ECLI:CZ:US:2021:1.US.3295.20.1
sp. zn. I. ÚS 3295/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jana Stöhra, zastoupeného Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 30 Co 195/2020-71 ze dne 20. 8. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci jako soud exekuční usnesením č. j. 85 EXE 5030/2014-33 ze dne 11. 6. 2020 odložil na návrh stěžovatele jako povinného blíže specifikovanou exekuci do doby pravomocného skončení řízení o jejím zastavení (výrok I.). Týmž rozhodnutím tuto exekuci zastavil (výrok II.). Soudnímu exekutorovi ani žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.). Uvedené nákladové výroky napadli stěžovatel a soudní exekutor odvoláními, jimž Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným usnesením nevyhověl, rozhodnutí exekučního soudu ve výrocích III. a IV. jako věcně správné potvrdil a žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho věci se jedná o obdobný případ, který řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 928/14 ze dne 27. 1. 2015. Stejně jako v daném nálezu byla dle názoru stěžovatele i v jeho případě exekuce zastavena z jiného důvodu, než jím bylo navrhováno, přičemž tento důvod zároveň způsobil vadný závěr o tom, kdo zastavení exekuce zavinil a kdo ponese povinnost hradit náklady. Jedinou odlišností obou případů je podle stěžovatele skutečnost, že ve věci řešené odkazovaným nálezem šlo o náklady exekuce, a nikoliv náklady mezi účastníky řízení. Stěžovatel má za to, že i v jeho případě se prosadí názor vyslovený v daném nálezu, a sice že odvolací soud se musí pro účely rozhodování o nákladech řízení zabývat tím, zda návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce by byl důvodný i z hlediska argumentů povinného (a ne jen z pohledu vlastních argumentů exekučního soudu), tj. i tehdy, kdyby byl exekuční soud neuzavřel, že je tu jiný důvod, pro který je třeba exekuci zastavit. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že odmítnutí krajského soudu v napadeném usnesení zabývat se, výlučně pro účely rozhodnutí o nákladech řízení, opodstatněností návrhu stěžovatele jako povinného s odkazem na vázanost odvoláním nedotčeným výrokem exekučního soudu o zastavení exekuce a jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 928/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 19/76 SbNU 289). Podstatou tohoto právního názoru je poselství, dle něhož by účastníkovi navrhujícímu zastavení exekuce nemělo být upřeno právo na náhradu nákladů řízení jen proto, že exekuční soud sám shledá naplnění jiného důvodu pro zastavení exekuce z úřední povinnosti a jen pro tento důvod také exekuci zastaví, takže, obrazně řečeno, je to (pouze) exekuční soud, který "slaví úspěch" ve věci, a nikoli navrhující účastník exekučního řízení, třebaže jeho důvody by též samostatně obstály a vedly k zastavení exekuce, a tím i k jeho procesnímu úspěchu a přiznání nákladů řízení. Ústavní soud v citovaném nálezu zmínil, že rozhoduje-li pak za této situace odvolací soud o odvolání formálně neúspěšného účastníka řízení stran nákladů řízení, nemůže se pro účely rozhodování o nich odmítnout zabývat důvodností jeho návrhu jen proto, že výrok o zastavení exekuce, který je sám o sobě pro takového odvolatele výrokem vyhovujícím (a tudíž subjektivně odvoláním nenapadnutelným), nabyl právní moci, a není z toho důvodu v odvolacím řízení přezkoumatelný z hlediska důvodů, jimiž je podložen, ani pro účely zjištění procesního (ne)úspěchu ve věci.
Ústavní soud však v daném případě musel vážit, zda je zmíněné pochybení krajského soudu v jedinečných poměrech souzené věci vskutku natolik intenzivní, že vyžaduje kasační zásah. Ústavní soud dal totiž ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
Právě nastíněná východiska se prosadí i v nyní souzené věci. Z rozhodnutí exekučního soudu je bez pochybností patrné, že se v odůvodnění svého rozhodnutí primárně a podrobně věnoval důvodům uvedeným stěžovatelem jako povinným v jeho návrhu na zastavení exekuce, avšak shledal je nedůvodnými. Exekuční soud velmi zevrubně vyložil, proč neshledal rozpor smlouvy o revolvingovém úvěru ani rozhodčí smlouvy s dobrými mravy. V rámci toho se zaobíral podmínkami a okolnostmi, za nichž došlo k uzavření smlouvy, jakož i zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke smluvní pokutě, úrokům a zajištění pohledávky. Vycházel též z četné (a přiléhavé) judikatury Ústavního soudu vztahující se k problematice rozhodčího řízení. Odůvodnění exekučního soudu tedy považuje Ústavní soud za srozumitelné, logické, pečlivé, prosté ústavně zapovězené libovůle, v němž nelze spatřovat exces či jiný závažný a ústavně významný nedostatek. Za těchto okolností nelze rozumně očekávat, že odvolací soud dospěje k závěru pro stěžovatele příznivému. Naopak v případě kasace napadeného usnesení lze mít za to, že se odvolací soud v novém odvolacím řízení toliko ztotožní s vývody exekučního soudu o nedůvodnosti návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Ve výsledku by tak kasační zásah Ústavního soudu, prolamující právní jistotu nastolenou pravomocným rozhodnutím soudu, stěží vedl ke změně postoje odvolacího soudu.
V naznačeném směru se nyní řešený případ také odlišuje od věci řešené vzpomínaným nálezem sp. zn. II. ÚS 928/14, jelikož tehdy byla náhrada nákladů exekuce uložena oprávněné, a nikoli povinnému, a to s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s §52 odst. 2 exekučního řádu), tedy z toho prostého důvodu, že návrh na zastavení exekuce podal ten, kdo navrhl její nařízení, ačkoliv oprávněná odůvodnila svůj návrh důvody předvídanými ustanovením §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., dle něhož bude exekuce zastavena, jestliže její průběh ukazuje, že výtěžek jí dosažený nepostačí ani k pokrytí jejích nákladů. Nebylo tedy spravedlivé, aby oprávněná byla poškozena na nákladech exekuce jen tím, že navrhla zastavení exekuce s důvody ležícími nikoli na její straně, nýbrž majícími objektivní charakter. Bez povšimnutí, ve srovnání s nyní posuzovaným případem, pak nelze ponechat skutečnost, že soudní exekutor se v tehdejší věci vůbec nezabýval argumenty oprávněné v jejím návrhu na zastavení exekuce a své rozhodnutí o zastavení exekuce bez dalšího odůvodnil strohým odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To ostře kontrastuje s nynějším rozsáhlým posuzováním návrhu stěžovatele exekučním soudem. Odtud je patrné, že intenzita zásahu v citovaným nálezem řešené věci do základních práv oprávněné byla značná, pročež také Ústavní soud přikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu. V nyní posuzovaném případě však pochybení krajského soudu takové intenzity nedosahuje a s ohledem na výše aprobované odůvodnění exekučního soudu nelze očekávat zvrat v posouzení procesního zavinění na zastavení exekuce a přiznání stěžovateli náhrady nákladů exekučního řízení. Z těchto důvodů Ústavní soud ke zrušení naříkaného usnesení odvolacího soudu nepřistoupil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu