ECLI:CZ:US:2005:1.US.318.05
sp. zn. I. ÚS 318/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Č. D. a E. G., zastoupenými JUDr. Lumírem Mičánkem, advokátem, sídlem Podolská 5/90, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2005, č.j. 26 Cdo 348/2005-58, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2004, č.j. 19 Co 439/2004-48, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.9.2004, č.j. 20 C 140/2002-40. takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé doručili dne 2.6.2005 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2005, č.j. 26 Cdo 348/2005-58, kterým se odmítá dovolání podané stěžovateli do rozsudku městského soudu v Praze ze dne 15.11.2004, č.j. 19 C 439/2004-48. V návrhu uvedli, že jsou oba účastníky dědického řízení po zemřelém H. V., které je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1. V dědickém řízení bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, proti němuž podal první stěžovatel žalobu na obnovu řízení, která byla zamítnuta pro marné uplynutí tříměsíční zákonné lhůty. V průběhu tohoto řízení byl informován právní zástupce stěžovatelů, že soud usiluje o urychlené vyřízení žaloby na vyklizení bytu, který byl předmětem řízení. V další části návrhu stěžovatelé namítají, že dovolací soud argumentuje v odůvodnění zamítavého (pozn. správně "odmítavého") rozhodnutí, že nebyl v třídenní lhůtě zaplacen vyměřený soudní poplatek, a proto soud řízení zastavil. V tomto postupu dovolacího soudu spatřují stěžovatelé zásadní pochybení, neboť výzva k úhradě soudního poplatku vyměřeného v souvislosti s odvoláním proti rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoli byla adresována do jejich rukou, byla doručena toliko jejich právnímu zástupci. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na judikaturu ústavního soudu týkající se doručování usnesení v případech, kdy účastník má v řízení něco vykonat. V závěru návrhu stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2004, č.j. 19 Co 439/3004-48, a rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.9.2004, č.j. 20 C 140/2002-40. Přitom však nenamítají porušení základního práva.
Z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2005, č.j. 26 Cdo 348/2005-58, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26.9.2004, č.j. 20 C 2002-40, zastavil řízení o odvolání stěžovatelů proti rozsudku tohoto soudu ze dne 14.6.2004, č.j. 20 C 140/2002-33, jímž jim byla uložena povinnost vyklidit individualizovaný byt. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.11.2004, č.j. 19 Co 439/2004-48, prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Toto usnesení napadli stěžovatelé, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, jímž brojili proti postupu soudu při doručování výzvy k úhradě soudního poplatku za odvolání a proti obsahovým náležitostem této výzvy. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Po zhodnocení zjištěných skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Stěžovatelé sami ani netvrdí, že by tímto rozhodnutím obecného soudu bylo porušené nějaké jejich základní právo a svoboda. Přitom z obsahu napadeného usnesení je evidentní, že tomu ani tak být nemůže, jde totiž o takové rozhodnutí, které není rozhodnutím o meritu věci. Přitom z obč. soudního řádu jednoznačně vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu nebylo přípustné, přičemž bylo otázkou odborných znalosti a profesní cti, aby stěžovatele jejich právní zástupce na tuto okolnost upozornil (v této informační povinnosti spočívá též jedna z funkcí povinného zastoupení v dovolacím řízení).
Ústavní soud interpretoval petit návrhu na zahájení řízení ve prospěch stěžovatelů tak, že se domáhají též zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2004, č.j. 19 Co 439/2004-48, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.9.2004, č.j. 20 C 140/2002-40. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Ústavní soud konstatuje, že v této části návrhu nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti usnesení soudu I. stupně, dovolání nebylo přípustné, a proto ho nelze považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. Z tohoto důvodu bylo možné podat ústavní stížnost ve stanovené lhůtě, která počala již doručením usnesení soudu II. stupně. Ke dni podání ústavní stížnosti (tj. k 2.6.2005, kdy byla ústavní stížnost osobně doručena) tato lhůta evidentně uplynula, aniž Ústavní soud musel zjišťoval přesné datum jejího počátku a konce.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost v části týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj