení zákona byla podána dne 20. 2. 1997 a Nejvyšší soud ČR
o ní rozhodl dne 10. 6. 1997. Zákonnou tříměsíční lhůtu
- počínající od podání stížnosti pro porušení zákona - však
považoval za zachovanou, neboť prý v době od 15. 4. 1997 do 26.
5. 1997 tato lhůta neběžela v důsledku okolností stojících výlučně
na straně stěžovatele a jeho obhájce. V souzené věci totiž šlo
o případ nutné obhajoby, kdy řízení o stížnosti pro porušení
zákona a zejména veřejné zasedání nelze konat bez přítomnosti
obhájce. Přípisem ze dne 13. 3. 1997 předseda senátu Nejvyššího
soudu ČR stěžovatele poučil o tom, že v řízení musí mít obhájce,
a že - pokud obhájce nebude zvolen do 28. 3. 1997 - bude obhajobu
vykonávat obhájce ustanovený. Protože k danému termínu obhájce
zvolen nebyl, ustanovil stěžovateli předseda senátu jako obhájce
JUDr. L. H. a na 16. 4. 1997 nařídil veřejné zasedání. Dne 11. 4.
1997 si však stěžovatel zvolil obhájcem JUDr. J. H., který téhož
dne požádal o odročení veřejného zasedání, aby se mohl seznámit
s obsahem spisu. Této žádosti předseda senátu nevyhověl. Dne 15.
4. 1997 obhájce JUDr. H. oznámil, že se k veřejnému zasedání
nedostaví, což odůvodnil svou nemocí. Dne 16. 4. 1997 se tento
obhájce k veřejnému zasedání skutečně nedostavil. Proto se veřejné
zasedání nemohlo konat. Další veřejné zasedání bylo nařízeno na
30. 4. 1997 a předseda senátu se zároveň obrátil na Českou
advokátní komoru se žádostí, aby byla vůči JUDr. H. učiněna taková
opatření, která by zajistila jeho účast na veřejném zasedání ve
stanoveném termínu. Česká advokátní komora Nejvyššímu soudu ČR
sdělila, že ji JUDr. H. ujistil, že dne 30. 4. 1997 se k veřejnému
zasedání dostaví osobně nebo alespoň jeho "substitut". Dne 28. 4.
1997 však JUDr. H. Nejvyššímu soudu ČR oznámil, že se k veřejnému
zasedání z důvodu nemoci nedostaví a že se mu nepodařilo zajistit
ani substituci jiným advokátem. Proto muselo být veřejné zasedání
odročeno na 19. 5. 1997. Předseda senátu o situaci opět informoval
Českou advokátní komoru a požádal ji o ustanovení zástupce JUDr.
H. Tímto zástupcem byl podle §27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ustanoven JUDr. P. B. Dne 19. 5. 1997, tj. v den
konání veřejného zasedání, bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno
stěžovatelovo sdělení, že JUDr. H. vypověděl plnou moc, neboť si
zvolí obhájce jiného a že do tří dnů sdělí, koho si zvolil.
V důsledku vypovězení této plné moci nemohl obhajobu stěžovatele
vykonávat ani ustanovený zástupce JUDr. B. a veřejné zasedání
proto muselo být opět odročeno. Protože si stěžovatel ve lhůtě tří
dnů obhájce nezvolil, byl mu dne 26. 5. 1997 obhájcem ustanoven
JUDr. V. E. Zároveň bylo nařízeno veřejné zasedání na 10. 6.
1997. Dne 9. 6. 1997 si stěžovatel za obhájce zvolil JUDr. A. H.,
jemuž udělil plnou moc. Proto téhož dne předseda senátu zrušil
ustanovení obhájce JUDr. E. K veřejnému zasedání dne 10. 6. 1997
se zvolený obhájce dostavil a veřejné zasedání tak bylo možno
provést.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pokud dne 15. 4. 1997
JUDr. H. soudu sdělil, že se nedostaví k veřejnému zasedání,
začala nejpozději tímto dnem na straně stěžovatele, resp. jeho
obhájce, působit překážka, která bránila provedení veřejného
zasedání. Tato překážka přestala působit nejdříve dne 26. 5.
1997, tedy dne, kdy předseda senátu stěžovateli ustanovil obhájcem
JUDr. E., neboť od tohoto dne prý mohlo řízení o stížnosti pro
porušení zákona pokračovat a skončit rozhodnutím. Tuto dobu, tj.
dobu od 15. 4. 1997 do 26. 5. 1997 (1 měsíc a 11 dnů) prý proto
není možné započítávat do běhu tříměsíční lhůty stanovené
v ustanovení §272 trestního řádu.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku z citovaného ustanovení
trestního řádu vyplývá, že zákon jako podmínku rozhodnutí soudu
stanoví - mimo jiné - že rozhodnutí musí být učiněno v určitém
časovém limitu, jestliže zákon nebyl porušen v neprospěch
obviněného. Účelem této úpravy je prý zakotvení právní jistoty
v tom smyslu, že pravomocné rozhodnutí, jímž nebyl zákon porušen
v neprospěch obviněného, zůstane nedotčeno, pokud stát nezjedná
nápravu ve stanoveném limitu. Tříměsíční lhůta má tedy sloužit
jako limit státu pro případ efektivní nápravy nezákonného
pravomocného rozhodnutí, jímž zákon nebyl porušen v neprospěch
obviněného. Protože se prý však jedná o časový limit, jejž stát
stanovil sám sobě, logicky z toho vyplývá, že k jeho překročení
lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodů, jež stát
může ovlivnit. Jestliže by však k překročení uvedeného časového
limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže, protože
spočívají výlučně na straně obviněného a jeho obhájce, bylo by prý
nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných ustanovení
o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádném opravném
prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání nápravy
nezákonného pravomocného rozhodnutí. Postup, kdy by se obviněný
a jeho obhájce (obhájci) opakovaně nedostavovali k veřejnému
zasedání, kdy by si obviněný postupně volil různé obhájce
a pokaždé by jim vypověděl plnou moc apod. - přičemž Nejvyšší soud
ČR do vztahu mezi obviněným a zvoleným obhájcem nemůže zasahovat
- by v podstatě znamenal ochromení samotného výkonu spravedlnosti
na úrovni rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Je prý
proto nepřijatelné, aby v takových případech Nejvyšší soud ČR při
výkladu uvedené tříměsíční lhůty nepřihlédl k tomu, že toto
překročení stát nemohl ovlivnit. Proto Nejvyšší soud ČR při
výkladu lhůty stanovené v §272 trestního řádu dospěl k závěru, že
tato lhůta neběží, pokud postupu řízení o stížnosti pro porušení
zákona brání okolnosti, které jsou výlučně na straně obviněného
nebo jeho obhájce a na které nemá Nejvyšší soud ČR žádný vliv.
Proto v souzené věci uvedená lhůta po dobu 1 měsíce a 11 dnů
neběžela. Pokud tedy její nominální konec připadal na 20. 5. 1997
a Nejvyšší soud ČR rozhodl až dne 10. 6. 1997, k porušení
ustanovení §272 trestního řádu nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR
rozhodl "s odstupem kratším než doba 1 měsíce a 11 dnů ode dne
20. 5. 1997". Tento výklad běhu lhůty prý vychází ze stejných
zásad jako nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 293/1996 Sb.
Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel
ústavní stížností. V ní uvedl, že Nejvyšší soud ČR rozhodl
v rozporu s ustanovením §272 trestního řádu, protože tak učinil
v době delší tří měsíců od podání stížnosti pro porušení zákona.
Tím prý byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle
něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než
z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále byl porušen i čl.
2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen
v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který
zákon stanoví. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek
Nejvyššího soudu ČR zrušen.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto
nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší
soud ČR a vedlejší účastníci - ministryně spravedlnosti ČR
a Krajské státní zastupitelství v Brně.
Nejvyšší soud ČR v prvé řadě namítl, že Ústavní soud není
oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže
s ústavní stížností není spojen návrh, aby byl pro neústavnost
zrušen zákon nebo některé ustanovení zákona, na jehož podkladě
bylo rozhodnuto. Bližší důvody vzhledem k ustálené praxi Ústavního
soudu neuvedl a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná
odmítnuta. Nejvyšší soud ČR dodal, že napadené rozhodnutí učinil
se zřetelem k právnímu názoru Ústavního soudu, publikovanému
v nálezu pod č. 293/1996 Sb., týkajícím se otázky, "zda běží
lhůta, kterou stanovil stát", jestliže nemožnost dodržet lhůtu
vyplývá ze skutečností, které stát nemůže ovlivnit. Nejvyšší soud
ČR rozhodl s vědomím, že toto rozhodnutí nemá oporu ve výslovném
ustanovení zákona, proto "jinak" s důvody uvedenými v ústavní
stížností souhlasí. Obecný soud se však řídil hlediskem účelnosti
a vzal v úvahu, že jeho rozhodnutí má precedentní povahu, neboť
pokud by v dané věci napadené rozhodnutí nevydal, akceptoval by ve
skutečnosti stav, kdy "obecně v kterékoli trestní věci, v níž je
stížnost pro porušení zákona podána v neprospěch obviněného
a v níž jde o případ tzv. nutné obhajoby, může obhájce ...
znemožnit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v zákonné lhůtě tří
měsíců pouze svou absencí ve veřejném zasedání".
Nejvyšší soud ČR navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno
v tom rozsahu, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR bude zrušen
výrok, jímž bylo zrušeno napadené usnesení státního zástupce,
a výrok, jímž bylo státnímu zástupci přikázáno nové projednání
a rozhodnutí věci. Tu část ústavní stížnosti, požadující zrušení
výroku, jímž bylo vysloveno, že napadeným usnesením státního
zástupce byl porušen zákon, navrhl Nejvyšší soud ČR zamítnout.
Ministryně spravedlnosti ČR prohlásila, že napadený rozsudek
Nejvyššího soudu ČR je v souladu se zákonem, protože Nejvyšší soud
ČR důvodně považoval tříměsíční lhůtu k projednání stížnosti pro
porušení zákona za zachovanou. Z odůvodnění rozsudku prý jasně
vyplývá snaha obhajoby znemožnit konání veřejného zasedání
k projednání podané stížnosti pro porušení zákona před uplynutím
tříměsíční zákonné lhůty.
Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvedlo, že ji pokládá za důvodnou. Poukázalo
na to, že "rozšíření" počítání lhůt nad rámec stanoveného časového
limitu je v rozporu s trestním řádem a ústavně zaručeným právem na
obhajobu. Je věcí státu, aby pro výkon spravedlnosti vytvořil
takové podmínky, jež by umožňovaly splnit limity, které si sám
zákonem stanovil, stejně jako je povinností orgánů soudní moci
těchto limitů dbát. Citovaný nález Ústavního soudu č. 293/1996 Sb.
se údajně týká přípravného řízení, nikoliv však řízení
o mimořádném opravném prostředku.
Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že
právo na spravedlivý proces má nejen obviněný, nýbrž i stát.
V ustanovení §272 trestního řádu je stanoven časový limit
směřující vůči ministrovi spravedlnosti a Nejvyššímu soudu ČR.
Tato lhůta sice sleduje zejména cíl právní jistoty obviněného,
nicméně uvedená ochrana nemůže být jednostranná a nemůže směřovat
"výhradně vůči státu". Pokud tedy k porušení lhůty podle
citovaného §272 trestního řádu došlo toliko v důsledku překážky,
na niž orgány činné v trestním řízení neměly vliv, je zcela
přiměřené a spravedlivé, aby tyto překážky neohrožovaly řádný
výkon spravedlnosti. Proto Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo
ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ústavní soud se v první řadě musel vypořádat s námitkou
Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v jeho vyjádření k ústavní
stížnosti, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, jestliže s ústavní stížností není spojen
návrh, aby byl pro neústavnost zrušen zákon nebo některé
ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo rozhodnuto. Tuto námitku
shledal neoprávněnou. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému
rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně
zaručených základních práv a svobod". Protože Nejvyšší soud ČR je
součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci
ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli
pochybnost v kompetenci Ústavního soudu, aby o ústavních
stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR
rozhodoval. V tomto směru lze ostatně odkázat i na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 131/93, in:
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 133
a násl.). Proto Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu ČR, aby byla
ústavní stížnost odmítnuta, nevyhověl.
Ústavní stížnost však není důvodná po stránce věcné.
Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2
Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody
jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále prý byl
porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to
způsobem, který zákon stanoví.
Jádrem sporu se stala otázka, zda Nejvyšší soud ČR porušil
zákon (konkrétně ustanovení §272 trestního řádu), jestliže
v souzené věci rozhodl po uplynutí lhůty tří měsíců od podání
stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud již dříve judikoval - a na tento nález se
v odůvodnění napadeného rozsudku odvolal i Nejvyšší soud ČR (sp.
zn. III. ÚS 83/96, in.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 6, str. 123 a násl.) - že pokud součinnost obviněného na
procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat, je
přiměřené a spravedlivé, aby "řádný výkon spravedlnosti nebyl
ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky
stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit". "Sem spadají
nejen zřejmé snahy (záměry) obžalovaného (obviněného) vyhnout se
obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním ...,
tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale
i takové, které - ačkoli takové snahy postrádají - sledují již
mimoprocesní cíle; takovýmto jevům zřetelně vybočujícím na úkor
státu jako procesní strany jak z ústavně chráněných procesních
kautel, tak dokonce i ze samotného rámce právnosti státu ... je
však podle přesvědčení Ústavního soudu nutno čelit" (tamtéž, str.
139).
Je pravda, že v citovaném nálezu šlo o věcně odlišný případ
(týkající se přípravného řízení trestního, zejména vazby), než je
případ projednávaný. Argumentace, v něm obsažená, má však
obecnější platnost a je možné ji přiměřeně použít i v souzené
věci.
Ústavní soud tedy nemá důvod zpochybňovat závěry Nejvyššího
soudu ČR, k nimž dospěl v napadeném rozsudku. Jeho argumentace je
logická, vyvážená a přesvědčivá. Tříměsíční lhůta k rozhodnutí
o stížnosti pro porušení zákona má skutečně sloužit jako limit
státu pro případ efektivní nápravy nezákonného pravomocného
rozhodnutí, jímž zákon byl porušen v prospěch obviněného. Tento
časový limit stanovil sám stát, z čehož logicky vyplývá, že k jeho
překročení lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodů,
jež stát může ovlivnit. Pokud by však k překročení uvedeného
časového limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže,
protože spočívají výlučně na straně obviněného a jeho obhájce,
bylo by nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných
ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádném
opravném prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání
nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud - po
seznámení se s příslušným spisovým materiálem - shledal, že se
obviněný a jeho obhájce skutečně opakovaně nedostavovali
k veřejnému zasedání, obviněný si zvolil obhájce (čímž zabránil
tomu, aby jeho obhajobu vykonával obhájce již ustanovený), později
mu vypověděl plnou moc a dalšího obhájce si zvolil až poté, co mu
byl ustanoven obhájce nový, nedodržoval lhůty, stanovené k volbě
obhájce apod. Nejvyšší soud ČR sám do vztahu mezi stěžovatelem
a zvoleným obhájcem nemohl nijak zasahovat a nelze proto přičítat
státu - na rozdíl od vyjádření krajského státního zástupce - že
nebyly vytvořeny takové podmínky, jež by umožňovaly splnit limity,
které si stát sám stanovil zákonem, a že těchto limitů nedbal.
Pokud Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti toliko ve výroku, že napadeným usnesením
státního zástupce byl porušen zákon, zatímco v ostatních částech
navrhl vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ztotožnil jen
s prvním z těchto návrhů. Z materiálního pohledu na právo plyne,
že nález Ústavního soudu by měl mít nejen význam akademický, nýbrž
i důsledky praktické. Ústavní soud má za to, že v souzené věci lze
otázku běhu lhůty ve smyslu ustanovení §272 trestního řádu
překlenout výkladem, takže novelizace tohoto ustanovení není
jediným řešením vzniklého sporu. Ostatně podobně postupoval
Ústavní soud již dříve v citovaném nálezu č. 293/1996 Sb., vedeném
pod sp. zn. III. ÚS 83/96. Pro úplnost se konečně poznamenává, že
ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti lze spatřovat
zřetelný rozpor s jeho vlastním (napadeným) rozsudkem, jestliže
nyní sám navrhuje zrušující (nikoliv tedy pouze "akademický")
výrok tohoto rozsudku zrušit. V tomto směru Ústavní soud názor
Nejvyššího soudu ČR nesdílí.
Ústavní soud tedy konstatuje, že napadeným rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR základní práva nebo svobody stěžovatele,
zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách
podle článku 10 Ústavy (zejména v článku 8 odst. 2 a v článku 2
odst. 2 Listiny), porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. února 1998