ECLI:CZ:US:2018:1.US.3098.18.1
sp. zn. I. ÚS 3098/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti STAEL s.r.o., se sídlem Vysoké Mýto, Puškinova 444, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem Praha, Italská 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2015 č. j. 47 C 127/2014-149, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016 č. j. 24 Co 172/2015-257 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 32 Cdo 4148/2016-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 Listiny základních práv Evropské Unie.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se svou žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále též "ERÚ"). Požadovala, aby jí ze strany vedlejší účastnice 1), OTE, a. s., která je právní nástupnicí společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jež od stěžovatelky vykupovala elektřinu v letech 2011 a 2012 (na základě smlouvy uzavřené dne 11. 2. 2011), a vedlejší účastnice 2) ČEZ Prodej, a. s., která od stěžovatelky vykupuje elektřinu od roku 2013 (podle smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2012), od jí vybudované fotovoltaické elektrárny FVE-STAEL s.r.o., byla podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), poskytována taková plnění za vykupovanou elektřinu, která jí zajistí patnáctiletou dobu návratnosti jejích investic do fotovoltaické elektrárny.
Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu stěžovatelky zamítl. Domáhala se, aby jí vedlejší účastnice 1) zaplatila částku 6 535 586,60 Kč a vedlejší účastnice 2) byla povinna hradit za vyrobenou elektřinu v roce 2013 výkupní cenu ve výši 8 951,60 Kč/MWh a v dalších letech výkupní cenu odpovídající této částce zvyšované každoročně o 2 %, a to v každém roce, ve kterém bude stěžovatelce vyplacení podpory náležet podle příslušných právních předpisů, nejméně však do roku 2025. Alternativně navrhovala, aby Česká republika zastoupená Energetickým regulačním úřadem zaplatila stěžovatelce za vyrobenou elektřinu v letech 2011 a 2012 částku 6 535 586,60 Kč a aby hradila stěžovatelce za vyrobenou elektřinu částku stanovenou a) pro elektřinu vyrobenou v roce 2013 ve výši rozdílu mezi 8 951,60 Kč/MWh a minimální výkupní cenou za elektřinu stanovenou v příslušném cenovém rozhodnutí ERÚ pro solární elektrárny s instalovaným výkonem odpovídajícím kategorii instalovaného výkonu dané elektrárny či v jiném právním předpise a b) pro elektřinu vyrobenou v dalších letech platila obdobně postupem podle písmene a) s tím, že částka 8 951,60 Kč/MWh bude každoročně navýšena o 2 % a základem pro takové navyšování bude hodnota pro příslušný předchozí kalendářní rok.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
Dovolací soud ve svém rozhodnutí rekapituloval, že v projednávané věci stěžovatelka vyráběla a dodávala elektřinu ze své výrobny fotovoltaické elektřiny v době od 11. 2. 2011 do 31. 12. 2012 provozovateli distribuční soustavy ČEZ Distribuce, a. s., jejíž právní nástupkyní je vedlejší účastnice 1), na základě smlouvy o podpoře výroby elektřiny, a v době od 1. 1. 2013 povinně vykupujícímu ČEZ Prodej, s. r. o., a to podle smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů uzavřené 20. 12. 2012, kterou byla nahrazena první smlouva. Obě tyto smlouvy stanoví podmínky, za kterých k výkupu elektřiny dojde, práva a povinnosti smluvních stran a prohlášení, že byly uzavřeny po vzájemném projednání, odpovídají skutečnému stavu věci a jsou výrazem jejich pravé a svobodné vůle. Obě smlouvy obsahují také ujednání o ceně vykupované elektřiny tak, že výkupní ceny jsou stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ platným v době realizace výkupu elektřiny. Uzavření první smlouvy je v souladu s §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., a v ní obsažené ujednání v čl. III. bodě 2. o výkupní ceně elektřiny ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ platným v době realizace výkupu elektřiny je souladné s §6 odst. 1 písm. b) bodem 1. téhož zákona. Uzavření druhé smlouvy je v souladu s §10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb.") a ujednání o ceně výkupu elektřiny obsažené v čl. IV. bodě 1. vychází z §4 odst. 7 a §12 odst. 1 písm. a) tohoto zákona.
Dovolací soud dále konstatoval, že v řízení nebylo tvrzeno, že by ujednání o ceně ve smlouvách byla změněna, stěžovatelka má proto právo a vedlejší účastnice povinnost zaplatit výkupní cenu elektřiny ve výši dohodnuté ve smlouvách. Požaduje-li stěžovatelka cenu vyšší, než byla dohodnuta ve smlouvách s argumentací, že jde o ceny minimální, které nezajistí patnáctiletou návratnost investic vložených do výrobny elektřiny, ze smluvních vztahů založených první a druhou smlouvou právo na jinou než dohodnutou cenu neplyne. Toto právo nevyplývá ani z právních předpisů, protože vedlejší účastnici 1) jako provozovateli distribuční soustavy a vedlejší účastnici 2) jako povinně vykupující nejenže neukládají, ale ani neumožňují vykupovat elektřinu za cenu jinou než dohodnutou ve smlouvě. Vedlejší účastnice 1) a 2) nejsou garanty výkupní ceny ve výši, která by zajistila patnáctiletou návratnost investic vložených do výrobny, a z žádného právního předpisu tato jejich povinnost nevyplývá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkové okolnosti i dosavadní procesní průběh předmětné věci. Jádro její ústavní stížnosti představuje tvrzení, že má nárok na vyplácení takové podpory, která jí umožní dosáhnout patnáctileté návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny, zatímco vyplácený tzv. tarif 2011 takovou návratnost neumožňuje. Vzhledem k jeho nedostatečnosti je naopak investice stěžovatelky výrazně ztrátová. Stěžovatelka dále namítá, že patnáctiletou návratnost investice do elektrárny jí přislíbila Česká republika, nicméně za nejvhodnější způsob uplatnění svého nároku považuje jeho uplatnění proti vedlejší účastnici 1) a 2), které byly vyplácením podpory Českou republikou pověřeny.
Stěžovatelka dále poukazuje na normy unijního práva, podle nichž se Česká republika zavázala nejpozději do roku 2020 dosáhnout určitého podílu obnovitelných zdrojů na svém území. K dosažení tohoto cíle zvolila takovou cestu, že zákonem stanoveným příslibem podpory ve výši umožňující patnáctiletou návratnost do sektoru nalákala soukromé investory. Stěžovatelka na tento slib reagovala tak, že investici vynaložila, zatímco Česká republika sama změnou svých právních předpisů změnila podmínky podpory a učinila tak v době, kdy stěžovatelka již neměla šanci na takovou změnu reagovat tím, že by od investice upustila či ji v zásadních parametrech změnila.
Z uvedených důvodů stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů ohledně její žaloby a podrobně s nimi polemizuje. Tvrdí, že napadenými rozhodnutím byla fakticky zbavena svého vlastnického práva k pohledávce na vyplácení podpory umožňující státem garantovanou patnáctiletou návratnost její investice do fotovoltaické elektrárny, jakož i práva na soudní ochranu proti vyvlastnění provedenému bez naplnění podmínek stanovených v článku 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo a svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily.
Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost obsahuje opakování argumentů, s nimiž se soudy všech stupňů podrobně vypořádaly. Ústavní soud odkazuje především na přehledné a logické odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce, zda existuje nárok na to, aby plátce podpory, ať již jím byl podle zákona č. 180/2005 Sb., (v době do 31. 12. 2012) příslušný distributor či (od 1. 1. 2013) podle zákona č. 165/2012 Sb. jím je tzv. povinně vykupující, vyplácel individuálně stanovenou podporu za energii z obnovitelného zdroje z důvodu naplnění patnáctileté návratnosti investic do obnovitelného zdroje.
K předmětné otázce garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů z obnovitelných zdrojů se Ústavní soud vyjádřil již v zamítavém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž posuzoval ústavnost novely zákona č. 180/2005 Sb. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. V této souvislosti Ústavní soud neodhlíží od skutečnosti, že to byl stát, který zákonem zaručil garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tím motivoval dotčené subjekty k podnikatelské činnosti v oblasti výroby energie z obnovitelných zdrojů." Ústavní soud zároveň dodal, že považuje za legitimní, pokud zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do fotovoltaických elektráren k regulaci podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů tak, aby byla zachována rovnováha mezi vstupy a výnosy nastavená původním zněním zákona č. 180/2005 Sb., která byla vyjádřena patnáctiletou návratností investice a pevně danou výší výnosů.
Na tyto své názory Ústavní soud navázal i ve své další judikatuře týkající se posouzení tzv. rdousícího efektu při solárním odvodu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2216/14 či nález sp. zn. I. ÚS 1434/17). V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud mj. uvedl, že úkolem práva a soudní moci "nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku. Jinak vyjádřeno, uvedená garance patnáctileté návratnosti předmětné investice neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo."
Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Civilní soudy v napadených rozhodnutích podrobně uvedly, z jakých důvodů neshledaly důvodnou žalobu stěžovatelky, aby jí vedlejšími účastnicemi byla poskytována plnění za vykupovanou elektřinu, která jí zajistí patnáctiletou dobu návratnosti jejích investic. Jejich postup nelze považovat za odepření soudní ochrany proti vyvlastnění provedenému bez naplnění podmínek stanovených Listinou, jak tvrdí navrhovatelka. Naopak soudy hodnotily případ stěžovatelky v souladu s právní úpravou i judikaturou Ústavního soudu a svá rozhodnutí srozumitelně a podrobně odůvodnily. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu