ECLI:CZ:US:2016:1.US.2900.16.1
sp. zn. I. ÚS 2900/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) E. N. a 2) nezl. T. K., zastoupených JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Křemencova 185/1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 168/2016-648 ze dne 18. 5. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 411/2012-588 ze dne 13. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 12, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 519/2011-70 ze dne 13. 12. 2011 (který byl potvrzen Městským soudem v Praze) byl nezletilý stěžovatel svěřen do péče matky (stěžovatelky) a otci byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 3 000 Kč. Uvedeným rozhodnutím byl také upraven styk otce s nezletilým.
Dne 5. 11. 2012 otec nezletilého navrhl svěření dítěte do střídavé výchovy obou rodičů. Dne 5. 11. 2013 stěžovatelka navrhla zvýšit vyživovací povinnost otce na částku 5 000 Kč měsíčně. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil nezletilého do střídavé péče obou rodičů a otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 500 Kč měsíčně. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, pouze upravil délku intervalů realizace střídavé péče.
Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost, v níž předně uvádějí, že návrhy byly podány za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, věc tak bylo nutno posoudit i podle tohoto právního předpisu. Soudy navíc neprovedly důkaz nahrávkami, které měly dokládat, že se otec pro syna v minulosti nedostavoval. Hlavní část ústavní stížnosti tvoří argumentace, jíž stěžovatelé v obecné rovině zpochybňují střídavou péči jako vhodný způsob úpravy styku rodičů a dítěte. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu, zkušenosti ze zahraničí i názory psychologů.
Stěžovatelé dále uvádějí důvody, pro které mají za to, že střídavá péče neměla být stanovena ani v projednávané věci. Mezi tyto důvody patří nekomunikace rodičů, absence vazby mezi otcem a dítětem, vázanost dítěte na matku jako primárního pečovatele, skutečnost, že dítě má poruchu osobnosti s hyperaktivitou, aktuální psychický stav dítěte spojený s nevydařenými pokusy o předání dítěte otci a závažné zdravotní problémy dítěte, vyžadující dodržování speciálního dietního režimu a absolvování edukace, kterou otec odmítl.
Stěžovatelé dále poukazují na následky, které střídavá péče u nezletilého po vydání napadených rozhodnutí údajně způsobila. K tomu přikládají lékařské a psychologické zprávy, z nichž má vyplývat, že psychické zdraví nezletilého by mohlo být vynucováním napadených rozhodnutí vážně poškozeno.
Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním formálních předpokladů pro podání ústavní stížnosti. Projednávanou ústavní stížnost podala první stěžovatelka nejen za sebe, nýbrž i za svého nezletilého syna (z pozice zákonného zástupce). Takový postup je v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudů o péči o nezletilé dítě nutné zásadně vyloučit, neboť tím může dojít ke střetu mezi jejími zájmy a zájmy nezletilého (§892 odst. 3 občanského zákoníku; viz i §469 zákona o zvláštních řízeních soudních).
V řízení před obecnými soudy nezletilého stěžovatele zastupovala Městská část Prahy 4 (která navrhovala svěření dítěte do střídavé péče), v řízení o ústavní stížnosti nicméně Ústavní soud k ustanovení opatrovníka nepřistoupil, a to z následujících důvodů. Neustanovení opatrovníka nebrání Ústavnímu soudu předmětnou ústavní stížnost věcně projednat, jelikož ji první stěžovatelka podala i sama za sebe jakožto osoba k podání ústavní stížnosti oprávněná. Skutečnost, že nezletilý stěžovatel ústavní stížnost řádně nepodal, by sice mohla hrát roli při posuzování, která ústavně zaručená práva mohla být napadenými rozhodnutími dotčena, ovšem s ohledem na níže vysvětlenou zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti se touto otázkou Ústavní soud nemusel podrobněji zabývat. Konečně, Ústavní soud s ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nepřistoupil ani k vyžádání vyjádření a případných replik, u nichž by řádné zastoupení nezletilého stěžovatele opatrovníkem bylo nezbytné.
Jak už tedy bylo řečeno, Ústavní soud následně došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Zdrženlivost Ústavního soudu je na místě tím spíše v řízení o ústavních stížnostech brojících proti rozhodnutí soudů o svěření dítěte do péče obou či jednoho z rodičů. Tato rozhodnutí se totiž musejí vždy odvíjet od pečlivého zkoumání a zohlednění všech konkrétních okolností projednávané věci, k čemuž je nepochybně nejlépe předurčen zejména soud prvního stupně, který je se všemi účastníky obvykle v nejdelším a nejužším kontaktu, a může tak jednotlivým specifikům přiznat odpovídající váhu.
Pokud jde o námitky stran významu a vhodnosti institutu střídavé péče, Ústavní soud poznamenává, že mu nepřísluší v obecné rovině vést vědecké diskuze na téma vhodnosti střídavé péče z hlediska dopadů na psychiku nezletilých. Podstatné je, že zákonodárce střídavou péči zakotvil v §907 občanského zákoníku jako jeden z možných způsobů výkonu rodičovské zodpovědnosti. Ze zákona ani z ústavního pořádku přitom nevyplývá, že by dítě muselo být do střídavé péče svěřeno vždy. Prioritním hlediskem při rozhodování o péči o nezletilé dítě musí vždy být zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; §906 občanského zákoníku) a je primárně na obecných soudech, aby posoudily, zda střídavá péče v nejlepším zájmu konkrétního dítěte je, či není.
V projednávané věci soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů ke svěření nezletilého do střídavé péče přistoupily, přičemž jejich názor o vhodnosti střídavé péče byl podpořen i znaleckými posudky a stanoviskem opatrovníka. Stěžovatelka sice namítá, že soudy neprovedly důkaz nahrávkami uloženými u Vrchního soudu v Praze, to by ovšem bylo ve světle dalších důkazů zjevně nadbytečné. Soudy zjistily, že oba rodiče mají zájem i schopnost se o dítě starat, dítě má k oběma rodičům vztah a oproti předchozímu rozhodování je již ve věku (nyní šest let), kdy není zcela závislé na matce. Soudy se zabývaly i zdravotními problémy nezletilého a absencí patřičné komunikace mezi rodiči. Tyto faktory nepovažovaly ovšem za natolik závažné, aby střídavou péči vyloučily, a Ústavní soud na takovém závěru nic protiústavního neshledává.
Z napadených rozhodnutí je ostatně patrné, že spory mezi rodiči a (mimo jiné) s tím související problémy nezletilého jsou do značné míry způsobeny právě první stěžovatelkou, u níž jsou údajně patrné manipulativní projevy a která se má dokonce snažit o narušení vztahu otce s nezletilým. Tomu odpovídají i vyjádření opatrovníka nezletilého, který v řízení před obecnými soudy vyjádřil obavu, že stěžovatelka manipuluje s nezletilým proti jeho otci, v důsledku čehož hrozí, že se otec a nezletilý navzájem zcela odcizí. Není pochyb, že vztah dítěte se svým rodičem je velmi významnou hodnotou, kterou je potřeba chránit, přičemž i s ohledem na popsané jednání první stěžovatelky se právě střídavá péče jevila jako k tomu vhodný prostředek.
Pokud se týče událostí, které údajně nastaly po vydání napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim nepřihlížel. Tyto skutečnosti z logiky věci nemohly být v napadených rozhodnutích zohledněny, může k nim však být přihlédnuto v řízení o návrhu na úpravu styku s nezletilým, který první stěžovatelka již podala.
Ústavní stížností bylo konečně namítáno, že soudy měly aplikovat i zákon o rodině z roku 1963. Tato námitka ovšem není žádným způsobem rozvedena, zejména není uvedeno, která konkrétní ustanovení soudy opomenuly aplikovat a jakým způsobem by se aplikace jiného právního předpisu projevila na napadených rozhodnutích. Na základně takto obecně formulované námitky nemůže Ústavní soud dojít k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu