ECLI:CZ:US:2015:1.US.3156.14.1
sp. zn. I. ÚS 3156/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek Dariny Tejkalové a Elišky Tejkalové, právně zastoupených Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti příkazu k domovní prohlídce podle ustanovení §83 odst. 1, odst. 2 trestního řádu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 15. 7. 2014 sp. zn. 20 Nt 149/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2014, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného příkazu obecného soudu v celém rozsahu z důvodu porušení jejich základních, ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 4 a čl. 12 odst. l, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dne 15. 7. 2014 byl Obvodním soudem pro Prahu 9 dle §83 odst. 1 trestního řádu vydán příkaz k domovní prohlídce bytu na adrese X, užívaném stěžovatelkami spolu s jejich manželem a otcem Mgr. Karlem Tejkalem, který byl v době nařízení domovní prohlídky podezřelý ze spáchání zločinu sjednání výhody při veřejné soutěži a dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2, písm. c), odst. 3 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Příkaz byl odůvodněn skutečností, že z dosavadního šetření měl plynout předpoklad, že se v bytě stěžovatelek měly nacházet věcné a listinné důkazy, zejména korespondence podezřelého s dalšími podezřelými osobami, nájemní smlouva k pronájmu určitého bytu na Praze 2, jakož i listiny týkající se veřejné zakázky, která byla předmětem policejního šetření.
3. Stěžovatelky podaly proti předmětnému příkazu soudu ústavní stížnost, jelikož v jejich případě jim zákon neposkytoval žádný procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod, kterým by mohly brojit proti příkazu k domovní prohlídce ani proti provedení domovní prohlídky na základě tohoto příkazu. Stěžovatelky nejsou trestně stíhané, a nemohou tak k ochraně svých základních práv využít možnosti poskytované trestním řádem osobám, proti kterým je vedeno trestní řízení.
4. Podle stěžovatelek došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jejich ústavně zaručených práv na nedotknutelnost obydlí a na respektování rodinného a soukromého života. Tento spatřují ve dvou rovinách. Zaprvé jde o vady samotného příkazu k domovní prohlídce, kterému vytýkají nedostatečnost a zmatečnost odůvodnění, mechanické převzetí návrhu Městského státního zastupitelství v Praze Obvodním soudem pro Prahu 9 bez zohlednění skutkového stavu - konkrétně skutečnosti, že podezřelý plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení při obstarávání důkazů, že ve vyšetřovacím spise neexistovaly informace, na základě kterých by bylo možné předpokládat, že v předmětném bytě se měly nacházet označené listinné a věcné důkazy, z kterých některé již policejní orgán měl k dispozici, jakož i toho, že dokumenty, které měl policejní orgán v bytě hledat, se vztahovaly k neexistující veřejné zakázce. Dále namítají i nedostatečnost, resp. vágnost a formálnost odůvodnění, proč měla být domovní prohlídka provedena jako úkon neodkladný ve smyslu §158 odst. 3 písm. i) ve spojení s §160 odst. 4 trestního řádu. Zadruhé stěžovatelka namítá samotný průběh domovní prohlídky, která v podstatě neměla pro objasňování věcí důležitých pro trestní řízení žádný přínos, a způsob jejího provedení mělo psychický dopad na obě stěžovatelky, zvláště na v té době čtyřleté dítě.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecních soudů (např. u posuzované domovní prohlídky) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. K tomu je třeba zdůraznit, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v dalších stadiích trestního řízení, především pak nezávislých soudů. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
8. O takový výjimečný případ se ovšem v posuzované věci nejedná. Ústavní soud se při posuzování této stížnosti v první řade zaměřil na otázku, zdali samotný příkaz k domovní prohlídce trpěl takovými závažnými vadami, že by postupem policejního orgánu na jeho podkladu došlo k porušení ústavně zaručených práv dotčených osob. Přitom se zaměřil na skutečnost, že příkaz napadají osoby v rodinném vztahu k osobě podezřelé z trestné činnosti, na základě čehož byla prohlídka napadeným příkazem nařízená v jejich společném bytě; a tedy řešil otázku, zdali vydání napadeného příkazu vedlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek na nedotknutelnost obydlí a na respektování rodinného a soukromého života, a to jako osob příbuzných s podezřelým.
9. K argumentaci stěžovatelek ohledně vytýkaných vad příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud uvádí, že se s těmito již vypořádal v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3154/14 ze dne 16. 12. 2014, kterým rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Karla Tejkala v totožné věci. Ústavní soud tyto výtky shledal zjevně neopodstatněnými. I přes určité vady příkazu Ústavní soud dospěl k závěru, že příkaz "dostatečným a srozumitelným způsobem vysvětluje samotnou předmětnou trestnou činnost, z jejíhož spáchání byl stěžovatel a další osoby podezřelé, a z toho vyplývají i důvody, na základě kterých soud dovodil, že domovní prohlídkou mohou být zajištěny věcné a listinné důkazy" (str. 2 cit. usnesení).
10. Ke stejnému závěru došel i tento senát Ústavního soudu. Napadený příkaz soudu k domovní prohlídce je vydán příslušným soudem v souladu s ustanovením §83 odst. 1 trestního řádu. Je dostatečně odůvodněn, je v něm uveden trestný čin, pro nějž je řízení vedeno, a nemovitost, která má být prohlídce podrobena, je uvedena přesnou adresou, přičemž Obvodní soud pro Prahu 9 uvádí i vlastnické vztahy k prohledávaným nemovitostem. Ve výroku příkazu je konstatováno, který orgán prohlídku provede, je zde uvedeno důvodné podezření, že se v příslušné nemovitosti nacházejí listinné a věcně důkazy k prověřované trestné činnosti. V odůvodnění pak Obvodní soud pro Prahu 9 podává podrobný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a uvádí důkazy důležité pro trestní řízení, o nichž je důvodný předpoklad, že se v místě prohlídky nacházejí. Příkaz obsahuje i řádné poučení. Žádná ze stěžovatelčiných námitek tak nedosahuje ústavněprávní dimenze. V uvedené věci se nejedná ani o projev svévole obecného soudu, ani se zde nevyskytuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, pro něž by zde musel zasáhnout Ústavní soud.
11. Druhá otázka spočívá v tom, zdali provedením domovní prohlídky policejním orgánem došlo k tak závažnému zásahu do soukromí, který by Ústavní soud nemohl aprobovat. V první řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že si je plně vědom, jak traumatizující může být pro čtyřleté dítě a jeho matku, když v bytě, kde bydlí, musí strpět úkon domovní prohlídky. Zároveň však musí poukázat na to, že se s ohledem na princip subsidiarity při posuzování ústavních stížností Ústavní soud není v dané procesní fázi povolán k přezkumu možných pochybení policejního orgánu při výkonu domovní prohlídky a eventuálně k intervenci sloužící k ochraně základních práv stěžovatelek. Ústavní stížnost považuje ohledně druhé otázky stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje.
12. Jsou to v první řadě orgány činné v trestním řízení, které jsou povolány k tomu, aby trestní řízení vedly s co největším šetřením základních práv dotčených osob. V předmětné věci proti stěžovatelkám není vedeno trestní stíhání, a proto správně poukazují na to, že nemohou uplatnit prostředky k ochraně práv přiznané trestním řádem osobě podezřelé nebo obviněné (zejm. ustanovení §157a trestního řádu, které osobě, proti níž se trestní řízení vede, a poškozenému umožňuje kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu).
13. Jak však již Ústavní soud judikoval ohledně uvedené problematiky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014), v takové situaci mohly stěžovatelky k ochraně svých práv využít ustanovení §174 odst. 2 písm. b) trestního řádu a požádat příslušné státní zastupitelství o dozor (dle citovaného ustanovení může státní zástupce "vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje") a případně tak docílit toho, že státní zástupce shledá prohlídku protizákonní, resp. i protiústavní, poněvadž dle ustanovení §2 zákona o státním zastupitelství musí státní zástupce při výkonu své působnosti dbát také na ochranu základních lidských práv a svobod, a odmítne důkazy při ní získané. V případě nespokojenosti se závěry dozorujícího státního zástupce právní řád nabízí stěžovatelkám další prostředek ochrany práv, a to konktrétně vyzvání bezprostředně vyššího státního zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádost o to, aby vykonalo dohled nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství, dle ustanovení §12 zákona o státním zastupitelství. Teprve po vyčerpání shora uvedených prostředků k ochraně svých práv mohou stěžovatelky podat ústavní stížnost proti postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu.
14. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný (§72 odst. 3 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu), a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu