ECLI:CZ:US:2004:1.US.319.03
sp. zn. I. ÚS 319/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Z. L., zastoupeného JUDr. J. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2003, čj. 20 Cdo 2410/2002 - 230, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, čj. 12 Co 454/2001 - 184, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2001, čj. E 1402/96 - 158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 9. 6. 2003, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2003, čj. 20 Cdo 2410/2002 - 230, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, čj. 12 Co 454/2001 - 184 (dále též "odvolací soud"), jímž potvrdil usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5.
Podáním ze dne 10. 6. 2003 rozšířil stěžovatel svou ústavní stížnost o návrh na zrušení obou předcházejících rozhodnutí obecných soudů, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, čj. 12 Co 454/2001 - 184, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2001, čj. E 1402/96 - 158. Stěžovatel tento návrh odůvodnil tvrzením, že došlo k porušení jeho práva zakotveného v čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" - práva na příznivé životní prostředí) a práva podle čl. 3 a čl. 13 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
Dalším podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2003, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem "doplnil zákon č. 99/1963 Sb. o toto ustanovení: "Jestliže soud, vzhledem ke všem okolnostem, zjistí, že by výkon rozhodnutí vyklizením povinného do navrhovaného náhradního bytu pro jeho duševní poruchu, kterou si sám nepřivodil, zapříčinil nevratné vážné poškození jeho zdraví nebo smrt, soud toto řízení neprodleně zastaví."
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, bylo porušeno jeho základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovné postavení v řízení, tj. byla porušena práva garantovaná v čl. 36 Listiny, a v důsledku toho došlo i k porušení jeho práva na ochranu zdraví. Podle stěžovatele je usnesení dovolacího soudu "posledním v řadě rozhodnutí", jímž je porušováno jeho právo zakotvené v čl. 36 Listiny, zejména proto, že dovolací soud nesprávně odmítl jeho dovolání mimo jiné s odůvodněním, že "jeho přípustnost není dána ani podle ustanovení §239 OSŘ (ve znění účinném do 1. 1. 2001, pozn. Ústavního soudu) proto, že ji odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nezaložil (§239 odst. 1 OSŘ), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vznesen (§239 odst. 2 OSŘ)". Dovolací soud tak potvrdil správnost rozhodnutí odvolacího soudu přesto, že ten nerozhodl o návrhu stěžovatele, aby pro případ, že by napadené usnesení potvrdil, připustil proti němu dovolání. Tímto postupem dovolacího soudu bylo, na úkor procesních práv stěžovatele, potvrzeno usnesení odvolacího soudu, aniž bylo v dovolacím řízení zjištěno, že odvolací soud ponechal návrh stěžovatele na připuštění dovolání nepovšimnut.
Stěžovatel dále tvrdil, že v řízení před dovolacím soudem, stejně jako v řízení jemu předcházejícím, bylo straněno oprávněné (Městské části Praha 5), protože rozhodnutím, jímž bylo jemu a všem, kdo s ním bydlí, uloženo přestěhovat se do náhradního bytu, který neodpovídá bytu, jenž dosud užívá, je současně porušováno jeho právo na ochranu zdraví.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR a uvedl, že právní názory uplatněné v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících přípustnost dovolání podle OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podmínka založení přípustnosti dovolání (ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ) splněna nebyla. Nejvyšší soud ČR dále zdůraznil, že pokud dovolací přezkum, podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, byl předpokládán pro posouzení otázek právních, nelze k založení přípustnosti dovolání, ve smyslu citovaného ustanovení, namítat vady ve skutkových zjištěních, jak to činí stěžovatel. Stěžovatel nemohl být za situace, kdy přípustnost dovolání byla závislá na úvaze dovolacího soudu, napadeným odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR dotčen na svých základních právech již z toho důvodu, že právo na přezkum třetí instancí není podle procesních předpisů bezpodmínečné a ústavněprávní ochrany nepožívá.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. E 1402/96 a spisy téhož soudu sp. zn. 7 C 372/86, sp. zn. 7 C 37/95 a sp. zn. 5 Nc 1161/2000.
Ze spisu sp. zn. 7 C 372/86 bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") ze dne 28. 11. 1986, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1988, čj. 21 Co 674/87 - 23, bylo žalovaným, tj. stěžovateli a M. L. uloženo vyklidit byt č. 3 v domě v Praze 5, Kvapilově ulici a vyklizený byt předat žalobci do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování.
Na základě výše označeného pravomocného rozsudku podala oprávněná, Městská část Praha 5, proti stěžovateli návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Usnesením obvodního soudu ze dne 30. 9. 1997, čj. E 1402/96 - 4, potvrzeným usnesením odvolacího soudu, byl výkon rozhodnutí vyklizením bytu nařízen s tím, že o jeho provedení soud rozhodne dodatečně poté, co oprávněný prokáže, že pro stěžovatele je zajištěn náhradní byt. V roce 1999 se stěžovatel, návrhem podaným k obvodnímu soudu, domáhal zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu z vážných zdravotních důvodů a navrhl, aby soud z tohoto důvodu prohlásil exekuci za nepřípustnou. Tento návrh obvodní soud zamítl s odůvodněním, že subjektivní důvod stěžovatele není důvodem pro postup soudu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) OSŘ. O obsahově totožném návrhu stěžovatele rozhodl obvodní soud dalším usnesením ze dne 17. 5. 2000, čj. E 1402/96 - 47, které bylo rovněž potvrzeno odvolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že Městská část Praha 5, jako oprávněná, podala návrh na provedení výkonu rozhodnutí s tím, že má pro stěžovatele zajištěn náhradní byt, obvodní soud nařídil provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 1997, čj. E 1402/96 - 4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, čj. 29 Co 504/97 - 10, přestěhováním stěžovatele a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, do náhradního bytu č. 8 o jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, ve 4. podlaží domu, v ulici Vrchlického, v Praze 5 - Košířích.
Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že shora označenými rozhodnutími byl, podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 1986, čj. 7 C 372/86 - 5, nařízen výkon rozhodnutí vyklizením stěžovatele z třípokojového bytu č. 3 v domě, v Praze 5, Kvapilově ulici. Pokud jde o náhradní byt, obvodní soud zjistil, že v tomto bytě nebyl zaznamenán zvýšený hluk, byt je po rekonstrukci a jako náhradní byt odpovídá kritériím podle §712 odst. 2 občanského zákoníku. Ve vyklizovaném bytě má sice nahlášeno trvalé bydliště bývalá manželka stěžovatele, která se v něm však fakticky nezdržuje od roku 1999. Znamená to, že bývalá manželka stěžovatele, která se v bytě údajně zdržuje jako druhá osoba, má vlastní byt a stěžovatel s ní nevede společnou domácnost. K otázce vhodnosti takto zajištěného náhradního bytu, s ohledem na zdravotní stav stěžovatele a jeho neschopnost se adaptovat na jiné prostředí, obvodní soud konstatoval, že tyto námitky stěžovatele byly již opakovaně řešeny v řízeních o návrzích stěžovatele na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Z tohoto důvodu neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem.
Z odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2001 (na č. l. 164 spisu sp. zn. E 1402/96) bylo zjištěno, že stěžovatel navrhl, aby "pro případ, že by odvolací soud napadené usnesení potvrdil, připustil proti jeho rozhodnutí dovolání".
Odvolací soud usnesením ze dne 29. 11. 2001, čj. 12 Co 454/2001 - 184, po odvolání stěžovatele potvrdil usnesení obvodního soudu a zdůraznil, že námitka stěžovatele o nutnosti zajištění přiměřeného náhradního bytu je nedůvodná. Zajištěný náhradní byt je bytem přiměřeným a svou rozlohou i vybavením je způsobilý i pro užívání dvěma osobami. K dalším námitkám stěžovatele odvolací soud uvedl, že neschopnost stěžovatele adaptovat se na změnu prostředí měla být řešena v rámci řízení nalézacího. Soud rozhodující o výkonu rozhodnutí již není oprávněn tuto otázku v exekučním řízení posuzovat. Pokud aktuální zdravotní stav stěžovatele bude bránit faktickému provedení výkonu rozhodnutí, mohl by přicházet v úvahu postup podle §65 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR posuzoval podle OSŘ, ve znění platném do 31. 12. 2000. Usnesením ze dne 28. 2. 2003, čj. 20 Cdo 2410/2001 - 230, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ. Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení neshledal ani podle §237 odst. 1, §238a odst. 1 ani podle §239 odst. 1, odst. 2 OSŘ.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 1402/96, je zřejmé, že stěžovatel v odvolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (tedy včas) navrhl, aby odvolací soud v případě potvrzujícího výroku připustil proti svému rozhodnutí dovolání (na č. l. 164). Lze tedy souhlasit s námitkou stěžovatele, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrhu na založení přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Ústavní soud proto zkoumal, zda odmítnutím dovolání usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Jak konstatoval dovolací soud, v řízení bylo postupováno podle OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ze znění §239 odst. 2 OSŘ, platného do 31. 12. 2000, vyplývá, že odvolací soud mohl rozhodnout o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí jen pro řešení právních otázek, tj. otázek majících po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle tohoto ustanovení bylo přípustné pouze za splnění celé řady zde uvedených podmínek (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání C.H.Beck, Praha 1996, str. 622 a násl.).
V přezkoumávané věci tedy odvolací soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí. Tím nastala situace, předvídaná v §239 odst. 2 OSŘ, podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, "...je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam". Jak výše poznamenáno, dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele mj. proto, že neshledal důvody přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, tj. neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Přehlédl sice, že stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podal v odvolacím řízení, ale jak vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, ve znění platném do 31. 12. 2000, záleželo výhradně na zvážení dovolacího soudu, zda dojde k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v tom směru, že řeší právní otázku, kterou judikatura obecných soudů dosud adekvátním způsobem neřešila, nebo ji odvolací soud posoudil jinak, než byla posud řešena konstantní judikaturou. Přezkoumávat takovou úvahu dovolacího soudu Ústavní soud zásadně není oprávněn (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.BECK, sv. 3, str. 333). Napadené rozhodnutí dovolacího soudu neznamenalo tedy zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 Listiny.
Stejně tak nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, čj. 12 Co 454/2001 - 184, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2001, čj. E 1402/96 - 158. Stěžovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva zakotveného v čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1 Listiny a práva podle čl. 3 a čl. 13 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ve zkoumané věci nedošlo k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny na úkor stěžovatele. Jedná se o vyklizení bytu, tj. o realizaci vlastnického práva navrhovatele výkonu rozhodnutí, ale v průběhu řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že náhradní byt je ze zdravotního hlediska pro stěžovatele vhodný. Ze stejného důvodu nemohl být, ve vztahu ke stěžovateli, porušen článek 35 odst. 1 Listiny.
Stejně tak nemohlo dojít k porušení článku 3 Všeobecné deklarace lidských práv, zaručujícího právo každého na život, svobodu a osobní bezpečnost a článku 13 odst. 1, který garantuje právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu. Podstatou problému je skutečnost, že stěžovatel si zvykl na bydlení v bytě, který má vyklidit, není ochoten bydlet jinde a využívá všech prostředků, jak oddálit či zabránit výkonu rozhodnutí.
Návrh stěžovatele na "doplnění zákona č. 99/1963 Sb. o nové ustanovení" je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, což je důvod pro jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a nemůže překročit svou pravomoc a působnost, vymezenou v čl. 87 Ústavy ČR a v zákoně o Ústavním soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu