ECLI:CZ:US:2018:1.US.3244.17.1
sp. zn. I. ÚS 3244/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Groha, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. července 2017 č. j. 53 C 28/2017-68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft, sídlem Von Gablenz Strasse 2-6, Kolín nad Rýnem, Spolková republika Německo, podnikající na území České republiky prostřednictvím obchodní korporace Deutsche Lufthansa a.s. - organizační složka, sídlem Belgická 276/20, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obvodní soud porušil jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že obvodní soud neoprávněně zasáhl do základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce, jak je zaručeno ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí obvodního soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 250 EUR (s úroky z prodlení) z titulu náhrady škody za zpoždění letu dle ustanovení článku 7 odst. 1 písm. a) ve spojení s článkem 5 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě"). Stěžovateli byl vedlejší účastnicí den před odletem let zrušen a byl mu zajištěn náhradní let, o téměř devět hodin později oproti původnímu plánu. Důvodem zpoždění letu byla stávka odborové organizace pilotů vedlejší účastnice.
Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stávku zaměstnanců leteckého dopravce považuje za mimořádnou okolnost ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 3 nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě, což lze - dle jeho názoru - vyčíst i z preambule (odst. 14) nařízení. Obvodní soud dále uvedl, že ne každou stávku lze považovat za mimořádnou okolnost, leč pouze tu, která postihuje samotný provoz provozujícího leteckého dopravce a u níž dopravce prokázal, že přijal všechna přiměřená opatření k zabránění škodlivým následkům. Tyto podmínky byly dle obvodního soudu splněny, včetně úspěšných právních kroků k ukončení stávky.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že mimořádnou okolností podle ustanovení čl. 5 odst. 3 nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě je i stávka. Odpovědnost leteckého dopravce (vedlejší účastnice) za zrušení letu a její povinnost k náhradě škody dle ustanovení čl. 7 nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě je vyloučena, jestliže je schopen prokázat, že zrušení letu bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata veškerá přiměřená opatření. Stěžovatel zdůrazňuje, že pojem mimořádné okolnosti není v nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě ani judikatuře Soudního dvora Evropské unie definován. K jeho přesnému výkladu v konkrétních situacích, dle jeho názoru, je povolán pouze Soudní dvůr Evropské unie, jako jediná autorita oprávněná podávat závazný výklad obecných pojmů obsažených v předpisech práva Evropské unie. Navíc je stěžovatel přesvědčen, že všechny pojmy by měly být vykládány tak, aby chránily a pomáhaly cestujícím v letecké dopravě.
Stěžovatel uvádí, že národním soudům, tedy i obvodnímu soudu, nepřísluší výklad pojmů obsažených v předpisech práva Evropské unie a jedinou oprávněnou autoritou k takovému výkladu je Soudní dvůr Evropské unie. Vzhledem k tomu, že obvodnímu soudu nebylo, dle názoru stěžovatele, známo, zda lze stávku zaměstnanců leteckého dopravce podřadit pod pojem mimořádné okolnosti, a odpověď na tuto otázku rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie dosud nebyla dána, měl mu položit předběžnou otázku. Tím, že tak neučinil, měl zasáhnout do stěžovatelova základního práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je absence položení předběžné otázky obvodním soudem Soudnímu dvoru Evropské unie. Ústavní soud v této věci připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které není porušením práva na zákonného soudce každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 894/14 ze dne 9. 1. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Podle čl. 267 Konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jestliže během řízení vyvstane otázka platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie však současně konstatoval (viz rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá), že tato povinnost neplatí v případech, ve kterých 1) otázka práva Evropské unie není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (viz rozsudek ze dne 27. 3. 1963 ve věci C 28/62 Da Costa en Schaake NV a další v. Administratie der Belastingen), nebo 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné.
Obvodní soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku jasně vyložil, proč otázku výkladu čl. 5 odst. 3 nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě považuje za otázku, jejíž správný výklad je zjevný. Odvolal se přitom na odst. 14 preambule nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě, podle kterého by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, mezi něž jsou výslovně zařazeny stávky, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce. Postup obvodního soudu tak nelze považovat za svévolný, neboť jasně vyložil své závěry i způsob, jakým k nim dospěl.
Ústavní soud si je vědom, že předběžnou otázku s identickým obsahem položil Soudnímu dvoru Evropské unie Sąd Okręgowy w Warszawie. Avšak usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 26. 1. 2018 ve věci C-490/17 Passenger Rights sp. z o.o. v. Deutsche Lufthansa AG bylo řízení zastaveno, neboť soud vzal žádost zpět. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že obvodní soud v posuzovaném případě svůj postup zdůvodnil a vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné předběžnou otázku položit. Vzhledem k tomu, že jeho postupem nedošlo k situaci, která by mohla ohrozit základní práva a svobody stěžovatele, posoudil Ústavní soud předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu