ECLI:CZ:US:2010:1.US.3115.09.1
sp. zn. I. ÚS 3115/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. T. H., zastoupenou Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, čj. 9 Ca 357/2008 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti D. T. H. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Označeným usnesením městský soud nepřiznal odkladný účinek žalobě stěžovatelky ze dne 21. 5. 2009, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Praha, ze dne 17. 9. 2008, čj. CPR - 4748-1/ČJ-2008-9CVPR-C220 [§73 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")]. Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že napadené usnesení městského soudu neobsahuje odůvodnění a nelze tak zjistit, kterou z podmínek stanovených zákonem pro přiznání odkladného účinku žalobě nesplnila.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti k standardním procesním institutům obecného práva, která jako přípustná nastupuje teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy ČR) a o nenarušování plynulého průběhu řízení tím, že bude napadáno každé dílčí procesní rozhodnutí vydané v jeho průběhu.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např. sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09) tak, že se jedná o rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí (...) proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)". Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit v posuzované věci. I v tomto případě ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí správního soudu o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli rozhodnutím ve věci samé (konečné), jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Pro úplnost je vhodné dodat, že nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě se též nikterak nepředjímá výsledek řízení, resp. rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu