ECLI:CZ:US:2014:1.US.2832.11.1
sp. zn. I. ÚS 2832/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CLEARHOUSE s.r.o. v likvidaci, IČ: 27082512, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husitská 107/3, bez právního zastoupení, proti rozhodnutí Mgr. Ing. Miroslava Kořenáře, insolvenčního správce dlužníka FRUTANA spol. s r.o., ze dne 26. července 2011 o uznání pohledávek věřitele Československá obchodní banka, a. s., a postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSCB 28 INS 8203/2011, spojené s návrhem na zrušení §336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Mgr. Ing. Miroslava Kořenáře, IČ: 60835346, insolvenčního správce se sídlem v Českých Budějovicích, Fr. Škroupa 13, zastoupeného Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Rudolfově, Pod Zámkem 477/18, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. září 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí insolvenčního správce z důvodu porušení svých základních práv vlastnit majetek podle čl. 11 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Současně navrhla zrušení §336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2. Společnost FRUTANA spol. s r. o., IČ: 47237406, se sídlem v Blatné, Fügnerova 306 (dále jen "dlužník"), podala dne 16. května 2011 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace; příslušné insolvenční řízení je vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "insolvenční soud") pod sp. zn. KSCB 28 INS 8203/2011. Insolvenční soud oběma návrhům vyhověl svým usnesením ze dne 25. května 2011 č. j. KSCB 28 INS 8203/2011-A-9, kterým prohlásil úpadek dlužníka, povolil reorganizaci a současně ustanovil insolvenčního správce Mgr. Ing. Miroslava Kořenáře. Stěžovatelka podala dne 27. června 2011 u insolvenčního soudu přihlášku pohledávek, které bylo přiděleno číslo P 9. K insolvenčnímu soudu přihlásila své pohledávky rovněž Československá obchodní banka, a.s., IČ: 00001350, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150. Poté, co stěžovatelka provedla analýzu pohledávek uvedeného věřitele, dospěla k závěru, že tyto trpí vadami, o čemž informovala insolvenčního správce za účelem, aby je na přezkumném jednání popřel. Sama přitom popěrný úkon proti těmto pohledávkám učinila dne 21. července 2011. Insolvenční správce se na přezkumném jednání, které se konalo dne 26. července 2011, s názorem stěžovatelky neztotožnil a předmětné pohledávky (stejně jako dlužník) uznal. Protokol z přezkumného jednání a seznam přihlášených pohledávek byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 28. července 2011.
3. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v tom, že insolvenční správce uznal pohledávky uvedeného věřitele bez ohledu na to, že mu byly známy její námitky. Sama sice také využila svého práva učinit popěrný úkon, ten však s ohledem na §336 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb., nemá po dobu trvání reorganizace vliv na zjištění popřené pohledávky. Účinek by mu bylo možné přiznat toliko v případě, že by úpadek dlužníka byl řešen konkurzem. Uvedeným ustanovením tedy zákonodárce omezil účinky popěrného práva věřitelů a přenesl toto právo v plné míře výhradně na dlužníka a insolvenčního správce, což je podle názoru stěžovatelky v rozporu s ústavním pořádkem. Tím, že insolvenční správce pohledávky uvedeného věřitele nepopřel, stejně jako tím, že insolvenční soud v důsledku aplikace napadeného ustanovení neučinil žádné další procesní úkony, které by mohly zvrátit zjištění předmětných pohledávek, mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť v průběhu reorganizace se jí dostane menšího uspokojení. Porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak spatřuje v tom, že nemá možnost, aby skutečná pravost, výše a zajištění pohledávek byly zjištěny před nezávislým a nestranným soudem s účinky pro probíhající insolvenční řízení ve stadiu řešení úpadku reorganizací. Na podporu své argumentace stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), podle něhož tím, že insolvenční správce pohledávku věřitele uzná nebo popře, určuje závazně, v jakém rozsahu vznikne jednotlivým věřitelům právo na jejich poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení.
4. Z procesní opatrnosti stěžovatelka uvedla, že k porušení jejích ústavně zaručených práv došlo i postupem insolvenčního soudu, který neučinil, např. v rámci dohledací činnosti, žádné procesní kroky k nápravě protiústavní situace.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud si za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, tedy insolvenčního soudu a insolvenčního správce.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 27. března 2012 neshledal protiústavnost svého postupu a odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 69/2011 Sb. (Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010-2013, sněmovní tisk č. 233), týkající se §192 a §336 odst. 4 insolvenčního zákona.
7. Insolvenční správce Mgr. Ing. Miroslav Kořenář ve svém vyjádření ze dne 10. dubna 2012 podotkl, že i když v rámci přezkumného jednání zohlednil stanovisko stěžovatelky, v případě předmětných pohledávek neshledal, že by trpěly vážnými vadami či vznikly v rozporu se zákonem. Upozorňuje, že v insolvenčním řízení je vázán pouze případnými pokyny insolvenčního soudu v rámci jeho dohledací činnosti podle §11 odst. 2 insolvenčního zákona nebo souhlasy, případně vyjádřeními věřitelských orgánů dlužníka, které se však nemohou týkat posouzení pravosti, výše či pořadí pohledávek. Naopak není vázán sděleními jiných účastníků řízení, věřitele nevyjímaje. Insolvenční zákon umožňuje věřitelům, aby mohli pohledávky jiných věřitelů sami popírat, jak to ostatně provedla i stěžovatelka. Pokud jde o argumentaci stran napadeného ustanovení, insolvenční správce se přiklání k závěrům uvedeným v důvodové zprávě k zákonu č. 69/2011 Sb. S návrhem na jeho zrušení nesouhlasí.
8. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně reagovala ve své replice ze dne 2. května 2012. Odmítá závěr obsažený v uvedené důvodové zprávě, podle které reorganizace nemůže být prosazena proti vůli věřitelů, neboť při schvalování reorganizačního plánu může nastat situace, že většinoví věřitelé přehlasují minoritní věřitele a tím jim reorganizaci vnutí. Posledně uvedení věřitelé přitom nemají žádnou možnost, jak dosáhnout přezkumu pochybných pohledávek. Nic na tom nemění ani §348 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, jenž zavádí povinnost insolvenčnímu soudu posoudit, zda plnění, které má být věřitelům při reorganizaci rozděleno, bude výhodnější než v případě konkurzu. Toto ustanovení totiž předpokládá posouzení ekonomické výhodnosti nabízeného řešení jako celku, nikoliv však provedení právní analýzy jednotlivých pohledávek věřitelů z pohledu, že by tito mohli svým popřením vyloučit některou z pohledávek z uspokojování. Za naprosto absurdní označuje stěžovatelka tu část důvodové zprávy, podle které by pro případ neúspěchu reorganizace věřitelé mohli vymáhat částky neoprávněně vyplacené věřitelům v průběhu reorganizace. Jako řešení prvotního problému v podobě neexistence účinného popěrného práva se tak navrhuje možnost dosáhnout vydání neoprávněně vyplaceného plnění vedením dalších soudních sporů, což samo o sobě svědčí o absenci efektivního právního prostředku, kterým by věřitelé mohli dosáhnout spravedlivého rozdělení uspokojení v rámci reorganizace.
9. Ústavní soud v průběhu řízení z veřejně přístupného seznamu advokátů zjistil, že právní zástupkyni stěžovatelky Mgr. Janě Payne, advokátce se sídlem Praha 2, Perucká 2196/4, byl pozastaven výkon advokacie. Z tohoto důvodu dne 6. prosince 2012 vyzval stěžovatelku k zajištění nového právního zástupce, která však na tuto výzvu ve stanovené lhůtě (a ani poté) nijak nereagovala. Protože však u její právní zástupkyně mezitím došlo k obnovení výkonu advokacie, nebyl dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstraněné vady podání podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dne 12. února 2014 Ústavní soud zjistil opětovné pozastavení výkonu advokacie uvedené advokátky. Vzhledem k tomu, že se tak stalo až v závěrečné fázi řízení, kdy stěžovatelka byla při všech procesních úkonech řádně zastoupena, již však nepovažoval za účelné vyzývat k odstranění této vady, neboť by tak bylo činěno toliko za účelem doručení rozhodnutí o ústavní stížnosti. Zároveň je k tomu třeba dodat, že takovýto postup by nebyl akceptovatelný v případě, pokud by kdykoliv poté, co nastala uvedená skutečnost, byl učiněn ze strany některého z účastníků (včetně stěžovatelky samotné) jakýkoliv procesní úkon.
III.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného insolvenčního spisu, s nímž koresponduje výše uvedené shrnutí insolvenčního řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že s ohledem na ustanovení §336 odst. 4 insolvenčního zákona, které po dobu trvání reorganizace vylučuje účinky jejího popěrného úkonu vůči pohledávkám jiného věřitele, došlo uznáním pohledávek věřitele Československé obchodní banky, a. s., ze strany insolvenčního správce k porušení jejích ústavně zaručených práv.
12. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
13. Ústavní soud předně uvádí, že v projednávané věci se jedná o odlišnou situaci, než která jej vedla k postoupení návrhu na zrušení §192 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, plénu Ústavního soudu a k věcnému posouzení tohoto ustanovení v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (srov. také usnesení ze dnů 18. února 2010 a 2. prosince 2013 sp. zn. II. ÚS 1412/09). Tehdy totiž stěžovatelé neměli žádný právní prostředek, jakým dosáhnout popření pohledávky jiného věřitele, a jedinou možností, jak se domoci ochrany práv, bylo popření této pohledávky insolvenčním správcem. Bez jeho rozhodnutí, neučinil-li by příslušný úkon dlužník, by nemohly nastat účinky popření ve vztahu k dalšímu průběhu insolvenčního řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 69/2011 Sb., kterým došlo ke změně §192 odst. 1 insolvenčního zákona, však toto oprávnění dostali také věřitelé. Ve věci stěžovatelky tak již nejde o samotnou možnost popření, nýbrž o právní účinky jejího popěrného úkonu po dobu reorganizace. Jejich absence se totiž může projevit a mít povahu aplikace napadeného ustanovení ze strany orgánu veřejné moci až v případě takového rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým by v důsledku §336 odst. 4 insolvenčního zákona byl stěžovatelce upřen jí tvrzený majetkový nárok nebo procesní právo. Až s ústavní stížností proti tomuto rozhodnutí by tak mohla být dána její aktivní legitimace k návrhu na zrušení uvedeného ustanovení. Ve prospěch závěru o tom, že insolvenční správce nijak neaplikoval napadené ustanovení při rozhodování o uznání či popření pohledávek, svědčí i skutečnost, že derogace tohoto ustanovení by nijak neopodstatňovala vyhovění předmětné ústavní stížnosti. Žádané účinky popření pohledávky by totiž bylo v takovém případě možné vyvozovat již ze samotného popěrného úkonu stěžovatelky, aniž by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí.
14. Protože §336 odst. 4 insolvenčního zákona nebyl napadeným rozhodnutím insolvenčního správce aplikován, a tedy posouzení jeho souladu s ústavním pořádkem není pro projednávanou věc relevantní, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nebyla k podání návrhu na jeho zrušení aktivně legitimovaná ve smyslu §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu.
15. Pokud jde o samotnou ústavní stížnost, stěžovatelka neuplatnila proti napadenému rozhodnutí žádné další námitky. Ústavní soud připomíná, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádné takovéto pochybení však v případě napadeného rozhodnutí insolvenčního správce, případně s ním souvisejícího postupu insolvenčního soudu, shledáno nebylo.
16. V neposlední řadě Ústavní soud nemohl přehlédnout, že usnesením ze dne 7. května 2012 č. j. KSCB 28 INS 8203/2011-P9-10 vstoupil do insolvenčního řízení místo stěžovatelky nabyvatel jí přihlášených pohledávek, jemuž byly tyto stěžovatelkou postoupeny. Je tedy zřejmé, že za této situace by pro ni případné vyhovění ústavní stížnosti nemělo žádný právní význam.
17. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Návrh na zrušení §336 odst. 4 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu