ECLI:CZ:US:2013:1.US.2946.12.1
sp. zn. I. ÚS 2946/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 7 To 248/2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2012, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 7 To 248/2012 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. května 2012, sp. zn. 1 PP 161/2012 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž bylo rozhodnuto, že podle §331 odst. 1 trestního řádu s použitím §88 odst. 1 trestního zákoníku se stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 3 T 15/2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 61 To 287/2011, na svobodu zamítá.
Stěžovatel tvrdí, že došlo k narušení práva stěžovatele na spravedlivý proces tím, že prvoinstanční soud uvedl, že podmíněné propuštění odsouzeného, který je cizím státním příslušníkem, není možné, protože tato osoba nemá v České republice trvalý pobyt. Městským soudem pak byla jeho stížnost zamítnuta, přičemž městský soud dokonce ani meritorně neřešil otázku, zda je možné propustit podmíněně z výkonu trestu odnětí svobody osobu, která není českým občanem a nemá zde trvalý pobyt.
Podle stěžovatele není přípustné, aby se před ochranou soudní moci lidé dělili na občany České republiky a na ostatní, kteří české občanství nemají. Jak Česká republika, tak Bulharská republika jsou členskými státy Evropské Unie. Rada Evropské Unie přijala rozhodnutí 2008/947 SVV ze dne 27. 11. 2008, kterým byly stanoveny zásady vzájemného uznávání rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními rozhodnutími a alternativními tresty. Již v roce 1964 bylo však přijato rozhodnutí Rady Evropy o dohledu nad podmíněně propuštěnými osobami z výkonu trestu odnětí svobody, kdy se tohoto postupu účastní všechny členské státy Evropské Unie, včetně České a Bulharské republiky. Mezi oběma státy (Českou a Bulharskou republikou) platí vzájemné úmluvy a smlouvy o právní pomoci.
Kromě toho stěžovatel považuje za nesprávné, že prvoinstanční soud odůvodnil své rozhodnutí o nepropuštění odsouzeného na svobodu se stanovením lhůty podmíněného propuštění tím, že byl odsouzený kázeňsky řešen v rámci výkonu vazby. Soud tedy zaměnil posuzování chování odsouzeného po dobu výkonu trestu (viz §88 odstavec 1 trestního zákoníku) za problém vazebního stíhání odsouzeného. Není možné, aby okolnosti vazebního stíhání, kdy jde o institut zajištění osoby pro účely trestního stíhání a kdy platí zásada presumpce neviny, se zaměňovaly s výkonem trestu a chování odsouzeného v něm.
Stěžovatel proto považuje usnesení městského soudu za neústavní krok odporující článkům 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 1 PP 161/2012 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že skutečnosti, proti kterým stěžovatel v ústavní stížnosti brojí, vůbec nejsou těmi, pro které byla stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění v konečném důsledku zamítnuta. Tak tomu totiž bylo pouze v případě rozhodnutí prvostupňového, kdy ovšem městský soud část argumentace obvodního soudu odmítl a jen jinou část z ní shledal být důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění.
Co bylo skutečným důvodem odmítnutí stěžovatelovy žádosti je přitom z rozhodnutí městského soudu zcela zřejmé. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že "hodnocení odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody jsou toliko průměrná." Uvážil, že "odsouzený byl teprve dne 29. 11. 2011 zařazen na standardní oddělení a dne 2. 12. 2011 mu byl stanoven výchozí program zacházení, který plní, avšak nikoli, že by jej již splnil. Odsouzený je zařazen ve druhé prostupné skupině vnitřní diferenciace, aniž by dosud splnil zákonné podmínky pro postup do první prostupné skupiny diferenciace. Vzhledem ke krátkodobému působení výkonu trestu odnětí svobody na odsouzeného nelze dospět k odůvodněnému závěru, že dosud odpykaným trestem odnětí svobody již bylo u odsouzeného dosaženo nápravy a že další výkon trestu již není potřebný. Odsouzený sice ve výkonu trestu svým chováním a plněním svým povinností prokázal polepšení, ale dosud nelze učinit důvodnou prognózu, že se od odsouzeného může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Odsouzený byl pouze jedenkrát kázeňsky odměněn, což není za období více než osmi měsíců mnoho. Podle městského soudu není z hodnocení odsouzeného ve výkonu trestu patrná taková změna, která by u odsouzeného dostatečně eliminovala riziko jeho recidivy."
Ústavní soud má za to, že případná pochybení soudu prvého stupně uváděná v ústavní stížnosti již byla postupem soudu stupně druhého napravena a k podání ústavní stížnosti není důvod. Tvrzení stěžovatele, že městský soud neřešil otázku, zda je možné propustit podmíněně z výkonu trestu odnětí svobody osobu, která není českým občanem a nemá zde trvalý pobyt, neodpovídá skutečnosti. Městský soud ve svém rozhodnutí naopak výslovně uvedl, že v této části se s námitkami stěžovatele ztotožňuje a názor obvodního soudu, že jej jako cizince bez trvalého bydliště na území České republiky nelze podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody, odmítl jako nesprávný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu