ECLI:CZ:US:2008:1.US.3129.07.1
sp. zn. I. ÚS 3129/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryšták, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 1 T 208/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 5 To 288/2007, za účasti Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 1 T 208/2006 (dále jen "rozsudek okresního soudu"). Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 5 To 288/2007 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu a stěžovatel jím byl shledán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že předmětné vozidlo, které měl dle skutkových závěrů obecných soudů řídit a s ním havarovat, ve skutečnosti řídila, s jeho souhlasem, osoba jiná. Prokázáno bylo pouze to, že osoba, která řídila jeho vozidlo, havarovala, že měla od tohoto vozidla klíče (nešlo o násilné vniknutí), že se jednalo o muže vyšší postavy a že tento muž po nehodě utíkal na jeho pozemek. Žádný další závěr ovšem z provedeného dokazování ohledně řidiče vozidla učinit nelze. Slib svědkyni, že zajistí opravu poškozeného plotu, učinil pouze vzhledem k vlastnictví vozidla.
Byl odsouzen navzdory této důkazní nouzi, v čemž spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Karviné a Krajské státní zastupitelství v Ostravě poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajský soud uvedl, že v odůvodnění jeho rozhodnutí je uvedeno, jakými úvahami se při rozhodování věci stěžovatele řídil a k tomu nechce nic dodat. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a proto navrhuje, aby byla odmítnuta.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 208/2006 (dále jen "spis 1 T 208/2006"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek okresního soudu byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ke stěžovatelově argumentaci nutno poznamenat, že skutečnost, že soudy měly k dispozici důkazy pouze nepřímé, nevylučuje vyslovení závěru o vině. V dané věci vytvářejí ucelený řetězec, který stěžovatele usvědčuje.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu