ECLI:CZ:US:2013:1.US.2977.13.1
sp. zn. I. ÚS 2977/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 113/2013 a sp. zn. 6 As 82/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2013 se stěžovatel domáhá, s odvolánímna porušení práva na spravedlivý proces, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Činí tak, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci [viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, I. ÚS 1478/09 a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku
(vady); vyvodit vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Stěžovateli, který byl Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byl navrhovatel seznámen např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1639/12, sp. zn. IV. ÚS 1640/12 a další). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
Ústavní soud má za to, že dvouměsíční lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj