ECLI:CZ:US:2013:1.US.3046.12.1
sp. zn. I. ÚS 3046/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Orálka, zastoupeného Mgr. Klárou Belkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 541/2012-101, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 86/2011-86, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podal dne 26. 11. 2003 Okresnímu soudu ve Vyškově (dále jen "soud I. stupně") návrh na zahájení řízení. Tento návrh byl usnesením soudu I. stupně ze dne 7. 12. 2007, č. j. 9 C 23/2005-26, odmítnut. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "odvolací soud"), který svým usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, potvrdil usnesení soudu I. stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dne 10. 1. 2011 vlastnoručně sepsané a podepsané dovolání. Spolu s dovoláním požádal stěžovatel soud I. stupně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů postupem podle §30 občanského soudního řádu. Soud I. stupně svým usnesením ze dne 4. 2. 2011, č. j. 9 C 23/2005-60, osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal a neustanovil mu zástupce z řad advokátů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl odvolací soud svým usnesením ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 86/2011-86, tak, že se usnesení soudu I. stupně potvrzuje. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 20. 6. 2011. Poté byla do spisu založena plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 7. 6. 2011 advokátu JUDr. Vladimíru Loskotovi. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 551/2012-101, dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel ve lhůtě pro podání dovolání neodstranil vady podání, proto Nejvyššímu soudu nezbylo nic jiného, než podané dovolání podle §241b odst. 3 o. s. ř. odmítnout. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 13. 6. 2012.
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 8. 2012, která byla doplněna podáním zástupkyně stěžovatele ze dne 31. 10. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel těmto rozhodnutím vytýká, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, a to vše v návaznosti na článek 95 Ústavy. Stěžovatel uvedl, že soud I. stupně odmítnul žalobu stěžovatele jako neprojednatelnou, odvolací soud potom převzal skutkové i právní závěry soudu I. stupně a bez přesvědčivého odůvodnění se s nimi ztotožnil a v důsledku toho rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dle stěžovatele měl soud I. stupně posoudit každý uplatněný nárok jednotlivě a měl vyloučit žalobu na ochranu osobnosti k samostatnému posouzení, neboť k jejímu projednávání není věcně příslušný. Dále stěžovatel namítá, že nebyl osvobozen od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů. Porušení práva na právní pomoc přitom stěžovatel spatřuje již v samotném poučení soudu I. stupně, týkající se odstranění vad návrhu ze dne 26. 11. 2003, kdy měl obecný soud stěžovateli poskytnout rovněž poučení o jeho právu požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soudu I. stupně přitom muselo být zřejmé, že pro tíživou sociální situaci nemá možnost si zvolit svého zástupce a uhradit mu odměnu za právní pomoc.
II.
Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 86/2011-86, podanou po lhůtě stanovené zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]; v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 551/2012-101, zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
II./a
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do dne 31. 12. 2012 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z příloh ústavní stížnosti je zřejmé, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 86/2011-86, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce z řad advokátů, bylo stěžovateli doručeno dne 20. 6. 2011 (dle kopie doručenky). Pokud stěžovatel doručil ústavní stížnost do podatelny Ústavního soudu až dne 9. 8. 2012, stalo se tak zjevně po šedesátidenní lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012).
II./b
Z usnesení Nejvyššího soudu je dále patrné, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, bylo napadeno 10. 1. 2011 dovoláním. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl, neboť nebyly odstraněny vady dovolání [podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §43 odst. 2 o. s. ř.].
Za této situace je ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť jejich vyčerpání má jak formální, tak materiální rovinu. Vyčerpáním opravného prostředku se tak nerozumí toliko podání návrhu, který je určitým způsobem označen (nadepsán jako dovolání a směřován Nejvyššímu soudu), ale rovněž naplnění všech zákonných znaků a podmínek, aby příslušný orgán o něm mohl věcně rozhodnout. Podání vykazující vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto nelze považovat za řádné vyčerpání opravného prostředku.
V tomto ohledu je nutno nahlížet na ústavní stížnost stěžovatele, pokud brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, jako na nepřípustnou, neboť nedošlo k řádnému vyčerpání opravných prostředků, které měl stěžovatel k dispozici a v tomto rozsahu je ústavní stížnost odmítána podle [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Pokud by snad bývalo v řízení před Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání je nepřípustné ze zákona, tedy že se vůbec nejedná o opravný prostředek, který má stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Co 300/2010-44, k dispozici, byla by stížnost v tomto rozsahu podána zjevně po lhůtě (sub II./a).
II./c
Pokud se jedná o samotné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 551/2012-101, je ústavní stížnost proti němu zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Stěžovatel napadal usnesení Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení výše uvedených stěžovatelových práv. V případě, kdy Nejvyšší soud odmítne dovolání jako nepřípustné, lze přitom proti tomuto rozhodnutí úspěšně brojit jen tehdy, když je shledáno procesní pochybení v postupu Nejvyššího soudu. Nicméně stěžovatel tato porušení nikterak nekonkretizuje a brojí jen proti dřívějším rozhodnutím obecných soudů, proto není zřejmé, čím konkrétně mělo být činností Nejvyššího soudu zasaženo do jeho práv. Ústavní soud k tomu dodává, že sám v ničem porušení napadených práv Nejvyššího soudu nespatřuje. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je totiž dostatečně a řádně odůvodněno a v samotné činnosti Nejvyššího soudu přitom nelze spatřovat ani prvky svévole, formalismu či jiného nepřípustného zásahu do práva na spravedlivý proces. Nelze přehlédnout, že i přes tvrzené obtíže, s jakými si stěžovatel nakonec obstaral zastoupení advokátem, byla do spisu založena plná moc udělená advokátovi s datem 7. června 2011. Pokud však Nejvyšší soud konstatuje, že ještě ke dni rozhodnutí, tedy 29. března 2012, vady nebyly odstraněny, nejedná se podle názoru Ústavního soudu v posouzení Nejvyšším soudem o nepřiměřený formalismus či tvrdost.
III.
Na základě procesního posouzení Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], dílem jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. listopadu 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu