ECLI:CZ:US:2022:1.US.2901.22.1
sp. zn. I. ÚS 2901/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Libuše Bleicher-Miňovské, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2022 č. j. 24 Cdo 1612/2022-279, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 17 Co 10/2022-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. září 2021 č. j. 28 C 8/2019-200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ing. Lenky Procházkové, Mgr. Evy Lutrové, Ing. Pavla Miňovského a Jana Miňovského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že paní Eva Miňovská (dále jen "zůstavitelka") před svou smrtí závětí ze dne 26. 11. 2015 ustanovila svými dědici první a druhou vedlejší účastnici s tím, že odvolala všechny své předchozí závěti. Soudní komisařka po smrti zůstavitelky v řízení o pozůstalosti zjistila, že je zde spor o to, zda je uvedená závěť pravá, platná a správná, a zda dědické právo nesvědčí rovněž ostatním vedlejším účastníkům a stěžovatelce podle dřívější závěti. Odkázala proto první a druhou vedlejší účastnici k podání žaloby proti stěžovatelce a ostatním vedlejším účastníkům, což první a druhá vedlejší účastnice učinily u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud").
3. Obvodní soud nato napadeným rozsudkem určil, že dědičkami zůstavitelky jsou podle závěti ze dne 26. 11. 2015 (pouze) první a druhá vedlejší účastnice. Obvodní soud shledal, že zůstavitelka byla duševně způsobilá sepsat pořízení pro případ smrti, její podpis podle znaleckého dokazování nebyl zfalšovaný a oba svědkové závěti věrohodně potvrdili, že zůstavitelka vlastnoručně závěť podepsala. K odvolání stěžovatelky uvedený rozsudek potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem. Podle městského soudu sice existovaly rozpory ve výpovědích svědků závěti, avšak šlo o skutečnosti nepodstatné; rozhodné je, že věrohodně potvrdili, že zůstavitelka podepsala listinu obsahující její poslední vůli. Nebylo rozhodné, že se zůstavitelka dříve písemně vyjádřila, že původní závěť nehodlá měnit (§1581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nebylo nelogické, že zůstavitelka vyloučila stěžovatelku jako svou dědičku; zůstavitelka opakovaně rušila své závěti, první a druhá vedlejší účastnice byly se zůstavitelkou v posledních letech jejího života více v kontaktu. Zjišťovat další podrobnosti o vztahu stěžovatelky a zůstavitelky však bylo nadbytečné, a proto nebylo nutné provést stěžovatelkou navržené výslechy svědků.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Městský soud adekvátně reagoval na důkazní návrhy stěžovatelky; výslovně uvedl, že provedení jí navrhovaných důkazů (výslechy svědků a revizní znalecké dokazování) bylo nadbytečné. Závěry městského soudu nadto odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Do jisté míry tím dochází ke "snížení" postavení svědka na úroveň ověřovatele totožnosti. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů o obsahu závěti, okolnostech jejího sepsání, stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci závěti nemusí znát její obsah, jejich úkol spočívá v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. O těchto rozhodných skutečnostech vypovídali svědci od počátku shodně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy zatížily předcházející fáze řízení procesní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349) či ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18 (N 169/91 SbNU 121)]. Stěžovatelka navrhovala vyslechnout svého manžela a přátele. Obvodní soud důkazy neprovedl a svůj postup neodůvodnil. Uvedené vady nemohl zhojit městský soud, protože v odvolacím řízení nelze "de facto" doplňovat důvody rozhodnutí soudu prvního stupně. Městský soud může stěží vědět, jaké byly pohnutky obvodního soudu. Nepostačí nadto obecné konstatování; je třeba výslovně označit konkrétní důkaz a uvést konkrétní důvod neprovedení důkazu.
6. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem, že závěť zůstavitelky ze dne 26. 11. 2015 je platná. Upozorňuje, že v řízení o pozůstalosti byly výpovědi svědků závěti rozporné. To je ostatně důvod, proč soudní komisařka odkázala první a druhou vedlejší účastnici k podání žaloby. Je logické, že svědci se mohli domluvit a v řízení o žalobě vypovídat shodně. Není proto namístě redukovat jejich úlohu pouze na potvrzení, zjednodušeně řečeno, kdo, co a kdy podepsal. Stěžovatelka poukazuje na to, že svědci závěti se navzájem znají; oba jsou bývalými příslušníky kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti. Nadto stěžovatelka tvrdí, že zůstavitelka vždy pořizovala závěti ve formě veřejné listiny. Nyní posuzovanou závěť učinila v jiné formě, náhle a radikálně jí změnila svou dříve vyjádřenou poslední vůli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka obecným soudům v prvé řadě vytýká, že řízení zatížily ústavněprávní vadou v podobě tzv. opomenutí důkazu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecný soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)]. Dále platí, že ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti u tvrzených procesních vad přistupuje k předcházejícím fázím řízení jako k celku a u procesních pochybení zkoumá jejich charakter a intenzitu [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 802/19 či bod 24 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20].
10. V nyní posuzované věci obvodní soud na některé důkazní návrhy stěžovatelky výslovně nereagoval. K neprovedeným důkazům se vyjádřil až městský soud v odvolacím řízení, a to s odkazem na jejich nadbytečnost. Samotné odůvodnění městského soudu je v tomto směru srozumitelné a logické. Požadavek na výslovné uvedení každého důkazního návrhu a u něj na výslovné uvedení konkrétního důvodu jeho neprovedení zvlášť nemá opodstatnění, jsou-li všechny důkazy odmítnuty z téhož důvodu. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé a zjevné, že všechny důkazní návrhy stěžovatelky, kterým obecné soudy nevyhověly, jsou nadbytečné, protože skutečnosti, které jimi stěžovatelka hodlala prokázat, nejsou pro rozhodnutí ve věci rozhodné. Na srozumitelnost odůvodnění, natož na jeho správnost, by stěžovatelkou požadované doplnění nemělo žádný vliv.
11. Nadbytečnost je dále legitimním důvodem pro neprovedení navrhovaného důkazu. Protože městský soud vadu obvodního soudu následně zhojil, Ústavní soud nepovažuje dané pochybení za natolik intenzivní, aby opodstatnilo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Je zřejmé, že nadbytečnost stěžovatelkou navrhovaných důkazů z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá mlčky. Postup městského soudu je proto legitimní, a to i za situace, kdy pochybení obvodního soudu později zhojil sám v odvolacím řízení (obdobně viz usnesení ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2333/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V předcházejících fázích řízení proto důkazní návrhy stěžovatelky byly řádně vypořádány, a to v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
12. Námitky stěžovatelky ve zbylé části směřují proti závěrům obecných soudů ve věci samé. Obdobné námitky stěžovatelka uplatnila v předcházejících fázích řízení a obecné soudy se s nimi logicky a srozumitelně vypořádaly. Obecné soudy zejména řádně vysvětlily, jaké skutečnosti jsou ve věci rozhodné pro naplnění hypotéz příslušných právních norem, a které naopak právní význam nemají. Jejich závěry vychází z náležitě zjištěných okolností věci. Nejvyšší soud na podkladě dovolání stěžovatelky věc zasadil do kontextu vlastní ustálené judikatury. Ústavní soud svévoli či tzv. přepjatý formalismus v napadených rozhodnutích neshledal. Argumentace stěžovatelky v tomto směru postrádá ústavněprávní rozměr, a Ústavní soud proto nemá důvod dále přehodnocovat obecnými soudy řádně a srozumitelně provedený výklad a použití podústavního práva. Napadená rozhodnutí jsou projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu