ECLI:CZ:US:2012:1.US.3240.11.1
sp. zn. I. ÚS 3240/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. února 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem Svahová 985/4, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2011 č. j. 10 Co 219/2011-31, za účasti společnosti MADE GROUP a.s., se sídlem Dlouhá 614/10, 110 01 Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, 140 00 Praha 4, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat garantované čl. 26 Listiny a právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále jím měl být porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 25 EXE 2569/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Dne 2. 3. 2011 podal stěžovatel, jakožto povinný, návrh na zastavení exekuce spojený s návrhem na odklad exekuce (č.l. 9nn. spisu Exekutorského úřadu Praha 9). Návrh odůvodnil tím, že dluh na jistině v plném rozsahu již uhradil ještě před podáním návrhu na provedení exekuce a tudíž že návrh na provedení exekuce byl podán bezdůvodně. To doložil výpisy z účetnictví v předmětném období a příjmovými pokladními doklady vystavenými oprávněným. Společně s tím stěžovatel žádal odložení exekuce. Zároveň ve svém návrhu uvedl, že odeslal na účet exekutorského úřadu částku ve výši vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Proto by měl exekutorský úřad zrušit zákaz disponovat s majetkem ve smyslu příslušných ustanovení EŘ. S ohledem na nesouhlas oprávněného soudní exekutor předmětnému nároku nevyhověl a postoupil návrh povinného na zastavení a odklad exekuce společně s exekučním spisem k rozhodnutí okresnímu soudu (č.l. 25). Okresní soud v Karlových Varech svým usnesením ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 25 EXE 2569/2010-26 návrhu stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí vyhověl, neboť řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce si vyžádá delší časový prostor. Proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání oprávněný (č.l. 28), kterému Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím vyhověl (č.l. 31n.). Ze spisu je rovněž patrné, že odvolací soud doručil ostatním účastníkům odvolání dne 20. 5. 2011, vyjádření k odvolání ovšem nebylo podáno (č.l. 30). Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem soudu I. stupně, neboť pro odklad exekuce ve smyslu ust. §266 odst. 2 OSŘ nebyly k dispozici poznatky, které by mohly být přímým podkladem pro zastavení exekuce. Svůj návrh povinný doložil "výpisy z účetnictví, ze kterých lze těžko dohledat, zda se týkají placení pohledávek z předmětného exekučního titulu a dále pak obsahují jakýsi závazek k tomu, že další částky povinný zaplatí. Nějaká dohoda, která by prokazovala tvrzení povinného o tom, že část dluhu byla prominuta k návrhu povinného na odklad a na zastavení exekuce, připojena nebyla." Proto nebylo možno považovat návrh stěžovatele za důvodný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zánik závazku nastal jeho splněním, neboť svůj dluh na jistině uhradil v plném rozsahu ještě před podáním návrhu na provedení exekuce. Úhradu svého dluhu doložil výpisy z účetnictví a příjmovými doklady vystavenými vedlejším účastníkem. Zároveň s podáním návrhu na zastavení a odložení exekuce odeslal na účet exekutorského úřadu částku vymáhané pohledávky s příslušenstvím, přičemž navrhl, aby exekutorský úřad vydal rozhodnutí, kterým povinnému zruší zákaz disponovat s majetkem. Podle stěžovatele mělo dojít automaticky k odkladu exekuce ve smyslu ust. §54 odst. 5 EŘ. Do práv stěžovatele bylo zasaženo jednak tím, že nedostal právo se vyjádřit u jednání odvolacího soudu, a jednak tím, že odvolací soud věc nesprávně posoudil. Jelikož exekuční soud o odkladu nerozhodl, došlo k protiústavnímu zásahu do vlastnického práva i do práva podnikat.
K ústavní stížnosti se vyjádřil oprávněný, který uvedl, že stěžovatel ve svém podání nijak neodkazoval na ust. 54 odst. 5 EŘ, jehož se ve své ústavní stížnosti domáhá. Nijak přitom netvrdil ani neprokázal, že by složil jistinu ve výši vymáhané pohledávky na účet exekutora, ale uvedl, že ji pouze odesílá, k čemuž však nenabídl důkaz (č.l. 14). V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel uvedl (č.l. 21nn.), že splnil zákonné podmínky pro vyslovení odkladu exekuce. Deponování příslušné peněžní částky u exekutora nebylo nikým zpochybněno. Ústavnímu soudu zaslal též důkazy stran zaplacení svého závazku ještě před podáním návrhu na zahájení exekuce, které již předtím dokládal i v exekučním řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že krajský soud dospěl k závěru [tj. že se exekuce neodkládá na dobu pravomocného rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce], který lze ústavněprávně aprobovat. Namítal-li stěžovatel, že k odkladu exekuce mělo dojít automaticky ze zákona, pak je nutno konstatovat, že stěžovatel v rámci exekučního řízení krajskému soudu nijak neprokázal, že by u exekutora složil jistotu ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce ve smyslu ust. §54 odst. 5 EŘ, ale ve svých podáních toliko uváděl, že "odesílá na účet exekutorského úřadu částku ve výši vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného" a "že dnešního dne na účet složí částku ve výši vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného". Jelikož k prokázání svého tvrzení žádný důkazní prostředek nenavrhl a ani ze spisu nevyplývalo, že by stěžovatel předmětné částky uhradil, nelze dovolacímu soudu nijak vytýkat, že se tímto tvrzením stěžovatele nezabýval a odklad exekuce nepovolil. Stěžovateli navíc nic nebrání, aby předmětný návrh na odklad exekuce podal znovu, když by jednoznačně doložil úhradu předmětné částky ve smyslu příslušného ustanovení EŘ. Co se týče stěžovatelova tvrzení, že svůj závazek uhradil již před zahájením exekučního řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že z předložených důkazů není prima facie zřejmé, že tak učinil. Ústavní soud v tomto směru žádné další dokazování neprováděl, protože není další instancí v systému obecného soudnictví, ale jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, jak bylo výše uvedeno.
K přezkumu toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat o zcela zjevném nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, což pak v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci. Takový případ ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [nález sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) či nález sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Ústavní soud vzal v potaz i to, že se v případě napadeného rozhodnutí se jednalo de facto o dílčí procesní rozhodnutí [odklad exekuce totiž představuje "stav řízení, v němž exekuční soud a exekutor posečká v provádění exekuce, a nečiní tedy úkony, které by vedly bezprostředně k vynucení povinnosti povinného, přičemž dosud provedené úkony nejsou zásadně dotčeny" - viz Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. Praha: C.H. Beck, 2010.], přičemž zásadní otázka důvodnosti návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (tj. zda stěžovatel uhradil své závazky před podáním návrhu na provedení exekuce) je řešena v rámci probíhajícího řízení o zastavení exekuce, do něhož Ústavní soud není oprávněn nijak zasahovat a jeho výsledek jakýmkoliv způsobem předjímat. Není pak rovněž pravdou, že by se stěžovatel nemohl k odvolání vedlejšího účastníka vyjádřit, jak dále namítal v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše řečené nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že rozhodnutí krajského soudu lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Rozhodně nepředstavuje výkon zakázané svévole. Okolnost, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, ještě nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu