ECLI:CZ:US:1999:1.US.30.98
sp. zn. I. ÚS 30/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. V.H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997, sp. zn. 35 Co 248/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 1. 1998.
Ústavní stížností napadla výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, čj. 15 C 144/92 - 59, v němž soud zamítl její návrh, aby odpůrce Bytový podnik, s. p. v likvidaci, jí vydal podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemovitosti v Praze 8 - K., K. ul. 15, se stavební parcelou č. 412/1 a pozemkové parcely č. 414 - ostatní plocha o výměře 134 m2, č. 415 - zahradu o výměře 1 824 m2, č. 416 - zahradu o výměře 756 m2, č. 383/2 - zahradu o výměře 774 m2 a č. 961/1 - ostatní plocha o výměře 441 m2.
Odvolací soud neshledal odvolání navrhovatelky - stěžovatelky důvodným. Vyslovil názor, že původní navrhovatel restituce V. B., který byl závětí A. G. ustanoven dědicem pouze ke konkrétním movitým věcem, není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 restitučního zákona a že ani jeho univerzální dědička a jeho nástupkyně v restitučním řízení, kterou je stěžovatelka, se nemůže s úspěchem domáhat nároku na vydání nemovitých věcí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci již uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy. Nesouhlasí s odůvodněním a právním posouzením, které provedl ve svém rozsudku Městský soud v Praze. Má za to, že odvolací soud pochybil, když ji, jako navrhovatelku, řádným způsobem neobeslal a znemožnil jí tak provést dokazování výslechem účastníka řízení před vydáním rozhodnutí. Domnívá se, že rozhodnutím napadeným v ústavní stížnosti byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudní moc, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že soudce je při rozhodování vázán toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu.
V souvislosti s tím, zda v daném případě byla respektována procesní práva přiznaná navrhovatelce - stěžovatelce jako účastnici řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §101 odst. 1, §117 odst. 1, §118 odst. 1 a 3, §123 odst. 1, §126 odst. 3, §131 a §215 o. s. ř.), Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1886/98, kterým dovolání stěžovatelky, podané proti rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného ústavní stížností, bylo odmítnuto. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že v posuzovaném případě nedošlo k pochybení ani v nařízení, ani v průběhu jednání odvolacího soudu, tj. v té části řízení, v níž se projednává věc sama zpravidla veřejně a za přítomnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §8 odst. 1 a 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §115 odst. 2 o. s. ř. a §116 o. s. ř.). Ústavní soud má za to, že postupem odvolacího soudu nebyla stěžovatelce odňata možnost před ním jednat, jestliže o jednání, při kterém podle odvolacího soudu nebylo osobní účasti stěžovatelky zapotřebí (důkaz byl proveden jejím výslechem při jednání soudu prvního stupně dne 11. 12. 1996), byl řádně vyrozuměn její zástupce s procesní plnou mocí, který byl dne 3. 10. 1997 při jednání před odvolacím soudem přítomen.
Ústavní soud tedy v daném případě namítané porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu