ECLI:CZ:US:2010:1.US.2894.09.1
sp. zn. I. ÚS 2894/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Petrem Šírem, advokátem se sídlem ve Sněžném, Kadov 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 25 Cdo 2643/2007-92, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud "celou věc řádně nevyhodnotil, a tím pádem ani nezdůvodnil", jak mu to ukládá čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Druhou námitkou je extrémní interpretace spočívající v tom, že Nejvyšší soud částky, které stěžovatel uplatnil jako náhradu škody, rozdělil, přestože všechny tyto částky (náklady zastoupení obou stran, soudní poplatky) jsou dány vyhláškou a tvoří nedílnou součást jednoho jediného soudního sporu.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, čj. 3 C 132/2003-53, uložil žalovanému, tj. vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastník"), zaplatit stěžovateli částku 22 173 Kč s úrokem z prodlení, zamítl žalobu na zaplacení dalších 4283,10 Kč a dalšího úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal částečně důvodným nárok na náhradu škody (v rozsahu stěžovatelem prokázaném), která měla stěžovateli vzniknout tím, že vedlejší účastník jako advokát sepsal pro stěžovatele smlouvu o nájmu nebytových prostor, jež byla posléze soudem shledána neplatnou, a stěžovatel vynaložil náklady neúspěšného soudního řízení, v němž se domáhal nároků z uvedené neplatné smlouvy.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, čj. 18 Co 15/2006-70, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že mezi vadným poskytnutím právní služby vedlejším účastníkem a vznikem škody spočívající v stěžovatelem vynaložených nákladech soudního řízení není příčinná souvislost.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2009, čj. 25 Cdo 2643/2007-92, dovolání stěžovatele odmítl podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění konstatoval, že odvolací soud sice rozhodl o uplatněné částce jedním výrokem, avšak je zřejmé, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud předesílá, že v souladu se svou ustálenou judikaturou je vázán petitem ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu se mohl zabývat ústavností toliko usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, a nikoliv ústavností předchozích rozhodnutí obecných soudů.
První stěžovatelova námitka směřuje proti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, o němž má stěžovatel za to, že je v rozporu s požadavky plynoucími z práva na spravedlivý proces.
Požadavkům kladeným na odůvodnění soudního rozhodnutí se Ústavní soud věnoval v celé řadě svých rozhodnutí. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (srov. např. II. ÚS 435/09).
Těmto požadavkům rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá. Je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud rozhodoval napadeným usnesením o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění se proto mohl a měl zabývat pouze těmi okolnostmi, které se týkají přípustnosti dovolání. To také Nejvyšší soud učinil; z odůvodnění jeho rozhodnutí jsou patrné konkrétní důvody, pro něž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se žalobou uplatněná částka ve skutečnosti skládá z několika samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, jakož i to, jak se tato okolnost promítá do posuzování přípustnosti dovolání. Dovozuje-li stěžovatel v této souvislosti, že neústavnost odůvodnění je vyvolána tím, že Nejvyšší soud "celou věc řádně nevyhodnotil", jde o námitku lichou, neboť - jak již bylo řečeno - dovolací soud se při posuzování přípustnosti dovolání nemohl zabývat "celou věcí", ale pouze okolnostmi týkajícími se přípustnosti dovolání. Těmito okolnostmi se dovolací soud řádně zabýval, a proto mu nelze v tomto směru nic vytknout. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 95/97 není vhodný, neboť se týká odlišné problematiky (tzv. opomenutých důkazů), a na závěrech právě vyslovených nic nemění.
Nelze přisvědčit ani druhé námitce, kterou stěžovatel uplatnil. Její podstatou je polemika s názorem Nejvyššího soudu, zda bylo rozhodováno o několika nárocích (byť byly uplatněny jedinou žalobou), nebo o nároku jediném. V souladu se shora vymezeným postavením Ústavního soudu není jeho úkolem přezkoumávat správnost interpretace a aplikace jednoduchého práva. Nemá-li výklad jednoduchého práva dopad do ústavně garantovaných práv, nepřísluší Ústavnímu soudu zaujímat jiné právní názory, odchylné od těch, které vyslovily v civilním řízení obecné soudy.
Ústavní soud neshledal, že by argumentace Nejvyššího soudu zasahovala do ústavně garantovaných práv stěžovatele, případně že by dokonce šlo o extrémní interpretaci ve smyslu nálezu IV. ÚS 188/94, jehož se dovolává stěžovatel. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel domáhal, se skládala ze soudního poplatku, z nákladů zastoupení stěžovatele advokátem a z náhrady nákladů řízení, jež stěžovatel zaplatil protistraně. Je zjevné, že každá tato položka je upravena jiným právním předpisem (soudní poplatek zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; náklady zastoupení advokátem advokátním tarifem; náhrada nákladů řízení občanským soudním řádem), z čehož také plynou rozdíly v předpokladech jejich vzniku a obsahu, včetně kupř. stanovení dne jejich splatnosti a následků nezaplacení. Úvahu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že stěžovatel v žalobě kumuloval několik nároků, jež je z hlediska přípustnosti dovolání nutno posoudit samostaně, z tohoto hlediska jistě nelze považovat za extrémní nebo jinak porušující základní práva stěžovatele.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. února 2010
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu