ECLI:CZ:US:2023:1.US.2909.23.1
sp. zn. I. ÚS 2909/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti S. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 174/2023-178 ze dne 31. července 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3, odst. 4, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisového materiálu se podává, že stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jednak jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, jednak jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou vzal stěžovatele (a další spoluobviněné) do vazby usnesením č. j. 0 Nt 708/2023-55 ze dne 15. 6. 2023 s účinností od 13. 6. 2023, 06:05 hodin, a to z důvodů podle §67 písm. b), c) trestního řádu. Podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu současně nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) a contrario nebyla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka.
4. Stěžovatel i státní zástupkyně podali proti tomuto usnesení okresního soudu stížnost. Krajský soud v Hradci Králové pak z podnětu stížnosti státní zástupkyně zrušil usnesení okresního soudu a nově ve věci rozhodl tak, že stěžovatel se bere do vazby také z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Ve zbytku zůstalo rozhodnutí, co se týče stěžovatele, nezměněno.
5. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu předložil mnoho námitek, ke kterým se krajský soud vyjádřil. Z nejdůležitějších závěrů krajského soudu lze uvést následující. K údajné místní nepříslušnosti okresního soudu konstatoval krajský soud, že stíhaná trestná činnost je trestnou činností distanční povahy. Z toho plyne, že každé místo, kde došlo k uskutečnění byť jen části popsaného skutku, je místem spáchání a pro rozhodnutí v rámci trestního řízení je pak místně příslušný soud, v jehož obvodu byla byť i jen část jednání spáchána. Krajský soud zdůraznil, že přinejmenším část trestné činnosti byla prokazatelně spáchána právě v rámci okresu Rychnov nad Kněžnou. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou o procesní nepoužitelnosti některých důkazů, konkrétně především záznamů a protokolů o odposleších. Nepřisvědčil ani námitce stěžovatele o podjatosti tlumočnice.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výhradně usnesení krajského, tedy stížnostního soudu. Znovu vznáší námitky týkající se místní příslušnosti okresního soudu. Tvrdí, že není možno posoudit, zda jsou splněny podmínky místní příslušnosti ve smyslu §18 trestního řádu. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost odůvodnění krajského soudu pod bodem 47 napadeného usnesení.
7. Dále stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že mu, respektive jeho právnímu zástupci, byl odepřen přístup k těm částem spisu, které jsou podstatné pro účinné zpochybnění zákonnosti vazby. Stěžovatel uvádí, že soud opřel své závěry o záznamy o odposleších, přičemž však součástí spisu byly pouze úřední záznamy o jejich vyhodnocení.
8. Nakonec stěžovatel namítá "porušení práva na tlumočníka". Tvrdí, že u tlumočnice, která byla přítomna při vazebním zasedání, byla dána důvodná pochybnost o její nepodjatosti pro její poměr k věci (§18 odst. 1 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících). Stěžovatel poukazuje na vazby tlumočnice na některé spoluobviněné. Tvrdí, že se tlumočnice nepřípustně dozvěděla informace o projednávané trestní věci, ačkoli k nim vzhledem ke svému poměru k věci neměla mít přístup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť ta má závažné negativní sociální a psychologické důsledky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí však je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kritérii plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
12. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání věci nezjistil žádné ústavněprávní pochybení, které by bylo možno obecným soudům vytknout. Obecně Ústavní soud konstatuje, že všechny námitky stěžovatele již krajský soud spolehlivě a správně vypořádal. Nutno přitom zmínit, že ke stejnému závěru dospěl první senát Ústavního soudu i v souvisejícím řízení pod sp. zn. I. ÚS 2806/23. Závěry z usnesení o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost pod touto spisovou značkou jsou proto do velké míry přenositelné i pro zde posuzovaný případ, a to i s přihlédnutím k totožnosti námitek stěžovatelů.
13. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se údajné místní nepříslušnosti soudu. Tu stěžovatel uplatnil již v průběhu vazebního zasedání. Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal příslušný spis, ze kterého plyne, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán, je skutečně tzv. distanční trestnou činností. Za takových okolností je místem spáchání každé místo, kde došlo k uskutečnění byť jen části popsaného skutku. To krajský soud podrobně a správně vysvětlil v bodě 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vysvětlil tedy, proč byl okresní soud místně příslušný. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti napadá výhradně rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud proto posuzoval především to, zda se krajský soud ústavně souladným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, které uvedl ve stížnosti proti usnesení okresního soudu. Jak Ústavní soud uvedl, krajský soud ústavním požadavkům v tomto smyslu plně vyhověl.
14. Ústavní soud dále neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se rozsahu dokazování. I v tomto směru bylo odůvodnění krajského soudu zcela ústavně souladné. Krajský soud stěžovateli správně vysvětlil, že v dané fázi řízení nemusí být veškeré důkazy zpřístupněny, pokud podléhají utajení nebo je jejich zpřístupnění nemožné právě např. s ohledem na nutnost vyhotovení překladu. Ústavní soud především považuje z hlediska ústavněprávního za důležité, že krajský soud v bodě 48 odůvodnil, z jakých důkazů vycházel. Z těchto důkazů sice některé doposud z technických a jiných důvodů nejsou zcela procesně bezvadné; to však v souhrnu nevylučuje, aby soud shledal naplnění vazebních důvodů. Z hlediska ústavněprávního je především rozhodné to, že stěžovateli byly srozumitelně komunikovány skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu, a na základě kterých byl vzat do vazby, přičemž k těmto skutečnostem měl příležitost se vyjádřit. V takovém případě je rozhodnutí obecných soudů souladné s požadavkem na kontradiktornost, který je Ústavním soudem zdůrazňován jako hlavní kritérium ústavnosti při dokazování ve věcech vazebních (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016).
15. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že dokazování při rozhodování o vazbě je sice ovládáno základními zásadami dokazování v trestním řízení, avšak procesní nepoužitelnost konkrétních důkazů je možné konstatovat jen ve zcela extrémních případech. Proto i sám Ústavní soud je v otázce přezkumu dokazování při rozhodování o vazbě velmi zdrženlivý (nález sp. zn. II. ÚS 1959/22 ze dne 20. 9. 2022).
16. Podle Ústavního soudu je neopodstatněná též námitka stěžovatele o podjatosti tlumočnice. Přisvědčit lze stěžovateli výhradně v tom, že krajský soud skutečně v bodě 49 odůvodnění zaměnil jméno tlumočnice za jinou tlumočnici, která v řízení též vystupovala. Tuto písařskou chybu však Ústavní soud nepovažuje za důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Námitka stěžovatele o tom, že je nepřípustné, aby se tlumočnice dozvěděla určité skutečnosti z trestního řízení je taktéž neopodstatněná, jelikož tlumočníci jsou podle §20 zákona o soudních tlumočnících povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem své tlumočnické činnosti, a to i po jejím skončení.
17. Navíc, i kdyby byla tlumočnice čistě teoreticky skutečně podjatá ve smyslu §18 zákon o soudních tlumočnících, tato skutečnost by sama o sobě nemusela zakládat protiústavnost, která by Ústavní soud vedla k zásahu. Nelze totiž odhlížet od toho, že tlumočník je skutečně "pouhým" tlumočníkem, na kterého se sice pravidla o podjatosti podle zákona o soudních tlumočnících použijí, avšak případné porušení pravidel o podjatosti má výrazně méně intenzivní důsledky do práv účastníků řízení, než by tomu bylo v případě podjatosti např. soudce či znalce.
18. Ústavní soud tedy považuje za rozhodné, že krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl důvody, pro které tlumočnici přibral, byť zde existoval jistý, avšak poměrně vzdálený vztah k některým osobám zapojeným do trestné činnosti. Krajský soud také zkoumal, zda se tlumočnice cítí být podjatou, přičemž tato skutečnost též není nerozhodná. Krajský soud se věnoval uváděným příbuzenským vazbám a uvedl k nim, že ani jedna ze stěžovatelem jmenovaných osob není v dané věci trestně stíhána, což je taktéž relevantní skutečnost pro závěr o nepodjatosti tlumočnice.
19. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud nemá proti závěrům okresního soudu a krajského soudu vycházejícím ze specifik vazebního zasedání (§73d a násl. trestního řádu) žádné zásadní výhrady ústavněprávní povahy. Odůvodnění napadených vazebních rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na jejich úplnost a přesvědčivost a nijak nevybočují z požadavků vyplývajících z judikatury Ústavního soudu.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu