ECLI:CZ:US:2013:1.US.2894.12.1
sp. zn. I. ÚS 2894/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Demalové, zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2012, č. j. 13 Co 129/2012-63, proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. března 2012, č. j. 28 C 105/2011-54, a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. 28 C 105/2011, spojenou s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, s návrhem na přednostní projednání věci a s návrhem odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. prosince 2011, č. j. 28 C 105/2011-34, byla výrokem I zamítnuta žaloba o vyloučení blíže určených věcí z exekuce, tedy dvou kusů nábytku. Výrokem II byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.520 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Současně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení. Měla za to, že by jí mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť to odůvodňují poměry a nejde o svévolné ani bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků měl vzít v úvahu, že stěžovatelka nemá odborné vzdělání a je vysokého věku. Předmětem řízení je přitom vyloučení věcí z exekuce, jedná se o nábytek, který si kdysi pořídila s manželem po svatbě.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2012, č. j. 13 Co 129/2012-63, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Brně - venkov ze dne 7. března 2012, č. j. 28 C 105/2011-54, kterým nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků, a byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatelky konstatoval, že pokud stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a měla-li za to, že není sama schopna jednat před soudem, nic ji nebránilo, aby si zvolila zástupce pro řízení. Odvolací soud se však přitom vůbec nezabýval průběhem řízení před soudem prvního stupně a povinností soudu poučit účastníky o procesních právech. I tyto důvody tedy - podle stěžovatelky - vedly v projednávané věci k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a následující Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka dodala, že nebylo vzato v úvahu, že užívá řadu léků, což je finančně náročné, a sama potřebuje pomoc při řadě denních životních situací. Dále vyslovila přesvědčení, že vzhledem k průběhu celého řízení je namístě aplikovat v její věci ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a přiznat ji vůči Krajskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Dne 23. 5. 2012 pak stěžovatelka doplnila své původní podání doručené Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2012. Poukázala na rozsudek Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 8 C 79/2011 ze dne 8. dubna 2013, kterým bylo vyhověno jejímu návrhu na vyloučení týchž dvou kusů nábytku z exekuce (uvedený nábytek je evidentně postižen několika exekučními řízeními - poznamenal Ústavní soud). Stěžovatelka v tomto doplnění rovněž žádala přednostní projednání její věci, navrhovala rovněž odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Brně - venkov, sp. zn. 28 C 105/2011. Zjistil, že jmenovaný soud svým usnesením ze 7. 3. 2012, č. j. 28 C 105/2011-54, stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl její návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů (výrok II). V odůvodnění citovaného usnesení pak mimo jiné uvedl, že "[z] žalobkyní doloženého potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech bylo zjištěno, že žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 10.732,- Kč, dále pobírá sociální podporu - příspěvek na péči ve výši 4.000,- Kč. Žalobkyně hradí náklady na bydlení ve výši 3.500,- Kč, a to jednu polovinu z této částky, neboť žije společně se svým vnukem Pavlem Melo. Dále hradí stravování, obědy ve výši 1.200,- Kč měsíčně. Doplatek na léky činí asi 2.500,- Kč na tři měsíce s tím, že lze předpokládat, že tyto výdaje se zvýší. Pravidelně užívá velké množství léků, má problémy s pohybem, má bércové vředy. Její nepříznivý zdravotní stav jí nedovoluje, aby sama cestovala k lékaři, je proto zcela závislá na pomoc svých dalších osob. [...] Na základě uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že současné poměry žalobkyně o osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Soud se při rozhodování o osvobození od soudních poplatků zabýval celkovými majetkovými poměry žalobkyně. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně má měsíční příjem téměř 15.000,- Kč a i když přihlédl k jejím pravidelným platbám, které žalobkyně vynakládá, zůstává její příjem natolik vysoký, že jí dovoluje uhradit soudní poplatek, který v dané věci činí 2.000,- Kč. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků je povinností soudu přihlížet vedle celkových majetkových poměrů žadatele také k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, u fyzických osob také přihlíží k jejich zdravotnímu stavu, sociálním poměrům a podobně. K tomu je třeba uvést, že žádné z těchto dalších kritérií nesvědčí pro přiznání osvobození od soudních poplatků, když výše soudního poplatku není velká, další náklady dokazování nelze předpokládat, jediným kritériem svědčícím pro přiznání osvobození od soudních poplatků tak zůstává věk a zdravotní stav žalobkyně, soud má však za to, že jen tato kritéria sama o sobě nemohou vést k závěru o přiznání osvobození. Navíc je třeba zdůraznit, že §138 odst. 1 o.s.ř. umožňuje přiznat osvobození od soudních poplatků jen zcela výjimečně. Protože žalobkyně nesplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, nebylo možno dle §30 odst. 1 o.s.ř. vyhovět ani její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů."
K odvolání stěžovatelky bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Brně 24. 4. 2012, č. j. 13 Co 129/2012-63, potvrzeno. Krajský soud - mimo jiné - uvedl, že "[p]řezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení předcházející, z něhož vzal za prokázáno, že žalobkyně již ve svém návrhu na zahájení řízení požádala o osvobození od soudních poplatků. Její návrh byl usnesením soudu I. stupně ze dne 17.5.2011 č.j. 28 C 105/2011-7 zamítnut. Soud vzal při rozhodování v úvahu, že je žalobkyni 90 let, je poživatelka minimálně starobního důchodu, když jinak své poměry žádným způsobem nedoložila. Toto usnesení nabylo právní moci dne 7.6.2011 a žalobkyně následně vyměřený soudní poplatek z návrhu ve výši 1000 Kč zaplatila v kolkových známkách."
Podle odvolacího soudu se v době jeho rozhododvání zlepšily finanční poměry stěžovatelky a zhoršil se její zdravotní stav, "a to oproti jednání u soudu I. stupně, kam se žalobkyně osobně dostavila a z protokolace bylo zřejmé, že byla orientována v projednávané věci. Uvedená zjištění ve svém souhrnu vedla odvolací soud k závěru, že se u žalobkyně nezměnily poměry natolik, aby odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, které může být přiznáno pouze ve zcela výjimečných případech. Pokud poukazovala žalobkyně na výdaje, které spočívají nejen v soudním poplatku, ale také ve výdajích spojených se zastupováním, pak jejich výše je věcí smluvního ujednání se zvoleným zástupcem. (...) [S]kutečnost, že byla žalobkyně zavázána k plné náhradě nákladů řízení úspěšné protistraně, nemá vliv na posouzení poměrů podstatných pro přiznání osvobození od soudních poplatků jakož i ustanovení zástupce. Jestliže v řízení před soudem I. stupně nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků a měla-li za to, že není sama schopna jednat před soudem, nic jí nebránilo, aby si sama zvolila zástupce pro řízení."
III.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani ke sjednocování jejich judikatury. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Pokud jde o problematiku osvobození od soudních poplatků - což je podmínkou ustanovení zástupce na žádost účastníka - poukazuje Ústavní soud na následující. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 [U 28/19 SbNU 275]vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá (výhradně) do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti takové žádosti dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů; jednak že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, jednak že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků; přiznává mu pouze právo o ně požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je zásadně na obecných soudech, kterým je tak ponechán dostatečný prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost ve věci osvobození od soudních poplatků otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový závěr ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 495)]. Taková situace však v projednávaném případě zjevně nenastala.
Nad rámec napadených rozhodnutí Ústavní soud dodává (právě v návaznosti na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu), že stěžovatelka již ve svém návrhu na zahájení řízení požádala o osvobození od soudních poplatků. Její návrh na zahájení řízení, ač nejednala prostřednictvím právního zástupce nebo zmocněnce, byl napsán poměrně odborně a na počítači. Když prvostupňový soud zaslal stěžovatelce k vyplnění příslušný tiskopis k doložení majetkových poměrů (podle něhož by mohl posoudit, zda jsou v případě stěžovatelky dány podmínky osvobození od soudních poplatků, respektive pro ustanovení právního zástupce), stěžovatelka vyplnila pouze své osobní údaje. Zbytek tiskopisu proškrtala s tím, že ani neuvedla, že je poživatelkou starobního důchodu (srov. č.l. 1 - 5). Za této situace stěžovatelka prvostupňovým soudem osvobozena nebyla (resp. ji nebyl ustanoven zástupce) a ona pak obratem soudní poplatek vztahující se k jejímu návrhu zaplatila. I z toho lze - podle názoru Ústavního soudu - do velké míry usuzovat, že sociální situace stěžovatelky není natolik špatná, že by jí znemožňovala ve spravedlivém soudním řízení hájit svá práva.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Návrhy spojené s ústavní stížností sdílejí její právní osud.
Brojí-li stěžovatelka petitem uvedeným v závěru ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Brně - venkov ze 7. 12. 2011, č. j. 28 C 105/2011-34 (to je proti rozhodnutím, jímž byl zamítnut návrh stěžovatel na vyloučení předmětného nábytku z exekučního řízení), pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná [srovnej ust. §75 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Jde o prvostupňové rozhodnutí, jež bylo možné napadnout řádným opravným prostředkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu