ECLI:CZ:US:2012:1.US.3022.11.1
sp. zn. I. ÚS 3022/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 2 T 36/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 266/2011, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "Městský soud") ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 2 T 36/2008 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 2 T 36/2008. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 266/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel zaprvé tvrdí, že v řízení 4 To 266/2011 došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, který stanoví povinnost soudu rozhodnout o stížnosti ve věci obnovy řízení ve veřejném zasedání. Krajský soud přitom veřejné zasedání nenařídil.
Za druhé tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že jednání, za které byl odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), směřovalo proti výkonu rozhodnutí z exekučního titulu (rozhodčího nálezu), tento rozhodčí nález však je útoku nezpůsobilý. Městský soud sice jeho neplatnost uznal, avšak dále argumentoval tím, že rozhodčí nález byl zrušen z formálních důvodů. Obcházení zákona a z ní plynoucí absolutní neplatnost rozhodčí doložky jako zrušující důvod rozhodčího nálezu však rozhodně nelze označit za formální důvod jeho zrušení. Jednalo se o novou skutečnost.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, Ústavní soud v něm vyslovil, že "rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle §283 písm. d) tr. řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v ust. §286 odst. 1 trestního řádu, tedy ve veřejném zasedání." Tento judikát tedy zjevně nedopadá na případ stěžovatelův, neboť rozhodnutím prvostupňového soudu v projednávané věci nebyla obnova řízení povolena, nýbrž stěžovatelův návrh byl zamítnut.
K námitce druhé Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody.
Novými skutečnostmi tedy mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Zároveň nelze v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ve svém návrhu nepředložil nové skutečnosti výše popsaného charakteru, nicméně Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, obecné soudy se s argumentací obhajoby v daném směru, jak je zřejmé z odůvodnění usnesení městského soudu, na které lze plně odkázat, řádně vypořádaly. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6 března 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu