ECLI:CZ:US:1997:1.US.285.96
sp. zn. I. ÚS 285/96
Usnesení
I.ÚS 285/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele AB., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 910/95, ze dne 18. 7. 1996, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení F.ř. a F.ú., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 22 Ca 910/95. Tímto rozsudkem zamítl obecný soud žalobu navrhovatele na správní přezkum soudní ve věci rozhodnutí F.ú. v J. ze dne 11. 5. 1995, č. j. 5156/920/95/103-6/MA (dodatečný platební výměr), které bylo potvrzeno rozhodnutím F.ř. v O. ze dne 10. 11. 1995, č.j. FŘ 4373/120/95.
Citovanými správními rozhodnutími byla navrhovateli doměřena
I.ÚS 285/96
daň z příjmů právnických osob za rok 1993 ve výši 6 750 Kč. Stěžovatel současně s ústavní stížností navrhl zrušení §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění novel, ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) a §74 zák. č. 182/1993 Sb. Ve stížnosti navrhovatel namítá, že postupem Krajského soudu v Ostravě, F.ř. i F.ú. byla porušena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu obsažená v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítá i rozpor s č1. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Dle názoru stěžovatele F.ú. i F.ř. nepostupovaly při svém rozhodování správně, pokud aplikovaly ustanovení §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění novel, které uvádí: "...nelze-li daňovou povinnost stanovit dokazováním, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek". Přitom aplikaci tohoto ustanovení, tj. použití pomůcek, považuje stěžovatel za zásadní průlom do daňového řízení, který je zpochybněním práv daných ustanovením §2 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. V té souvislosti navrhovatel konstatuje, že souhlasí s tím, že porušil své povinnosti tím, že uzavřel smlouvu o bezplatném pronájmu A, zákon však podle něho s tímto porušením povinnosti spojuje použití ceny obvyklé v daňovém řízení. Ve vztahu k řízení před obecným soudem navrhovatel vytýká, že řízení proběhlo bez jednání ve smyslu §250f o. s. ř., čímž mu byla odňata možnost k celé věci se v řízení před obecným soudem vyjádřit. Současně vytýká řízení podle hlavy druhé páté části o. s. ř. aplikaci §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, které uvádí: "...směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly
I.ÚS 285/96
dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne". Navrhovatel uvádí, že toto ustanovení připouští situaci, kdy se daňový subjekt zcela ocitá v rukou správce daně prvního stupně a je mu vydán zcela na milost a nemilost. Proto navrhuje zrušení tohoto ustanovení jako protiústavního.
Druhým důvodem pro dodatečný platební výměr byl nedostatek v účetnictví navrhovatele, spočívající v odpočtu 10% ceny hmotného majetku přesahující částku 3 960 Kč, přičemž tento majetek byl získán vkladem. Šlo zde o rozpor s ustanovením §34 odst. 3 zák. č. 586/1992 Sb., v platném znění.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 910/95, jakož i spis F.ř. v O., č.j. 4373/120/95.
Z uvedeného Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla stanovena dodatečným platebním výměrem povinnost doplatit na dani z příjmu částku 6 750 Kč. Tato částka byla stanovena na základě daňové kontroly, která proběhla ve dnech 3. 4. 1995 až 11. 5. 1995 za zdaňovací období 1993. Při této kontrole vznikly pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti daňového přiznání, které navrhovatel podal za zdaňovací období 1993. Výtky se týkaly úplnosti příjmů zahrnutých do základu daně a dále položek odčitatelných od základu daně.
Podle §31 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, má každý daňový subjekt nejen povinnost přiznat daň ve správné výši (břemeno tvrzení), ale současně i povinnost své tvrzení dokázat (břemeno důkazní). Pokud správce dané vyjádří pochybnosti o tvrzených skutečnostech a daňový subjekt tyto pochybnosti v přiměřené lhůtě nevyvrátí, neunese své důkazní břemeno a nelze tedy daň stanovit v rámci řádného dokazování. Teprve od tohoto okamžiku je správce daně oprávněn stanovit základ daně a daň samotnou podle pomůcek, které má nebo které si opatří i bez
I.ÚS 285/96
součinnosti daňového subjektu. Zákon přesně stanoví podmínky, za kterých mohou být pomůcky užity.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatel vytýkal tomuto obecnému soudu jednak nenařízení jednání a rozhodování podle §250f o. s. ř. K tomuto ustanovení Ústavní soud pouze konstatuje, že počínaje 1. 5. 1997 přestalo být účinné, neboť bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, publikovaným pod sp. zn. 269/1996 Sb. V době rozhodování obecného soudu však taková zákonná možnost projednání dána byla.
Dále vytýká rozpor mezi ustanovením §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. a Listinou. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že Krajský soud v Ostravě neporušil svým postupem navrhovatelova práva daná ustanovením čl. 36 odst. 1, 2 a č1. 38 odst. 2 Listiny. Ve smyslu těchto ustanovení práva na spravedlivý proces navrhovatel využil, obrátil se na soud a ten posoudil zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Neobstojí tedy tvrzení navrhovatele, že byl zkrácen ve svých právech garantovaných v hlavě páté Listiny.
Pokud jde o námitku navrhovatele, že orgány veřejné správy a následně soud nepostupovaly objektivně a nesprávně hodnotily důkazy, je potřebné připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a může přezkumný dohled nad jejich činností uplatnit jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy dané ustanovením §123 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy,
kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. poukazuje Ústavní soud zejména na své usnesení sp. zn. III. ÚS 215/94, ze dne 21. 3. 1995, kde již byla tato otázka řešena. Je třeba zdůraznit, že aplikace tohoto ustanovení je vázána na §31 téhož zákona, podle něhož je správce dané povinen při stanovení daňové povinnosti vycházet ze skutečností, které jsou pro stanovení daňové povinnosti rozhodné. Je také povinen tyto skutečnosti zjišťovat co nejúplněji, přičemž daňový subjekt je povinen svá tvrzení. dokázat. Pokud je nedokáže nebo pochybnosti správci daně nevyvrátí, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Způsob stanovení daně je tedy způsobem náhradním v případech, že daň nelze stanovit prvotně v rámci řádného dokazování. V případě odvolání proti takto stanovené dani zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Pojem "pomůcek" je pak charakterizován v §31 odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, a to jako svou podstatou "nepřímé důkazy". Na základě těchto indicií pak usuzuje správce daně o daňové povinnosti, kterou nelze prokázat jinak a kterou bez tohoto postupu by nebylo možno prokázat vůbec. Není proto pravdivé tvrzení navrhovatele, že při stanovení daně pomocí "pomůcek" se ocitá poplatník zcela v rukou správce daně a je mu vydán zcela v milost či nemilost.
Je skutečností, že zrušení §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, by nic nezměnilo na podstatě stanovení daně spočívající v tom, že nelze-li daňovou povinnost stanovit na základě přímých důkazů, stanoví se odhadem. Takto by se pouze snížila vypovídací schopnost ustanovení, které daňovým subjektům jasně označuje způsob, jakým se daňová povinnost stanoví v případě, že určité skutečnosti sami neprokáží.
Tvrzení navrhovatele, že uvedená část zák. č. 337/1992 Sb. 5
I.ÚS 285/96
je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. l0 Ústavy ČR, nebylo prokázáno.
Vzhledem ke shora uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. května 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu