ECLI:CZ:US:2018:1.US.3093.16.1
sp. zn. I. ÚS 3093/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelky Adély Pospíšilové, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2016 č. j. 21 Cdo 3890/2015-192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Dalibora Pospíšila, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 24. 1. 2011 u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastník domáhal zrušení své vyživovací povinnosti ke stěžovatelce. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 17 C 14/2011-49 žalobu zamítl a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 4. 2013 č. j. 12 Co 671/2012-67 zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 14/2011-99 opětovně žalobu zamítl a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že po zhodnocení všech podkladů nelze učinit závěr o jednání stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy. Rovněž shledal důvody zvláštního zřetele pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť uložením povinnosti nahradit náklady řízení by na straně vedlejšího účastníka došlo ke snížení finančních prostředků, z nichž je povinen poskytovat výživné stěžovatelce.
4. Krajský soud k odvolání jak vedlejšího účastníka, tak i stěžovatelky rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č. j. 12 Co 416/2014-151 výrok o zamítnutí žaloby potvrdil, a výrok o nákladech řízení změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 38 901,50 Kč.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 8 651,50 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nebyly naplněny předpoklady aplikace §150 o. s. ř.
5. Do výroku rozsudku krajského soudu o nákladech řízení stěžovatelka podala dovolání. V něm uvedla, že krajský soud nesprávně postupoval při výpočtu náhrady nákladů řízení, konkrétně v opomenutí aplikace ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), podle nějž se tarifní hodnota stanoví jako pětinásobek hodnoty ročního plnění.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 21 Cdo 3890/2015-192 byl výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení změněn tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 21 800 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 15 900 Kč. Nejvyšší soud dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení ve výši 968 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v posuzovaném případě bylo mezi účastníky sporné, zda žaloba na zrušení vyživovací povinnosti pro nesoulad poskytování výživného s dobrými mravy je žalobou na plnění, nebo žalobou určovací. Vyřešení této otázky mělo bezprostřední vliv na výpočet náhrady nákladů řízení. Dospěl k závěru, že krajský soud při určení předmětu řízení postupoval správně, neboť vycházel z toho, že jde o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jeho postupu však vytkl, že podle §151 odst. 2 o. s. ř. měl přihlédnout k určení odměny za zastoupení advokátem podle sazeb stanovených paušálně, neboť v nyní posuzované věci nešlo o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 ani §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu neodůvodňovaly, aby bylo postupováno podle předpisu o mimosmluvní odměně. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "přísudková vyhláška"), byla zrušena, bylo podle Nejvyššího soudu třeba postupovat s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci. Krajský soud proto měl pro účely náhrady nákladů určit paušální sazbu odměny ve výši 15 000 Kč pro řízení v jednom stupni.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavně zaručených práv pochybením při stanovování náhrady nákladů řízení spočívajícím v aplikaci zrušeného právního předpisu, v absenci řádného uvedení výpočtu, v absenci odkazu na konkrétní ustanovení právního předpisu, dle kterého byl výpočet proveden, a v absenci odůvodnění výpočtu.
8. Stěžovatelka dále Nejvyššímu soudu vytýká, že na jedné straně zohledňuje zrušení přísudkové vyhlášky, na druhé straně z ní však vychází. Dále má stěžovatelka zato, že v poukázání na "zvláštní předpis" není odůvodnění dostačující, neboť není zřejmé, o jaký zvláštní předpis jde. Stěžovatelka se proto může pouze domnívat, že Nejvyšší soud aplikoval §5 písm. d) výše citované zrušené vyhlášky. Stěžovatelce dále není zřejmé, jakým způsobem dospěl Nejvyšší soud k paušální sazbě ve výši 15 000 Kč, jakož i stěžovatelce není zřejmé, jakým způsobem dospěl soud k paušální sazbě ve výši 500 Kč v rámci stanovení výše nákladů dovolacího řízení.
9. V této souvislosti se stěžovatelka domnívá, že v napadeném soudním rozhodnutí lze spatřovat prvky aplikační a interpretační libovůle, pro které se stává nepřezkoumatelným. Dále jej označuje za extrémně rozporuplné. Napadené rozhodnutí dle stěžovatelky nerespektuje zákonem dané zásady a nerespektuje kogentní normy.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl v její neprospěch, aniž by jí v rámci zásady předvídatelnosti "signalizoval svůj jiný právní názor". Dále stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že jí nebylo zasláno stanovisko vedlejšího účastníka k jejímu dovolání.
11. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
III.
Vyjádření účastníků
12. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka řízení (Nejvyšší soud) a vedlejšího účastníka k vyjádření.
13. Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. explicitně stanoví, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení určí soud jako účelně vynaložený náklad výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním předpisem. Za stavu, kdy je přísudková vyhláška zrušena, je třeba při stanovení paušální sazby odměny vycházet z ustanovení, jež určuje postup soudu pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř, a určit výši podle volné, nikoliv však libovolné úvahy. Při tomto postupu mohou soudy s ohledem na okolnosti projednávané věci vycházet jak z advokátního tarifu, tak i ze zrušené vyhlášky. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV 3559/15.
14. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že aplikace příslušných ustanovení advokátního tarifu Nejvyšším a krajským soudem nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Jestliže byly náklady řízení vypočteny nesprávně, bylo podle vedlejšího účastníka povinností Nejvyššího soudu tuto chybu napravit. Dodává, že napadené rozhodnutí vykazuje nedostatky v odůvodnění, nicméně s ohledem na skutečnost, že jde o bagatelní věc, je i tato otázka z ústavního přezkumu vyloučena.
IV.
Posouzení procesních předpokladů
15. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a vyjádřeními účastníka a vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Uvedené platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, které představuje integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu spočívající v absenci řádného odůvodnění, a to jak v uvedení právního předpisu, podle nějž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak i v samotném výpočtu výše přiznaných nákladů.
19. Obecné soudy se v nyní posuzované věci správně soustředily na otázku, zda je předmětem řízení plnění, nebo určení neexistence právního poměru, neboť vyřešení této otázky bezprostředně souvisí s výpočtem náhrady nákladů řízení. Závěr, že jde o určení, byl řádně zdůvodněn.
20. Podle ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Po zrušení přísudkové vyhlášky nedošlo ani ke změně úpravy obsažené v o. s. ř., ani k zakotvení nové vyhlášky do právního řádu. Praxe v situacích, kdy došlo k zahájení řízení za účinnosti přísudkové vyhlášky, avšak k rozhodování o nákladech až po jejím zrušení, byla judikatorně sjednocena. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že v takových případech je třeba zvážit stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu
a rozhodnout o nákladech řízení v intencích §136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, což je zřejmé i z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud volně stanovil paušální sazbu odměny částkou 15 000 Kč za řízení v jednom stupni a 500 Kč za dovolací řízení. Taková výše je sice v rozporu s představami stěžovatelky, nicméně netrpí vadami v podobě svévolného nebo libovolného určení. Sám Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že přihlédl k povaze, okolnostem i složitosti posuzované věci. Jde proto o závěr nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
21. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, který respektoval ustálenou rozhodovací praxi, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu