ECLI:CZ:US:2017:1.US.3.17.1
sp. zn. I. ÚS 3/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataši Balcarové, zastoupené Mgr. JiřÚstavní stížnost se odmítá.m Vopičkou, advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 547/43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3700/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že k návrhu stěžovatelky usnesením č. j. 7 Nc 1440/2009-284 rozhodl Okresní soud v Domažlicích tak, že exekuce nařízená usnesením č. j. 7 Nc 1440/2009-18 ze dne 26. 5. 2009 se ohledně částky 500 Kč zastavuje a ohledně částky 60.156 Kč s příslušenstvím se návrh na zastavení exekuce zamítá. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka jako povinná navrhla zastavení exekuce z důvodu započtení svých pohledávek vůči oprávněnému SBD jednak z titulu náhrady škody na zdraví a nemajetkové újmy vzniklé povinné ve výši 1.062.270 Kč v důsledku instalace měřičů tepla v bytě povinné a jejího manžela, a jednak z důvodu, že má vůči oprávněnému nárok na výplatu nevypořádaného podílu po ukončení členství v družstvu ve výši ve výši 120.000 Kč. Po provedeném důkazním řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce je důvodným pouze co do částky 500 Kč, a proto rozhodl tak, že nařízená exekuce se zastavuje ohledně částky 500 Kč představující výši vypořádacího podílu, na který povinné vznikl podle stanov SBD platných ke dni ukončení členství povinné v družstvu, tj. ke dni 31. 12. 2012, nárok. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatelky zastavil exekuci ještě ohledně úroků z prodlení z částky 500,- Kč a ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro vady a uvedl, že učinila-li stěžovatelka jako dovolatelka stěžejním obsahem svého dovolání výhrady vůči závěru odvolacího soudu, že již soud prvého stupně správně uzavřel, že povinná neprokázala tvrzení o existenci započitatelné pohledávky vůči oprávněnému z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy instalací a používáním poměrových odpařovacích indikátorů spotřeby tepla v bytě povinné a o existenci započitatelné pohledávky z titulu nároku na vypořádací podíl povinné po ukončení členství v bytovém družstvu převyšující částku 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5% ročně od 23. 6. 2014, pak jde o námitky spočívající v jejím nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, které přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007 sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014 sp. zn. 22 Cdo 752/2014). K námitce stěžovatelky, "že se soudy nevypořádaly s otázkou absolutní neplatnosti stanov bytového družstva jako celku, neboť nebyly přijaty v souladu se zákonem, tj. na žádné členské schůzi" a tudíž nelze z nich vycházet při stanovení výše započitatelné pohledávky na vypořádací podíl při ukončením členství povinné v bytovém družstvu, Nejvyšší soud rovněž došel k závěru, že podstata její námitky nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, k níž by byly oba soudy věcně příslušné. Řízení o neplatnosti členské schůze, na níž byly přijaty Stanovy bytového družstva ze dne 1. 6. 2007, je řízením ve sporu z právního vztahu mezi družstvem a jeho členem, týkající se členského vztahu s družstvem, tj. řízením ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) o.s.ř., a v prvním stupni je k projednání věci příslušný krajský soud rozhodující v obchodních věcech. Tato obrana povinné, která není ani členem družstva, v exekučním řízení nepřísluší.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že Nejvyšší soud uvedeným usnesením zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného ji čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že jí odepřel přístup k soudní ochraně jejích práv, když excesivně restriktivně a v rozporu s platnou právní úpravou vyložil ustanovení týkající se povinnosti vymezení podmínek přípustnosti a důvodu dovoláni a dospěl k závěru o jejich nesplněni, přestože dle stěžovatelky dovolání vymezeni přípustnosti i důvod dovolání obsahovalo a podmínky přípustnosti tak byly splněny. Dle přesvědčení stěžovatelky je účelem procesně právních ustanovení týkajících se formalit a podmínek řízení, jež musí být dodrženy při podání dovolání, zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo garantované Listinou, Úmluvou či jinou součástí ústavního pořádku, zaručující základní právo nebo svobodu, bylo zasaženo v samé své podstatě. Dle stěžovatelky musí být podmínky projednatelnosti návrhu stanoveny tak, aby účastník řízení před obecnými soudy mohl předvídat, zda ve své konkrétní věci má nebo nemá k dispozici daný procesní prostředek. To platí i v případě dovolání, kde se rozhodování o podmínkách jeho projednatelnosti nesmí ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Svůj názor přitom stěžovatelka opírá o řadu rozhodnutí Ústavního soudu k této tématice, především nález Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. I. ÚS 3851/15, ve kterém Ústavní soud odkázal na některá svá předchozí rozhodnutí, například nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319) a nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.). Závěr dovolacího soudu v tom směru, že stěžovatelka v rozporu se zákonnými požadavky ohledně nezbytných obsahových náležitostí nevylíčila důvod dovolání a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tudíž nesprávný.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst.1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Jak již ve své dřívější judikatuře Ústavní soud uvedl, tak lze k otázce formálních náležitostí dovolání v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu jednoznačně stanoveny. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015). Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil, proč shledal stěžovatelčino dovolání jako vadné a opřel se při tom o citovanou zákonnou úpravu, Ústavní soud v tomto jeho postupu neshledal žádné excesy či zásahy do zásad spravedlivého procesu.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu