Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.2001, sp. zn. I. ÚS 307/98 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 111/23 SbNU 87 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.307.98

sp. zn. I. ÚS 307/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti L. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, se zrušuje. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 12. 9. 1997, sp. zn. 16 C 156/95, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu žalobce L. M. (stěžovatele) proti žalované L. S-ové o vydání věci tak, že se zamítá žaloba, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobcem (následující) dohodu o vydání věci: I. L. S. je podílovým spoluvlastníkem rodinné 2vily čp. 367, st. p. č. 2684 o výměře 283 m, vše zapsané na LV 544 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha-město v kat. území Modřany. Spoluvlastnický podíl činí jednu polovinu respektive tři šestiny. Jednu šestinu tohoto podílu nabyla od československého státu na základě kupní smlouvy ze dne 13. 3. 1981, registrované Státním notářstvím pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 1981, čj. 4 ER I 198/81. II. Původním vlastníkem nemovitosti uvedené v článku I této dohody, ve výši spoluvlastnického podílu jedna šestina byl L. M., státní občan ČR, původně bytem Praha 2, Švýcarsko, přechodně Praha 5. Tento podíl jedné šestiny na předmětných nemovitostech měl jako dědic po zemřelém otci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. 2 T 180/78, byl L. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podle §51 odst. 2 tr. zák. Byl mu také uložen trest propadnutí majetku, tedy i uvedeného podílu na shora uvedených nemovitostech. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 1. 1979. Trest popadnutí majetku byl realizován. III. Po propadnutí majetku L. M. nabyla L. S-ová jeho bývalý podíl jednu šestinu na předmětných nemovitostech tak, jak je uvedeno v článku jedna této dohody, přičemž k jejímu protiprávnímu zvýhodnění došlo ve smyslu §4 zák. č. 87/1991 Sb. Právo na vydání podílu jedné šestiny předmětných nemovitostí přísluší L. M. podle §§3, 6, 19 uvedeného zákona, neboť byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 1990, sp. zn. 1 Rt 118/90, které nabylo právní moci dne 4. 10. 1991, soudně rehabilitován. Nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. byla podmínka pro vydání věci podle §3 odst. 1 zák. č. 83/1991 Sb. spočívající v trvalém pobytu oprávněné osoby na území České republiky zrušena, takže je L. M. ve veškerém rozsahu oprávněnou osobou. Vlastnictví k jedné šestině nemovitostí uvedených v čl. I. této dohody přejde od povinné L. S-ové na oprávněného L. M. se všemi právy a povinnostmi dnem, kdy tato dohoda bude vložena do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem Praha-město. Podle této dohody bude spoluvlastnický podíl L. S-ové dvě šestiny a L. M. jedna šestina. Další spoluvlastnický podíl L. L-ové tři šestiny je nezměněný. IV. Tato dohoda je vyhotovena ve třech vyhotoveních, z nichž každý z jejích účastníků obdrží jedno její vyhotovení a jedno vyhotovení je určeno pro potřeby Katastrálního úřadu Praha-město. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. V uvedeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 především konstatoval, že ideální 1/6 předmětných nemovitostí připadla státu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. 2 7 180/78 (poznámka: správně má být 2 T 180/78), kterým byl žalobce odsouzen za trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Žalobce pak byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 1990, sp.zn. 1 Rt 118/90, které nabylo právní moci dne 4. 10. 1990, rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. V době propadnutí majetku byl spoluvlastníkem ideální 1/6 předmětných nemovitostí. V době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), však nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území ČR podle §3 odst. 1 citovaného zákona. Oprávněnou osobou se žalobce stal až po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a posléze ve lhůtě dané zákonem vyzval žalovanou k vydání ideální 1/6 předmětných nemovitostí, které dříve vlastnil a jež žalovaná od státu odkoupila v roce 1981. Podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Obvodní soud uvedl, že "žalobce svou výpovědí a trestním spisem se snažil prokázat, že žalovaná oznámila orgánům bezpečnosti jeho emigraci a za to jí stát umožnil odkoupení jeho propadlého podílu". Obvodní soud pro Prahu 4 konstatoval, že "z provedených důkazů - trestního spisu, spisu Obvodního úřadu v Praze 4 a spisu Státního notářství pro Prahu 4 bylo prokázáno, že žalovaná neučinila oznámení orgánům SNB o emigraci žalobce, ale oznámil to Krajský odbor pasů víz Praha a kádrové odd. zaměstnavatele žalobce. Při svém výslechu u vyšetřovatele SNB hl. m. Prahy žalovaná neuvedla nic, co by žalobci mohlo přitížit, ale na dotaz uvedla, že je spoluvlastníkem rodinného domku v Modřanech." Obvodní soud dále uvedl, že bylo také prokázáno, že Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 4 (dále jen "OPBH Praha 4") neměl žádný zájem být spoluvlastníkem 1/6 nemovitosti a již v době převodu do své správy (hospodářská smlouva ze dne 6. 9. 1979) jednal o odprodeji této části nemovitosti se spoluvlastnicemi. Výpovědí žalované bylo podle názoru obvodního soudu zjištěno, že o odkoupení nemovitosti měla zájem pouze ona, neboť v domku bydlela, sestra M. R-ová o ni zájem neměla a naopak později žalované prodala i svůj podíl. Pokud se týká kupní smlouvy ze dne 18. 3. 1981 a ceny stanovené znaleckým posudkem, který byl vypracován na žádost OPBH 4 v Praze, nebylo prokázáno, že by došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalované jako nabyvatelky. Proto Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru, že žalovaná není ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou a žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V jeho odůvodnění uvedl, že soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, z nichž správně zjistil skutkový stav a věc posoudil správně i po stránce právní. Podle názoru odvolacího soudu tak skutková zjištění soudu prvého stupně představovala dostatečný základ i pro rozhodnutí odvolacího soudu, který se s právními názory soudu prvého stupně ztotožnil a pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolacím námitkám žalobce (stěžovatele) Městský soud v Praze uvedl, že dospěl (stejně jako soud prvého stupně) k právnímu závěru, podle něhož bylo sice v řízení prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění (ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.) a že ve lhůtě stanovené zákonem vyzval žalovanou k vydání ideální 1/6 předmětných nemovitostí. Tyto skutečnosti však nic nemění na tom, že v řízení nebyla splněna další zákonná podmínka potřebná pro vydání věci vyjádřená v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle níž jsou povinnými osobami i fyzické osoby, jež nabyly věc od státu buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Odvolací soud neshledal odvolací námitky žalobce opodstatněnými a poukázal v tomto směru na "zcela správné zjištění provedené před soudem prvního stupně, které nedoznalo změn ani v odvolacím řízení". Na posuzovanou věc se prý ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 97/1991 Sb. nevztahuje, neboť v řízení bylo spolehlivě doloženo, že na straně žalované k protiprávnímu zvýhodnění nedošlo a stejně tak nebylo doloženo, že by žalovaná získala předmětnou část nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud proto považoval za nadbytečné doplňovat řízení výslechem sestry účastníků M. R-ové a připojením spisů Městské prokuratury v Praze. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž vyjádřil (ve shodě se žalobou a s odvoláním) přesvědčení, že vedlejší účastnice řízení L. S-ová nabyla předmětný podíl nemovitostí od státu protiprávním zvýhodněním ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel především kritizuje, že oba soudy nevzaly za prokázáno, že by L. S-ová učinila oznámení orgánům Stb (SNB, jak se uvádí v rozsudcích), a že ani při výslechu neuvedla nic, co by navrhovateli přitížilo. Dále tvrdí, že soudy nesprávně považovaly kupní cenu za 1/6 podíl na nemovitostech, tj. 16.141,- Kč, (za níž jej S-ová koupila od státu) za odpovídající. Stěžovatel prý již v odvolacím řízení vyjádřil přesvědčení, že "informace StB, popř. Městské prokuratuře vzhledem k nedobrým vzájemným vztahům poskytla výlučně L. S-ová a tak projevila nezbytnou součinnost a loajalitu". Stěžovatel proto (pro objektivní rozhodování) navrhl, aby si Městský soud v Praze vyžádal kompletní spisový materiál StB a Městské prokuratury, jestliže soud prvního stupně na tento požadavek nereagoval. Stěžovatelův "návrh vycházel z toho, aby se prokázala součinnost L. S-ové při trestním stíhání žalobce za komunistického režimu. Dále navrhl, aby byla vyslechnuta jeho sestra M. R-ová, na jejíž informace se odvolávala L. S-ová při výslechu v rámci trestního řízení proti navrhovateli". Stěžovatel poukázal na to, že v trestním řízení (jak vyplývá ze spisového materiálu) byla vyslechnuta pouze L. S-ová, která se odvolala na informace, jež získala od své sestry M. R-ové, že navrhovatel zůstal v zahraničí; R-ová však vyslechnuta nebyla. Městský soud v Praze však žádné dokazování neprovedl s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 opatřil dostatek důkazů pro správné rozhodnutí ve věci a doplnění důkazů považoval za nadbytečné. Stěžovatel je toho názoru, že kupní smlouva o prodeji 1/6 rodinného domku L. S-ové byla vyústěním toho, že "žalovaná aktivně vystupovala v celé věci a jednalo se o ocenění této její aktivity". Stěžovatel poukázal na údajný rozpor v tom, že "i když se v odůvodnění rozsudku uvádí, že případná iniciativa k prodeji podílu nemovitosti byla ze strany OPBH (který byl jistě též informován z materiálů finančního odboru ONV Prahy 4, že jde o část, která přešla na čs. stát v důsledku trestního řízení a rozhodnutí o propadnutí majetku navrhovatele)", je ve spise založena žádost L. S-ové o odkoupení části rodinného domu. Kupní cenu, za kterou byl podíl prodán L. S-ové považuje stěžovatel "za směšnou, i když cena vychází ze znaleckého posudku, který byl nepochybně účelový". Stěžovatel proto tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje ochranu vlastnického práva, a že jsou splněny podmínky pro uplatnění ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť "vedlejší účastník řízení L. S-ová se aktivně podílela na jeho trestním stíhání a následně byla zvýhodněna při koupi 1/6 rodinného domku". Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, zrušuje. Stěžovatel prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a dále Obvodní soud pro Prahu 4. Právní nástupkyně zemřelé vedlejší účastnice řízení L. S-ové L. L-ová se nevyjádřila. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť v průběhu řízení před obecnými soudy k porušení stěžovatelových práv chráněných Ústavou a Listinou nedošlo. Městský soud namítl, že stěžovatel měl možnost se řízení před obecnými soudy účastnit, vyjadřovat se k jeho průběhu a činit návrhy. Důvody uváděnými v ústavní stížnosti se oba obecné soudy zabývaly a otázky, které se k nim vztahovaly, byly podle názoru odvolacího soudu obecnými soudy vyřešeny. Vlastnické právo stěžovatele - jehož existence byla předmětem řízení ve vztahu k restitučním předpisům - nebylo dotčeno a oba obecné soudy shodně shledaly, že ve stěžovatelově případě podmínky pro vydání věci splněny nebyly. Oba obecné soudy, které posuzovaly postavení L. S-ové jako povinné osoby "neshledaly na její straně podmínky, které by vedly k jinému jejich rozhodnutí". Skutečnost, že oba soudy nesdílely "stanovisko stěžovatele k jeho sestře" (tj. k vedlejší účastnici L. S-ové) a okolnostem, za nichž nabyla jeho podíl na předmětných nemovitostech, nemohla a nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Městský soud v Praze dodal, že "i stěžovateli je jistě známo, jak to chodilo v případě, že občan zůstal bez povolení úřadů mimo republiku, že byla přísná evidence těch, co vycestovali, kdy se měli vrátit, zda se skutečně vrátili, a z úřední povinnosti bylo zahajováno řízení pro trestný čin opuštění republiky a v souvislosti s tím i rozhodnutí o propadnutí majetku. Na tomto postupu sestra stěžovatele nemohla cokoli změnit, či dokonce ovlivnit". Nepatrný podíl (1/6) na předmětné nemovitosti, o který stát zájem neměl, byl nabízen spoluvlastníkům, jímž L. S-ová byla a v nemovitosti bydlela. Městský soud konstatoval, že tímto hlediskem se oba obecné soudy zabývaly a posoudily je ve svých rozhodnutích, na jejichž odůvodnění v této souvislosti odkázal. Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnosti vyhověno nebylo a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Obvodní soud pro Prahu 4 se ve svém vyjádření plně ztotožnil se závěry, které vyplývaly z rozhodnutí soudů obou stupňů. Stěžovateli se dle názoru soudu prvního stupně nepodařilo prokázat, že by došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalované ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a proto ani stěžovateli a jeho ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obvodní soud dále uvedl, že "pokud žalobce v rámci restitučního sporu dle zák. č. 87/1991 Sb. prokáže vše, co je třeba, aby v daném sporu mohl být úspěšný a pokud poslední otázkou, kterou je třeba vyřešit, je právě zmíněné ust. §4 odst. 2, pak stojí žaloba (nikoli svoji vinou) ve velmi obtížném postavení, neboť prokázat skutečnosti, jež z tohoto zákonného ustanovení vyplývají, zpravidla přesáhne možnosti, které žalobce má v důkazním řízení". Obvodní soud pro Prahu 4 na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná, byť - z části - z jiných příčin, než se v ní uvádí. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k porušení k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a že soudy neprovedly všechny navrhované (relevantní) důkazy vedoucí k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel tedy v prvé řadě tvrdí, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). V ustálené judikatuře Ústavního soudu však již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11 Listiny je chápána především jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 295). V tomto směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že soudy neprovedly všechny navrhované (a relevantní) důkazy, lze konstatovat, že stěžovateli - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Obvodního soudu pro Prahu 4 a u Městského soudu v Praze domáhal. Z téhož spisu však současně plyne, že postupem obou obecných soudů jako orgánů aplikujících právo - při posuzování všech okolností případu - nedošlo, přes snahu stěžovatele, k zajištění spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů jako účastníka řízení před soudem (srov. též §1 o.s.ř.). Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů (provedeného obecnými soudy), pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n.). Současně - a pro úplnost je nutno uvést - že zásadně nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhoví všem jeho důkazním návrhům, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS 150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2. Vydání 1. C.H.Beck 1995, str. 87; sp. zn. II. ÚS 92/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. C.H.Beck 1996, str. 194). Z obsahu trestního spisu 2 T 180/78 (č.l. 10) vyplývá, že se vedlejší účastnice řízení L. S-ová o emigraci stěžovatele dozvěděla od své sestry M. R-ové. Ta však nebyla vyslechnuta ani v řízení trestním, ani v souzené věci, ač to stěžovatel jak v řízení před soudem prvého stupně i před soudem druhého stupně vícekrát navrhoval (č.l.35, 49, 52-53). Stejně tak navrhoval doplnit důkazní materiál o příslušný spis Městské prokuratury (č.l.52) a o kompletní spisový materiál StB (č.l.35, 49 a 52) který se měl týkat jeho odsouzení v trestní věci, jímž by se prokázala součinnost žalované Skopalové při trestním stíhání stěžovatele. Ani tomuto důkaznímu návrhu však vyhověno nebylo. Ústavní soud se domnívá, že především stěžovatelem vícekrát navrhovaný výslech M. R-ové před obecnými soudy mohl objektivně rozšířit základ pro celkové poznání a posouzení bezprostředních skutkových okolností týkajících se nejen stěžovatelovy emigrace (popř. i oznámení Policii o emigraci a aktivit L. S-ové v této souvislosti), nýbrž i prodeje ideální 1/6 rodinného domku M. R-ovou vedlejší účastnici L. S-ové. Obdobnou funkci by mohlo splnit stěžovatelem navrhované připojení uvedeného spisového materiálu. V tomto směru poukazuje Ústavní soud i na obsah ústavní stížnosti, v níž se (možný) význam těchto navrhovaných důkazů srozumitelně a zřetelně rozebírá. Ústavní soud proto usuzuje, že - byť byl podle mínění obecných soudů skutkový stav správně zjištěn a věc byla správně posouzená i po stránce právní - nelze (i v zájmu zachování principu "rovnosti zbraní") upřít stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které by mohly zjištění skutkového stavu i právní posouzení věci ovlivnit. Na tom nic nemění obecná zásada - výše uvedená - že v principu je věcí obecného soudu uvážit, který z navržených důkazů provést hodlá či nikoli. Za dané situace tedy Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci nelze - z doposud provedeného dokazování - zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování v naznačeném směru doplnit. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Není rozhodné , že sám stěžovatel se tohoto předpisu výslovně nedovolává. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. 7. 2001