ECLI:CZ:US:2002:1.US.306.01
sp. zn. I. ÚS 306/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele H. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 13 Co 1438/98, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 7. 8. 1998,
sp. zn. 12 C 296/95, ve věci stěžovatele (navrhovatele) proti
odpůrci městu Opava o vydání věci rozhodl tak, že zamítl návrh,
aby odpůrce stěžovateli vydal nemovitost parc. č. 3091/6, zapsanou
na LV č. 1 pro k.ú. O. (dále jen "předmětná nemovitost").
V odůvodnění tohoto rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že
stěžovatel uplatnil svůj nárok dle ustanovení §5 odst. 4 ve
spojení s §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. Soud vzal za prokázáno, že
stěžovatel je státním občanem České republiky a právním nástupcem
předchozího vlastníka ing. B. V., jehož nemovitosti přešly do
vlastnictví státu. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě výzvu
k vydání předmětné nemovitosti, které však nebylo vyhověno.
Okresní soud vzal za prokázáno, že předmětná nemovitost byla během
okupace v roce 1940 jako židovský majetek převedena na Německou
říši a následně došlo výměrem ONV v Opavě ze dne 27. 8. 1946
k její konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945
Sb. Ing. B. V. prý sice dne 16. 6. 1949 požádal o její restituci,
nicméně k obnovení jeho vlastnického práva již nedošlo, neboť v
odvolacím řízení (ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. Nc I 266/49) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5.
1951 restituční řízení zastavil s poukazem na čl. II Dohody mezi
ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Podle této dohody
obdržel ing. B. V. (jako britský občan) finanční náhradu za své
nemovitosti. "Vyplacením globální náhrady ve výši 8 mil. liber
sterlingů se česká strana zprostila všech závazků vůči osobám, za
jejichž majetek poskytla náhradu", což se údajně týká i majetku
právního předchůdce stěžovatele. Okresní soud proto shledal, že
nebyla prokázána kontinuita vlastnického práva stěžovatelova otce
ing. B. V. a nadto by prý byly nároky stěžovatele v rozporu se
smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem shora citovaný
rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že
stěžovatel není v postavení oprávněné osoby podle zákona č.
87/1991 Sb., a že předmětná nemovitost nepřešla do vlastnictví
státu podle ustanovení §6 cit. zákona. Ke konfiskaci předmětné
nemovitosti totiž sice došlo z důvodů rasové persekuce právního
předchůdce stěžovatele ing. B. V., nicméně k obnovení vlastnického
práva po ukončení války nedošlo automaticky, nýbrž teprve způsobem
dle zákona č. 128/1946 Sb. Proto také ing. V. uplatnil svůj
restituční nárok podle tohoto zákona a na základě jeho žádosti
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 4. 9. 1950 (č.j. Nc
I 266/49-28) rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického práva pro
Německou říši a obnovuje se vklad vlastnického práva pro ing.
B. V. Toto usnesení však nenabylo právní moci, jelikož Krajský
soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 řízení zastavil,
poukázav na zmíněný čl. II. Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze
dne 28. 9. 1949. Vlastnické právo ing. V. tedy obnoveno nebylo,
stěžovatelův předchůdce uplatnil nárok na majetkovou náhradu dle
Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 a tuto
náhradu také získal.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy
porušily citovanými rozsudky jeho základní právo vlastnit majetek
dle čl. 11 odst. 1 a 4 a právo na rovnost všech účastníků řízení
ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina").
Protiústavnost citovaných rozsudků spatřuje stěžovatel
zejména v tom, že shora uvedená mezinárodní dohoda nebyla
publikována ve Sbírce zákonů a nestala se proto součástí platného
právního řádu, jelikož před rokem 1993 nebyly mezinárodní smlouvy
bezprostředně použitelné a k jejich vnitrostátní účinnosti bylo
zapotřebí dalšího projevu státní vůle. Nelze prý tedy aplikovat
jejich ustanovení na nároky občanů, pokud tuto možnost restituční
zákon výslovně neurčuje. Takový odkaz je uveden v zákonu č.
403/1990 Sb. (§20), nikoliv však v zákonu č. 87/1991 Sb.
Stěžovatel proto tvrdí, že je nutno vycházet ze smyslu zákona č.
87/1991 Sb., tzn. ze snahy o zmírnění některých majetkových
a jiných křivd, k nimž došlo v rozhodném období. Stěžovatel dále
uvádí, že se předmětná mezinárodní dohoda na jeho právního
předchůdce vůbec nevztahovala, protože se týkala pouze fyzických
osob, které byly v den podpisu této smlouvy občany Spojeného
království a kolonií a které byly britskými příslušníky ve smyslu
předchozí definice v den příslušného československého opatření.
V daném případě se však jednalo o majetek konfiskovaný již během
války a navíc prý v usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 9.
1950 bylo výslovně uvedeno, že "restituovaná nemovitost není
dotčena žádným z různých čsl. opatření dle čl. II. dohody uzavřené
mezi tehdejší Československou republikou a Velkou Británií". Proto
byl také restituční nárok ing. B. V. vyřízen kladně.
K další dohodě mezi ČSSR a vládou Spojeného království Velké
Británie a Severního Irska ze dne 29. 1. 1982 stěžovatel dodává,
že se tato dohoda vztahuje na veškerý majetek dotčený některým
československým opatřením odnímajícím nebo omezujícím vlastnické
právo, a to opět pouze v případě, že byl vlastník britským občanem
již v době zásahu a buď on nebo jeho dědic měl britské občanství
ke dni účinnosti dohody (2. 2. 1982). Rovněž podmínky této dohody
prý v daném případě splněny nebyly, neboť ing. B. V. zemřel
v roce 1979 a stěžovatel československé státní občanství nikdy
nepozbyl.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že nebylo pravomocně
rozhodnuto o vrácení předmětné nemovitosti ing. B. V., protože
Krajský soud v Ostravě shora citovaným usnesením zastavil řízení.
V tomto směru stěžovatel odkazuje na právní názor Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 66/98 a tvrdí, že i kdyby byli tehdejší restituenti
vzali svoje návrhy zpět a řízení by bylo zastaveno, nelze tento
postup přičítat k tíži tomu, kdo v důsledku politické persekuce
přišel o majetek způsobem odporujícím obecným zásadám uznávaným
demokratickým světem.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě jako protiústavní zrušen.
K dotazu Ústavního soudu ohledně ústního jednání stěžovatel
sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
Stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání,
které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 11. 2001, sp. zn.
28 Cdo 1247/2001, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by
se právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
odchyloval od ustálené judikatury obecných soudů nebo že by se
jednalo o judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování
obecných soudů v obdobných případech. Nejde tedy o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst.
2 o.s.ř. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000
Sb.).
IV.
Ústavní soud proto konstatuje, že nic nebrání projednání
a rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský
soud v Ostravě a dále Okresní soud v Opavě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření toliko odkázal na
obsah odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Opavě zastává názor, že ústavní stížnost brojí
v podstatě pouze proti způsobu hodnocení důkazů v daném případě,
což však Ústavnímu soudu nepřísluší, a proto ji pokládá za návrh
zjevně neopodstatněný.
Vedlejší účastník řízení město Opava se svého postavení
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.
V.
Ústavní soud provedl ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 a §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dokazování, a to soudním spisem
Okresního soudu v Opavě zn. 12 C 296/95. Dále si vyžádal
stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce odškodnění právního
předchůdce stěžovatele podle příslušných mezivládních dohod.
Z vyjádření Ministerstva financí ČR ze dne 3. 6. 2002, č.j.
442/51421/02/Ris, vyplývá, že ing. B. V. uplatnil pod č. BC
1535 v rámci Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949
- mimo jiné - též nárok na odškodnění za nemovitosti v k.ú. K.
(dnes k.ú. O.), tzn. za předmětnou nemovitost. Britská náhradová
komise jeho nárok uznala a vyplatila mu příslušné odškodnění.
Ministerstvo financí dále odkazuje na text citované mezivládní
dohody, především na jeho čl. II., podle něhož budou mít
československé úřady právo zastavit jakékoli řízení, které bylo
zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu
k takovému majetku. Právě z tohoto důvodu prý Krajský soud
v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 zastavil restituční řízení,
takže se zjevně nejednalo o politickou persekuci.
K tomuto vyjádření připojilo Ministerstvo financí ČR kopii
strany 245 seznamu odškodněných, z níž je zřejmé, že pod. č. 1535
byl popsán majetek B. V., odškodněný britskou stranou a v němž je
rovněž předmětná nemovitost specifikována.
VI.
Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí
proti skutkovému a právnímu posouzení daného případu, neboť
stěžovatel v principu namítá, že obecné soudy chybně posoudily
otázku vrácení předmětné nemovitosti jeho právnímu předchůdci
a význam mezistátních dohod s Velkou Británií. Z rekapitulační
části tohoto nálezu je zřejmé, že důvody, proč obecné soudy
nevyhověly restitučnímu nároku stěžovatele (a s nimiž stěžovatel
polemizuje), byly v podstatě dva. Prvním důvodem byla skutečnost,
že prý nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatelova
právního předchůdce ing. B. V. k předmětné nemovitosti, druhým
důvodem bylo jeho odškodnění podle čl. II citované Dohody mezi
ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949.
Ústavní soud - i v této věci - předesílá, že jeho úkolem je
ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Proto zásadně není
oprávněn rušit napadené rozhodnutí obecného soudu toliko pro jeho
případný rozpor s tzv. jednoduchým právem a zpravidla není
oprávněn ani k přehodnocování dokazování, které obecný soud
provedl.
Stěžovatel namítá, že v souzené věci byly porušeny články 11
a 37 odst. 3 Listiny. Protože podle ustálené judikatury Ústavního
soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované,
existující a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud
dovozuje, že tento článek v souzené věci (tzn. v restitučním
řízení) aplikovatelný není.
Ústavní soud se proto dále zabýval - vycházeje z toho, že
není vázán odůvodněním podaného návrhu - důvodností ústavní
stížností z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve
smyslu (především) hlavy páté Listiny, která obsahuje i namítaný
čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož si všichni účastníci jsou
v řízení rovni.
K otázce prokázání kontinuity vlastnického práva ing. B. V.
k předmětné nemovitosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp.
zn. II. ÚS 66/98 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, C.H.
Beck, sv. 13, str. 123 a násl.) - na který ostatně stěžovatel
odkazuje - v němž judikoval, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je
snaha o zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných
v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Tento zákon sám
nemůže jmenovitě podchytit veškerá jednání, která vedla k tomuto
porušování, a vytýčil tedy základní morální výkladový princip,
který vychází ze základních lidských a občanských práv. Proto
Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že "pokud by za
totalitního režimu nedošlo k této destrukci vlastnického práva,
musel by být návrh podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní
národní správy jeho majetku vyřízen kladně", takže "stěžovateli
nelze přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zákona č.
128/1946 Sb.".
V souzené věci vycházely obecné soudy z prokázané
skutečnosti, že předmětná nemovitost byla během nacistické okupace
jako židovský majetek z důvodu rasové persekuce převedena na
Německou říši a po osvobození došlo k její konfiskaci podle
dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův právní
předchůdce řádně požádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb.
o restituci této nemovitosti a Okresní soud v Opavě shora
citovaným usnesením rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického
práva pro Německou říši a že se obnovuje vklad vlastnického práva
pro ing. B. V. Toto rozhodnutí však nenabylo právní moci, neboť
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 restituční
řízení zastavil s poukazem na příslušnou mezinárodní dohodu. Podle
čl. II Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949
"jestliže nárok britského příslušníka se vztahuje na britský
majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17. září
1938 do 9. května 1945 a potom (je) dotčený jedním z různých
československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této
dohody, i když nedošlo k restituci nebo uznání jeho
majetkoprávního titulu ze strany československých úřadů před
účinností této dohody. V důsledku toho československé úřady budou
mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo zahájeno za
účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku."
V daném případě je zřejmé, že příslušným "československým
opatřením" (ve smyslu shora uvedeném) byla aplikace dekretu
presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův právní
předchůdce ing. B. V. se podle obsahu spisu stal britským občanem
až dne 8. 4. 1948 (viz např. odůvodnění cit. rozsudku okresního
soudu, č.l. 37), tedy sice ještě před uzavřením zmiňované Dohody
z roku 1949, nicméně až po účinnosti citovaného dekretu. Jak však
vyplývá z citovaného přípisu Ministerstva financí ČR a ze seznamu
odškodněných osob, stěžovatelův právní předchůdce byl britskou
stranou reálně odškodněn za konfiskaci předmětné nemovitosti podle
mezivládní dohody z roku 1949. Důvod zastavení restitučního řízení
v roce 1951 - spočívající v existenci citované Dohody z roku 1949
- tedy byl materiálně naplněn, jelikož k odškodnění ing. B. V. na
základě mezivládní dohody fakticky došlo. Jinými slovy řečeno:
Ústavní soud nepovažuje za relevantní argumentaci stěžovatele, že
na jeho právního předchůdce citované mezivládní dohody nedopadaly
(a že proto byla porušena základní práva stěžovatele), neboť
- i kdyby tomu tak bylo - v této konkrétní souzené věci smysl
restitučních zákonů naplněn byl, neboť britská strana ing. B. V.
skutečně odškodnila.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj dřívější
právní názor - byť vyslovený toliko ve vztahu k Dohodě mezi vládou
ČSSR a Kanady (usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 365) - podle něhož na
základě náhrady vyplacené kanadské vládě mající za následek plné
a konečné vypořádání kanadských nároků vůči čs. státu a jeho
občanům "nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv
a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož
o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným
způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění
účelu zákona č. 87/1991 Sb.". Ústavní soud - který ve své
rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální)
pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska
jejich účelu a smyslu - tedy připouští, že není v rozporu se
smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých
majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím
citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze
zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období
došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd právního předchůdce
stěžovatele již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní
dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku
z režimu zákona č. 87/1991 Sb. spatřovat rysy protiústavnosti.
Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly
restituční nárok stěžovatele, neboť shledaly, že (poznámka
pod čarou č. 1) nebyla
prokázána kontinuita vlastnického práva právního předchůdce
stěžovatele a že tento již byl řádně odškodněn podle mezivládní
dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž
odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu
a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv
nebo svobod stěžovatele.
Za daných okolností je zřejmé, že ústavní stížnost brojící
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp.
zn. 13 Co 1438/98, není důvodná a proto ji Ústavní soud zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. července 2002
---------------
1) V souzené věci je totiž zřejmé, že bezprostředním
důvodem, pro který v případě právního předchůdce stěžovatele
nedošlo k obnovení vlastnického práva po roce 1945, nebyl nástup
komunistické totality, ale odškodnění poukazující na citovanou
mezivládní dohodu z roku 1949. Jedná se proto o odchylnou právní
a skutkovou situaci než ve věci sp. zn. II. ÚS 66/98, která je
na str. 4 tohoto nálezu zmíněna.)