ECLI:CZ:US:2018:1.US.3108.18.1
sp. zn. I. ÚS 3108/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MIPE-N, a.s. Struhařovská 2942, Praha 4, Ing. Michala Ivaška a Ing. Pavly Ivaškové, zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 69 Co 461/2017-75, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2017, č. j. 15 C 51/2016-60, a návrhu na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Stěžovatelé spojili své podání s návrhem na zrušení části právního předpisu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé v řízení před soudem prvního stupně čelili žalobě vedlejšího účastníka o určení existence věcného břemene váznoucího na nemovitosti v jejich spoluvlastnictví. Vedlejší účastník později vzal žalobu zpět a navrhl zastavení řízení. Soud prvního stupně řízení zastavil a stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení, avšak podle nesprávného ustanovení advokátního tarifu - podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. K odvolání stěžovatelů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení podle jiného, avšak nesprávného ustanovení vyhlášky - podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Podle stěžovatelů přiznání náhrady nákladů podle §9 advokátního tarifu je nesprávné a obecné soudy měly aplikovat ustanovení §8 advokátního tarifu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, přičemž s ohledem na právní jistotu se domáhali toho, aby jejich případ byl posouzen obdobně. Stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že tento se při rozhodování o nákladech řízení přidržel obiter dicta shora citovaného nálezu, přičemž opomněl existenci účinných obecně závazných ustanovení advokátního tarifu. Stěžovatelům nebyl dán procesní prostor na to, aby se mohli s úmyslem soudu seznámit a na jeho postup adekvátně reagovat. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by v předmětném případě byla tarifní hodnota zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi. Odkázali přitom na šest let starý znalecký posudek z roku 2012, přičemž cena nemovitostí od té doby vzrostla.
K návrhu na zrušení části právního předpisu stěžovatelé uvedli, že nepřípustnost dovolání o nákladech řízení je v protikladu s výší přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění 50.000 Kč.
Ústavní stížností napadenými usneseními obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu spočívá v kritice obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této oblasti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno. Tak tomu však v projednávaném případu nebylo.
Po posouzení dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Městský soud se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s celým obsahem výše zmiňovaného usnesení Ústavního soudu i s legitimním očekáváním stěžovatelů. Ústavní soud tak neshledal nic, co by případ stěžovatelů posouvalo do ústavněprávní roviny.
Spatřují-li stěžovatelé protiústavnost v nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech soudního řízení, nutno uvést, že stanovení podmínek přípustnosti mimořádného opravného prostředku je především věcí zákonodárce.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a "sdílí osud" ústavní stížnosti. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů proto Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu