ECLI:CZ:US:2007:1.US.314.05.1
sp. zn. I. ÚS 314/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. V. a J. V., obou zastoupených JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou v Praze 2, Moravská 11, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.2.2004, sp.zn. 9 C 102/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.11.2004, sp.zn. 5 Co 1524/2004, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, čj. 22 Cdo 1590/2001-302, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2005, čj. 22 Cdo 381/2005-401, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírali ji zejména o následující důvody.
Právní předchůdkyně stěžovatelů H. V. se jako restituentka domáhala určení neplatnosti kupních smluv ve v žalobě specifikovaných, uzavřených dne 18.12.1954 a dne 22.12.1957, kterými byly na čs. stát převedeny nemovitosti ve smlouvách uvedené, neboť tyto smlouvy byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. H. V., jako závětní dědička původního vlastníka O. L., se vydání předmětných nemovitostí domáhala v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., u příslušného pozemkového úřadu. Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení o odvolání proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu „usměrnil“ toto správní řízení tak, že H. V. byla poskytnuta možnost uplatnit námitky neplatnosti obou kupních smluv před soudem, což učinila žalobou ze dne 31.8.1994 vůči českému státu – Okresnímu úřadu v Českých Budějovicích, technickým službám města České Budějovice, Jihočeské univerzitě a DESTA Děčín, a.s.
Soud I. stupně rozsudkem ze dne 23.11.2000, čj. 7 C 207/1994-224, žalobě vyhověl a určil, že předmětné kupní smlouvy jsou od samého počátku neplatné, neboť byly uzavřeny za stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.4.2001, čj. 6 Co 376/2001-279, rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k žalovaným 3, 4 a 5 potvrdil, odvolání žalovaného 1 odmítl pro opožděnost a ve vztahu k žalované 2 připustil zpětvzetí návrhu na zahájení řízení. Odvolací soud v rozsudku konstatoval, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupních smluv v roce 1954 a 1957 učinily tyto smlouvy absolutně neplatnými.
Žalovaný 4, jehož se týká pouze kupní smlouva ze dne 22.12.1957, podal proti části rozsudku, který se jej týkala, dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 5.2.2003, čj. 22 Cdo 1590/2001-302, rozsudky obou obecných soudů zrušil a vyslovil právní názor, že neplatnost právního úkonu podle §37 občanského zákoníku z roku 1950, o kterou se rozsudky obou soudů opíraly, je třeba posuzovat jako neplatnost relativní.
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 5.2.2004, čj. 9 C 102/2003-333, žalobu ve vztahu ke 4. žalovanému ohledně kupní smlouvy ze dne 22.12.1957, zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích pak napadeným rozsudkem ze dne 26.11.2004, čj. 5 Co 524/2004-373, tento rozsudek potvrdil. Argumentace obou soudů vycházela z toho, že došlo k promlčení nároku. Všichni žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítali, že neplatnost právního úkonu učiněného v tísni za nápadně nevýhodných podmínek podle §37 občanského zákoníku z roku 1950, byla absolutní. Poukazovali dále na ust. §498 občanského zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.). Dovozovali, že od účinnosti tohoto zákoníku se u podobných právních úkonů jedná o neplatnost absolutní.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11.4.2005, čj. 22 Cdo 381/2005-401, dovolání odmítl. Uvedl, že v posuzovaném případě se nejedná o otázku zásadního právního významu. Setrval na stanovisku, že přechodné ust. §498 obč. zákoníku, které stojí na principu tzv. nepravé zpětné působnosti, nelze v daném případě uplatnit.
Podle mínění stěžovatelů je právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený jak v napadeném rozsudku ze dne 5.2.2003, čj. 22 Cdo 1590/2001-302, tak v citovaném (napadeném) usnesení Nejvyšší soudu - že neplatnost posuzovaného právního úkonu dle §37 obč. zákoníku z roku 1950 je neplatností relativní - opřen o výklad práva zcela poplatný totalitnímu režimu tehdejší doby a je v rozporu s principy vyjádřenými v čl. 11, 23, 36 a zejména pak čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Napadenými rozhodnutími byl podle stěžovatelů porušen také čl. 90 Ústavy, neboť soudy tomto případě neposkytly ochranu jejich právům. Poukázali také na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 97/96.
Dle názoru stěžovatelů je relativní neplatnost právních úkonů obecně spojována s úkony činěnými oběma stranami v dobré víře, kdy důvodem neplatnosti bývají spíše formální nedostatky takových úkonů. Jinak je tomu v případech, kdy jedna strana kupní smlouvy jedná zcela vědomě a účelově způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o ust. §498 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. a o právní názor vyslovený ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 22/70, vyplývá z něj, že nedotčeny novou právní úpravou mají zůstat vztahy mezi občany, nikoli však i vztahy mezi občanem a státem.
Stěžovatelé se konečně dovolávají toho, že v rozsudcích týchž obecných soudů jsou v týchž věcech (jen s různými osobami žalovaných) vysloveny opačné právní názory a namítají, že řízení před soudy trpělo zbytečnými průtahy.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 9 C 102/2003. Zjistil, že Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Českých Budějovicích, rozhodnutím ze dne 26.10.2003, čj. OPÚ/R-2531/93-1184/91 rozhodl, že H. V., družka a jediná závětní dědička původního vlastníka O. L., není vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v uplatněném restitučním nároku nebyly prokázány ani tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupních smluv v letech 1954 a 1957, kterými předmětné nemovitosti přešly na čs. stát.
K odvolání H. V. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.3.1994, čj. 10 Ca 406/93-26, rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že pokud bude navrhovatelka trvat na námitkách neplatnosti obou kupních smluv, bude na odpůrci (Okresní pozemkový úřad), aby přerušil správní řízení o jejím nároku na vydání zemědělského majetku a poskytl navrhovatelce možnost uplatnit námitky neplatnosti obou kupních smluv před soudem v řízení občanskoprávním. Po takto doplněném řízení bude možno ve věci vydat nové rozhodnutí.
H. V. proto podala dne 31.8.1994 Okresnímu soudu v Českých Budějovicích návrh na určení neplatnosti předmětných kupních smluv. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.11.1997, čj. 7 C 207/94-131, návrh zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18.3.1999, čj. 6 Co 3360/98-171, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.11.2000, čj. 7 C 207/94-224, určil, že příslušné kupní smlouvy z roku 1954 a z roku 1957, na jejich základě odprodal O. Lukesch Českému státu předmětné parcely, jsou od samého počátku neplatné.
K odvolání žalovaných, v němž jeden z nich, správce konkurzní podstaty úpadce DESTA-NOVA, a.s., JUDr. N. Tomášek, namítl promlčení práva na uplatnění neplatnosti těchto kupních smluv (č.l. 269), Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.4.2001, čj. 6 Co 376/2001-279, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Uvedený rozsudek napadl dovoláním, pokud se týká kupní smlouvy z roku 1957, žalovaný č. 4 DESTA-NOVA, a.s. V ostatních částech rozsudek nabyl právní moci. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 5.2.2003, čj. 22 Cdo 1590/2001-300, výše uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.4.2001, čj. 6 Co 376/2001-279, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.11.2000, čj. 7 C 207/94-224, pokud jimi bylo ve vztahu k žalovanému č. 4 (DESTA-NOVA, a.s.) určeno, že kupní smlouva ze dne 22.12.1957, je od samého počátku neplatná, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V rozsudku vyslovil, že „podle §37 občanského zákoníku z roku 1950 je neplatný právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tato neplatnost je relativní“.
Žalobkyně H. V. v roce 2002 zemřela. Do řízení přistoupili jako závětní a zákonní dědici pozůstalý syn Z. V. a pozůstalí vnuci M. V. a J. V. (č.l. 315).
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 5.2.2004, čj. 9 C 102/2003-333, návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy z roku 1957 ve vztahu k žalovanému DESTA-NOVA, a.s., zamítl. Poukázal na právní názor Nejvyššího soudu, že jde o relativní neplatnost smluv a dovodil, že toto právo bylo promlčeno. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 26.11.2004, čj. 5 Co 1524/2004-373, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. K dovolání žalobců Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 11.4.2005, čj. 22 Cdo 381/2005-401, dovolání odmítl a odvolal se na svůj citovaný rozsudek z 5.2.2003. Poukázal mimo jiné na to, že ustanovení §498 OZ, které je základním přechodným ustanovením občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., stojí na principu nepravé zpětné působnosti. Tato nepravá zpětná působnost se však se zřetelem na zásadu ochrany nabytých práv uplatňuje bez dalšího výslovného ustanovení jen potud, pokud nová zákonná úprava, kterou se mají řídit vztahy mez občany, nezasahuje do práv, jichž ten či onen občan nabyl za účinnosti předcházejících předpisů. Z důvodů ochrany nabytých práv zákon zásadně nepřipouští, aby se podle jeho ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva. Poukázal přitom na shodné rozhodnutí č. R 22/70 Sbírky soud. rozhodnutí a stanovisek, ze kterého je zřejmé, že nelze zhoršit postavení jednoho z účastníků právního úkonu tak, že dosud relativně neplatný právní úkon bude posléze s odkazem na pozdější právní úpravu prohlášen za absolutně neplatný.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na článek zveřejněný v časopise Ad Notam. Vyjádření podal také Krajský soud v Českých Budějovicích, který poukázal na to, že se při svém rozhodování řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, se kterým se zcela ztotožňuje. Dále uvedl, že princip právní jistoty není porušen tím, že v témže sporu byl soudy dvou instancí nejprve vysloven jeden právní názor a posléze byl tento právní názor změněn v souvislosti s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem. Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření poukázal na právní názor vyslovený v napadeném rozsudku.
Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozhodnutím nic nového nepřinášejí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti výkladu ust. §37 občanského zákoníku z roku 1950 a ustanovení §498 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., provedenému Nejvyšším soudem. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 596/02, www.judikatura.cz). Jinými slovy, vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv nebo svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 126/04, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz).
O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci zjevně nejedná.
Argumentace Nejvyššího soudu, byť stručná, je logická a je v souladu s poznatky obecné teorie práva. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že neplatnost právního úkonu je posuzovaná podle §37 občanského zákoníku z roku 1950 jako relativní a namítají, že je poplatná totalitnímu režimu té doby. Žádný argument pro své tvrzení však neuvádějí. Pokud spojují relativní neplatnost právních úkonů výhradně s úkony činěnými oběma stranami v dobré víře, kdy důvodem neplatnosti bývají spíše formální nedostatky takových úkonů, jde o ničím nepodložený právní názor, který je v rozporu s poznatky obecné teorie práva V platném občanském zákoníku platí zásada, že neplatné právní úkony jsou neplatné absolutně, pokud je zákon výslovně a taxativně neprohlašuje za neplatné relativně /§40a/ (viz Knappová, M., Švestka j. a kolektiv, Občanské právo hmotné, svazek I., čtvrté aktualizované a doplněné vydání, ASPI, Praha 2005, str. 163). Absolutní i relativní neplatnost právních úkonů vyplývá ze znění příslušné právní normy, nikoliv z předmětu právních vztahů. Občanský zákoník z roku 1950 výslovně mezi absolutní a relativní neplatností nerozlišoval. Bylo tedy věcí literatury a judikatury ustanovení §37 vyložit. Ty dospěly k závěru, že se jedná o neplatnost relativní, podléhající promlčení, což je v daných souvislostech názor ústavně konformní.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že ve smyslu ust. §498 občanského zákoníku z roku 1964 je nyní třeba považovat právní vztahy učiněné na základě předmětné smlouvy z roku 1957 za absolutně neplatné, Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. R 22/70 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z něho vyplývá, že z důvodů ochrany nabytých práv nelze připustit, aby se podle ustanovení (nového) občanského zákoníku posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva. Nelze tedy zhoršit postavení jednoho z účastníků právního úkonu tak, že dosud relativně neplatný právní úkon bude posléze s odkazem na pozdější právní úpravu prohlášen za absolutně neplatný.
Pokud jde o názor stěžovatelů, že z ust. §498 obč. zákoníku z roku 1964 vyplývá, že nedotčeny novou právní úpravou (tj. zákonem č. 40/1964 Sb.) mají zůstat jen vztahy mezi občany a nikoliv vztahy mezi občanem a státem, ten v platném právu nemá oporu; nic podobného z tohoto předpisu nevyplývá. Ustanovení §498 v původním znění stanovilo, že pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Je tedy zřejmé, že zákonodárce v intertemporálním ustanovení §498 nerozlišoval mezi druhy subjektů občanskoprávních vztahů. Podle dosavadních předpisů (t.j. občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.) se tedy řídily i občanskoprávní vztahy, jejichž účastníkem byl stát.
Co se týče poukazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 97/96, Ústavní soud konstatuje, že tento nález obecně prohlašoval, že „při hodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mohou zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody, je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví“ (viz www.judikatura.cz). Na problematiku této souzené věci tedy tento nález nedopadá a nelze z něj vyvodit, že by Ústavní soud považoval všechny právní úkony učiněné v té době za absolutně neplatné.
Právo učinit příslušný výklad podústavního práva zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud je oprávněn - při přezkoumávání jejich rozhodnutí - posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Nutno podotknout, že v řízení před obecnými soudy, které skončilo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2004, č.j. 22 Cdo 381/2005-401, byla řešena pouze otázka platnosti právních úkonů podle občanského práva. Nejednalo se tedy o spor restituční, kde platí speciální právní úprava. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelů, jichž se dovolávají , zjevně nedošlo.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, čj. 22 Cdo 1590/2001-302, poukazuje Ústavní soud na ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo právní předchůdkyni stěžovatele (jejímu právnímu zástupci) doručeno dne 28.2.2003 (viz dodejka na č.l. 305 soudního spisu). Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí tedy byla podána po lhůtě stanovené zákonem, tedy opožděně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu