Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.06.1997, sp. zn. I. ÚS 31/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 69/8 SbNU 183 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.31.97

sp. zn. I. ÚS 31/97 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 1996, č.j. 5 Co 1727/96-25, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 4. 1996, č.j. Nc 12/95-11a, bylo rozhodnuto, že se odpůrkyni (stěžovatelce) zakazuje bez souhlasu navrhovatele (České pojišťovny, a.s., Praha, pobočky České Budějovice) disponovat s nemovitostmi s příslušenstvím označenými jako parcela č. 955/21 - zahrada a parcela č. 955/40 - zahrada zapsanými u Katastrálního úřadu S. pro k.ú. V. na LV 2374 a s rozestavěným domem s příslušenstvím, stavěným na parcele č. 955/21 tamtéž, dosud nezapsaným u Katastrálního úřadu ve S. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Důvodem podaného návrhu byla skutečnost, že otec stěžovatelky A. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. 1 T 38/93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, sp. zn. 2 To 21/94, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona, protože jako likvidátor navrhovatele s hmotnou odpovědností na sebe či na svého syna neoprávněně postupně převedl ke škodě navrhovatele částky ve výši 1 319 269,- Kč a dále k jeho škodě postupně různými způsoby vylákal částku 306 000,- Kč. V průběhu trestního řízení stěžovatelce její rodiče (A. M. a F. M.) předmětné nemovitosti darovali. Podle zjištění okresního soudu byl A. M. za uvedený trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k peněžitému trestu ve výši 200 000,- Kč a k zákazu činnosti - k zákazu výkonu povolání na úseku pojišťovnictví na dobu pěti let. S celým svým nárokem byl navrhovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále okresní soud zjistil, že Komerční banka S., pobočka V., poskytla M. M., bratru stěžovatelky, půjčku ve výši 600 000,- Kč a tuto pohledávku si zajišťovala zástavní smlouvou na předmětných nemovitostech, jejichž majitelkou je stěžovatelka. Návrh na vklad této zástavní smlouvy, uzavřené dne 5. 1. 1995 mezi Komerční bankou jako zástavním věřitelem a stěžovatelkou jako zástavcem, byl podán u Katastrálního úřadu ve S. dne 16. 1. 1995. Na základě těchto skutečností došel soud k závěru, že v trestním řízení bylo prokázáno, že A. M. způsobil navrhující České pojišťovně, a.s., škodu majetkovým trestným činem a navrhovatel byl se svým návrhem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení. Žalobou, podanou u Okresního soudu ve Strakonicích, se navrhovatel domáhá zaplacení částky 1 692 509,- Kč s příslušenstvím. Další žalobou podanou u stejného soudu se domáhá vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, tj. touto žalobou odporuje darovací smlouvě uzavřené mezi A. a F. M. a stěžovatelkou v průběhu trestního řízení. Okresní soud proto nařídil předběžné opatření, neboť se domníval, že v tomto případě je důvodná obava z ohrožení případného výkonu rozhodnutí, když předmětné nemovitosti byly zatíženy zástavním právem. Důvodem vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření byla i skutečnost, že po zamítnutí původního návrhu na vydání předběžného opatření došlo k podstatné změně poměrů mezi účastníky v tom směru, že navrhovatel podal žalobu, kterou napadl darovací smlouvu, jíž stěžovatelka předmětné nemovitosti nabyla, a zároveň došlo k jejich zatížení zástavním právem. Proto soud ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") stěžovatelce zakázal bez souhlasu odpůrce disponovat s předmětnými nemovitostmi. V záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo citované usnesení Okresního soudu ve Strakonicích potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že při rozhodování o návrhu na předběžné opatření nastala změna poměrů, neboť když o prvém návrhu na předběžné opatření rozhodoval zamítavě odvolací soud (17. 2. 1995), nebylo mu nic známo o existenci zástavní smlouvy k předmětným nemovitostem a tato zástavní smlouva tehdy ještě ani nebyla vložena do katastru nemovitostí. Změna poměrů spočívá údajně také v tom, že v mezidobí již byla podána žaloba podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloba), která byla v době předchozího rozhodování o návrhu na předběžné opatření pouze předpokládána. Nařízení předběžného opatření prý sice zásadně vyžaduje existenci rozhodnutí, popř. listiny, jež je titulem pro exekuci, není však vyloučena ani možnost nařídit předběžné opatření během řízení ještě před vydáním rozhodnutí, jsou-li splněny předpoklady uvedené v §102 o.s.ř. Podle názoru odvolacího soudu bylo vydání předběžného opatření v souzené věci zcela namístě, neboť existovaly skutečnosti odůvodňující obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen, poněvadž stěžovatelka již určitým způsobem s předmětnými nemovitostmi disponovala, jestliže je zatížila zástavní smlouvou. Mimo to v případě úspěšnosti podané odpůrčí žaloby předpokládala úprava důsledků odporovatelnosti - obsažená v ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku - "výkon rozhodnutí proti nabyvateli z odporovatelného právního úkonu". Za situace, kdy otec stěžovatelky (údajný dlužník navrhovatele) byl již trestně odsouzen za pojišťovací podvody a běží soudní řízení o zaplacení pohledávky navrhovatele související s tímto trestním odsouzením, byly prý dány podmínky pro výjimečné nařízení předběžného opatření, i když dosud nebylo skončeno ani řízení o odpůrčí žalobě, ani řízení o zaplacení dlužné částky. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména namítla, že podle ustanovení §102 o.s.ř. může soud nařídit předběžné opatření tehdy, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, takže toto ustanovení nelze aplikovat i na případy, kdy vyvstává obava z případného ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Takovou možnost poskytuje pouze ustanovení §74 odst. 1 o.s.ř., jež však v souzené věci nelze použít, neboť řízení o náhradu škody proti A. M. bylo sice již zahájeno, avšak dosud neskončilo. Akceptovat prý nelze ani odkaz odvolacího soudu na odpůrčí žalobu, kterou podala Česká pojišťovna, a.s., protože tak učinila předčasně, aniž měla k dispozici exekuční titul, opravňující k jejímu podání. Navíc podle názoru stěžovatelky tato odpůrčí žaloba nemůže obstát zejména z hlediska materiálních podmínek, neboť k převodu nemovitostí došlo v souladu se zákonem, bez jakýchkoliv spekulací a bez jakékoliv spojitosti s trestním řízením, vedeným proti A. M. Napadené usnesení je navíc částečně nepřezkoumatelné, a to s ohledem na nesrozumitelnost odůvodnění uvedeného na str. 26 v odst. 2 usnesení. Citovaným usnesením krajského soudu prý bylo porušeno stěžovatelčino základní právo volně nakládat se svým vlastnictvím a stěžovatelka proto navrhuje jeho zrušení. Stěžovatelka netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích, dále Okresní soud ve Strakonicích, a vedlejší účastník - Česká pojišťovna, a.s., Praha, pobočka v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, ani právo na volné nakládání s majetkem. Předběžným opatřením prý byla v mezích zákona dočasně omezena stěžovatelčina dispozice s majetkem, přičemž toto opatření lze po zahájení řízení vydat i tehdy, je-li třeba zatímně upravit poměry účastníků, neboť je odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí, které bude v řízení vydáno, mohl být ohrožen. V souzené věci je podána odpůrčí žaloba a úprava důsledků odporovatelnosti předpokládá výkon rozhodnutí proti nabyvateli (stěžovatelce). Tento argument je obsažen i v citovaném (údajně nesrozumitelném) odst. 2 na č.l. 26, kde věta 4. správně zní: "V případě úspěšnosti odpůrčí žaloby, která je již podána, předpokládá úprava důsledků odporovatelnosti obsažená v ustanovení §42a odst. 4 o.z. výkon rozhodnutí proti nabyvateli z odporovatelného právního úkonu." V této části odůvodnění je tedy vysvětleno, proč vyhovění návrhu na předběžné opatření nebrání ani skutečnost, že dříve byl stejný návrh zamítnut. Důvodem je změna poměrů. Krajský soud proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní soud ve Strakonicích ve svém vyjádření zastává stanovisko, že citovaným usnesením krajského soudu zákon porušen nebyl, neboť ze znění ustanovení §102 o.s.ř. nelze dovodit, že by "potřebou prozatímní úpravy poměrů účastníků" nemohlo být právě ohrožení výkonu rozhodnutí. Podmínky nařízení předběžného opatření jsou údajně v zásadě stejné jak v případě, kdy ještě nebyl podán návrh na zahájení řízení (§74 o.s.ř.), tak i po jeho zahájení (§102 o.s.ř.). Zastavení nemovitostí prý může být skutečností, která výkon rozhodnutí ohrozí. Soud nesouhlasí ani s námitkou předčasnosti odporovací žaloby, která byla Českou pojišťovnou podána při neexistenci exekučního titulu. Závěry o tom, zda žaloba byla či nebyla podána po právu, lze totiž vyvozovat až po pravomocném rozhodnutí ve věci. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Česká pojišťovna, a.s., Praha, pobočka České Budějovice, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Stěžovatelka prý musela být srozuměna s tím, že převodem předmětných nemovitostí na její osobu, k němuž došlo v průběhu trestního řízení proti jejímu otci, se A. M. (její otec) zbavuje majetku, vůči kterému mohla Česká pojišťovna později vést výkon rozhodnutí za účelem uspokojení svých majetkových nároků. První návrh České pojišťovny na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu dispozice s majetkem stěžovatelky byl zamítnut, neboť tehdy neexistovala důvodná obava, že výkon rozhodnutí může být zmařen. Teprve poté, co stěžovatelka tyto nemovitosti zastavila ve prospěch jiného peněžního ústavu a tímto jednáním vyvolala důvodnou obavu z toho, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, byl podán další návrh na vydání předběžného opatření, kterému již bylo v souladu s §74 o.s.ř. vyhověno. Česká pojišťovna nesouhlasí ani s námitkou, že by žaloba o odporovatelnost právního úkonu byla předčasná z toho důvodu, že neexistuje vykonatelný titul vůči jejímu otci. Ustanovení §42a občanského zákoníku totiž hovoří o vymahatelné pohledávce, což nelze ztotožňovat s její vykonatelností, protože vymahatelná je taková pohledávka, která je splatná. Při opačném výkladu by prý prakticky nebylo možné postihnout taková chování dlužníků, jež by spočívala v řetězovém převodu nemovitostí. Česká pojišťovna na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je protizákonné a že jím došlo k porušení jejího základního práva volně nakládat se svým vlastnictvím. Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ani v souzené věci se tedy Ústavní soud nezabýval otázkou případné protizákonnosti napadeného usnesení, ale pouze tím, zda uvedeným usnesením nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. V právním řádu České republiky upravuje vlastnické právo jako právo ústavní čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto ustanovení zaručuje v odst. 1 právo každého vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků přiznává stejný zákonný obsah a ochranu. V odst. 3 stanoví, že vlastnictví zavazuje a že nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Z citovaného předpisu vyplývá, že vlastnické právo přirozeně ochrany požívá, že jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak současně uvedené ustanovení nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu č. 11 Listiny garantuje. Stěžovatelka namítá, že v souzené věci bylo porušeno její vlastnické právo tím, že soud nařídil předběžné opatření fakticky z důvodu případného ohrožení soudního rozhodnutí a nikoliv z důvodu potřeby zatímně upravit poměry účastníků, byť se dovolal ustanovení §102 o.s.ř. Důvod spočívající v ohrožení výkonu soudního rozhodnutí prý připouští pouze ustanovení §74 o.s.ř., avšak toliko v případě, že řízení ještě zahájeno nebylo. Protože však v souzené věci řízení již bylo zahájeno, nebyl - podle názoru stěžovatelky - soud oprávněn předběžné opatření z tohoto důvodu nařídit. Tento názor Ústavní soud nesdílí. V tomto směru se plně ztotožňuje s vyjádřeními okresního i krajského soudu, podle nichž je třeba ustanovení §102 o.s.ř. vyložit tak, že pod pojem "zatímní úprava poměrů účastníků" lze zahrnout i dočasné omezení dispozice s majetkem z důvodu ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. To je v souladu i s názorem uznávané odborné literatury, podle které "i když to ze znění §102 jednoznačně nevyplývá, ... po zahájení (roz. řízení) lze vydat předběžné opatření i tehdy, je-li třeba zatímně upravit poměry účastníků, neboť je odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí, které bylo nebo bude v řízení vydáno, mohl být ohrožen" (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád, 2. vyd., 1996, C.H. Beck, str. 212). Ústavní soud souhlasí i s názorem okresního soudu, že námitka stěžovatelky o předčasnosti odporovací žaloby je nedůvodná, neboť závěr o tom, zda žaloba byla či nebyla podána po právu, lze učinit až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že napadené usnesení je částečně nesrozumitelné a tudíž nepřezkoumatelné (č.l. 26, odst. 2, soudního spisu). Z textu této části odůvodnění citovaného usnesení jasně vyplývá jeho smysl, kterým je konstatování skutečnosti, že v případě úspěšnosti odpůrčí žaloby lze v souzené věci předpokládat výkon rozhodnutí proti nabyvatelce (stěžovatelce) z odporovatelného právního úkonu, tj. z převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z A. M. na stěžovatelku. Ani v tomto směru tedy krajský soud nepochybil a ústavní stížnost je nedůvodná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích vlastnické právo stěžovatelky podle čl. 11 Listiny porušeno nebylo. Protože Ústavní soud neshledal, že by byla porušena jiná základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. června 1997