ECLI:CZ:US:2004:1.US.30.03
sp. zn. I. ÚS 30/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. V., zastoupeného JUDr. A. M., proti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, jednajícího prostřednictvím nejvyšší státní zástupkyně, která ministru spravedlnosti ČR nepodala návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem. Uvedeným postupem byla podle názoru stěžovatele porušena následující ustanovení: čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 3 písm. c) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 z roku 1958, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v podstatě v následujících skutečnostech:
Řízení o jmenování státního zástupce je zakotveno v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatele lze na toto řízení nahlížet jako na řízení správní, byť řízení svého druhu, a proto se na něj vztahují i základní zásady správního řízení obecně. Vzhledem k čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR může být toto řízení realizováno pouze v mezích a způsobem, které jsou stanoveny uvedeným právním předpisem. Hlediska pro jmenování do funkce státního zástupce jsou stanovena citovaným zákonem, a proto se musí akt jmenování či nejmenování státním zástupcem pohybovat na zákonném základě. Přístup k funkci státního zástupce (veřejná funkce) musí být založen na rovných podmínkách, které jsou stanoveny v citovaném zákoně a nemohou být měněny, tak jak to bylo učiněno v jeho případě. Vzdor výslovné žádosti nebyl stěžovateli sdělen důvod "zamítavého rozhodnutí" v jeho věci. Není proto jasné, z jakých kritérií se odvíjí rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství nepředložit jeho věc ministrovi spravedlnosti; zřejmě se bude jednat o jiná kritéria než kritéria zákonná. Považuje proto za nedůstojné, nepřípustné a nezákonné, že mu nejvyšší státní zástupkyně zabránila bez udání důvodu jako občanu ČR vstoupit do veřejných služeb své vlasti. Praxe a právní úprava růstu čekatele ve státního zástupce je založena na "zásadě právní jistoty", neboť platná právní úprava (a praxe) je pro osobu ucházející se o místo právního čekatele na funkci státního zástupce jasná, předvídatelná a spolehlivá. Podle názoru stěžovatele lze na tuto situaci vztáhnout "zásadu legitimního očekávání". V řízení o jmenování stěžovatele státním zástupcem došlo ze strany nejvyšší státní zástupkyně k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom, že jeho věc byla projednávána nepřiměřeně dlouho, rozhodnutí ve věci bylo zcela nečekané v jeho neprospěch a nebylo odůvodněno, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivé a veřejné řízení. Stěžovatel rovněž namítá, že přes jeho četné žádosti mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, který vede Nejvyšší státní zastupitelství o jeho osobě. Stěžovatel původní podání doplnil ještě sdělením ze dne 26. 8. 2004, v němž uvedl další údaje pro posouzení jeho ústavní stížnosti, zejména pak to, že se dověděl, že městský státní zástupce vypracoval na něho pracovní a osobní hodnocení v lednu 2002 a stěžovatel s tímto hodnocením nebyl seznámen.
Na základě podrobného rozvedení výše uvedených námitek stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zakázal nejvyšší státní zástupkyni pokračovat v porušování práva stěžovatele, jež spočívá "v zastavení řízení" o jmenování státním zástupcem, a přikázal jí podat ve prospěch stěžovatele návrh na toto jmenování. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal nejvyšší státní zástupkyni pokračovat v porušování jeho práva, spočívajícím v tom, že je mu odpíráno nahlédnout do spisu, který je o jeho osobě veden na Nejvyšším státním zastupitelství, a aby přikázal nejvyšší státní zástupkyni umožnit mu nahlédnutí do spisu. Konečně navrhuje, aby Ústavní soud zakázal nejvyšší státní zástupkyni pokračovat v porušování jeho práva, spočívajícím v odmítnutí sdělit důvod, pro který nebyl podán návrh na jeho jmenování.
II.
K výzvě Ústavního soudu podala nejvyšší státní zástupkyně vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedla, že návrh není možno považovat za důvodný. Prohlásila, že v případě posuzování návrhu na jmenování stěžovatele do funkce státního zástupce vycházela výhradně z předložených materiálů a postupovala striktně v souladu se zákonnými předpisy, které řízení o jmenování upravují. Navíc její postup v dané věci - na základě stížnosti stěžovatele - přezkoumával i ministr spravedlnosti, který stížnost rozhodnutí ze dne 19. 7. 2004, č.j. 1/03-pers.SZ, jako nedůvodnou odložil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na rovný přístup k veřejným funkcím, přezkoumal Ústavní soud napadený postup nejvyšší státní zástupkyně a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany proti porušení svého základního práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tedy práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek v souvislosti i s ustanovením čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Porušení uvedeného práva spatřuje zejména v tom, že nejvyšší státní zástupkyně nepředložila - po složení předepsaných zkoušek - návrh na jeho jmenování státním zástupcem. V předmětné věci je však nutno vycházet z toho, že funkce státního zástupce je vykonávána v pracovním poměru, který se řídí ustanoveními zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a dále ustanoveními zákoníku práce, pokud zákon o státním zastupitelství předmětné otázky neupravuje. Z tohoto vymezení vyplývá - pro posouzení ústavní stížností - významný závěr spočívající v tom, že postavení stěžovatele je zapotřebí v principu chápat jako postavení každé fyzické osoby, která chce realizovat své právo na zaměstnání. Právo ucházet se o zaměstnání ve smyslu Listiny však v žádném případě neznamená vymahatelný nárok na to, aby určitá osoba byla přijata do konkrétního pracovního poměru. Výběr zaměstnanců pak přísluší vždy zaměstnavateli, který s respektováním základních zásad definovaných v zákoníku práce a vztahujících se i na pracovní poměry státních zástupců (zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace) své zaměstnance samostatně přijímá.
Z ustanovení §17 zákona o státním zastupitelství jednoznačně vyplývá, že státním zástupcem může být jmenována fyzická osoba, která splňuje citovaným zákonem stanovené podmínky. Formulace použitá v tomto ustanovení plně odpovídá výše uvedeným závěrům, že pracovní kolektiv vytváří zaměstnavatel, kterému ze žádného právního předpisu zásadně nevyplývá povinnost přijmout konkrétní osobu do pracovního poměru. Pokud stěžovatel uvádí, že nejvyšší státní zástupkyně je povinna podat ministru spravedlnosti návrh na jmenování státním zástupcem, pak si neuvědomuje souvislost a zařazení tohoto ustanovení, tj. §18 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, do citovaného zákona. Uvedené ustanovení upravuje otázku, jakým způsobem vzniká pracovní poměr státního zástupce. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právní skutečností zakládající pracovní poměr státního zástupce je jmenování ministrem spravedlnosti, návrh na jmenování předkládá nejvyšší státní zástupkyně. Z žádného ustanovení cit. zákona však nelze dovodit povinnost jmenovat stěžovatele do předmětné funkce, avšak ani povinnost nejvyšší státní zástupkyně vybrat stěžovatele k tomuto jmenování. Jestliže nejvyšší státní zástupkyně postupovala v souladu s uvedenými ustanoveními, nelze v tom spatřovat postup, který by byl vůči stěžovateli diskriminační a který by porušoval jeho právo na přístup k veřejným funkcím vykonávaným v pracovním poměru.
Pokud stěžovatel namítá, že nejvyšší státní zástupkyně neodůvodnila své rozhodnutí nenavrhovat ho ke jmenování státním zástupcem, a žádá, aby jí Ústavní soud uložil sdělit mu tyto důvody, Ústavní soud toliko konstatuje, že zaměstnavatel má právo výběru zaměstnanců (jak bylo rozebráno výše) a není povinen uvádět důvody, pro které se rozhodl konkrétní osobu do pracovního poměru přijmout či nepřijmout.
Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil nejvyšší státní zástupkyni povinnost umožnit mu nahlédnutí do spisu, který je o něm u tohoto orgánu veden. Poněvadž zákon o státním zastupitelství neupravuje zvláštní režim vedení údajů a zpracovávání hodnocení zaměstnanců, vztahuje se na tyto otázky režim §60 zákoníku práce, který upravuje pracovní posudek vydávaný zaměstnavatelem na žádost zaměstnance při skončení pracovního poměru a potvrzení o zaměstnání vydávané ve stejné souvislosti. Těmito písemnostmi se vždy rozumí takové doklady, které jsou vydávány navenek mimo sféru působnosti zaměstnavatele. Uvedené ustanovení se však nevztahuje na poklady, které jsou v interní sféře zaměstnavatele připraveny pro výběr zaměstnanců a nemají povahu pracovního posudku či potvrzení o zaměstnání ve smyslu citovaného ustanovení. I k posouzení této námitky stěžovatele je však stěžejní výše uvedený závěr, že ani na jmenování do funkce státního zástupce, ani na podání takového návrhu ministru spravedlnosti právní nárok není.
Stěžovatel také namítal porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy spočívající v tom, že nejvyšší státní zástupkyně nerealizovala řízení o jmenování státním zástupcem v mezích a způsobem stanoveným právními předpisy, což je podle jeho názoru správní řád, protože toto jmenování je správním řízením sui generis. Nesprávným postupem nejvyšší státní zástupkyně byl prý tak porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou, neboť již výše dovodil, že nejvyšší státní zástupkyně jednala v souladu s právními předpisy, které upravují postup při vzniku pracovního poměru státního zástupce; ten má povahu vnitřního postupu orgánu veřejné moci, týkajícího pracovněprávních otázek a nikoliv uplatňování veřejné moci navenek vůči třetím osobám.
Stěžovatel rovněž namítal porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 3 písm. c) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 z roku 1958. Ústavní soud již výše uvedl, že v postupu nejvyšší státní zástupkyně nespatřuje jednání, které by vůči stěžovateli mělo diskriminační povahu; její jednání je realizací práva zaměstnavatele na výběr osob, které budou jeho zaměstnanci, byť by se tyto pracovněprávní vztahy realizovaly u zaměstnavatele, který má povahu orgánu veřejné moci.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným postupem nejvyšší státní zástupkyně nedošlo k porušení výše uvedených práv stěžovatele.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu