ECLI:CZ:US:2004:1.US.33.03
sp. zn. I. ÚS 33/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, č. j. 28 Ca 198/2001-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jež potvrdilo dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 4, jímž byla stěžovateli za rok 1997 dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob, a bez jakékoli ústavně právní argumentace tvrdil, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva a soud jeho věc "nepřezkoumal tak, jak má na mysli čl. 36 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto tvrdil, že v daňovém řízení byla porušována jeho zákonem garantovaná práva účastníka řízení a že rozsudek v tomto porušování pokračuje. Orgány správce daně neuváděly, která konkrétní zákonná ustanovení stěžovatel porušil, čímž samy porušily ust. §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., dále jen "daňový řád". K porušení §46 odst. 3 daňového řádu došlo tím, že orgány veřejné moci nepřihlédly k existenci pracovních jízd. Následný rozsudek operuje s okolnostmi, které prokazatelně nastaly až v roce 1999, ačkoli daňové řízení se týkalo roku 1997. Stěžovatel požadoval po správci daně odkaz na zákon, z něhož bylo dovozeno, že pouhé "poukazy na podatelny a protokoly z jednání", nemohly být považovány za relevantní doložení nutných výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (§23 odst. 4 a 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění, dále jen "zákon o daních z příjmů"). Platební výměr navíc nemá náležitosti vyžadované zákonem, protože zákon č. 3/1993 Sb. stanoví, že malý státní znak, jímž má být rozhodnutí správce daně opatřeno (§32 odst. 2 písm. g) daňového řádu) tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zbrojí.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002 (28 Ca 198/2001) Ústavní soud zjistil, že městský soud na základě žalobních námitek, shodujících se s tvrzeními obsaženými v ústavní stížnosti, přezkoumal předmětná rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství, a poté stěžovatelovu žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Soud především stěžovatele upozornil, že v daňovém řízení nese břemeno důkazní a břemeno tvrzení, což je vyjádřeno zejména v ust. §31 odst. 9 daňového řádu. V tomto smyslu podle soudu nebylo možno úspěšně namítat, že orgány správce daně neuvedly, které konkrétní zákonné ustanovení stěžovatel porušil. Žalobce podle soudu neprokázal, že jeho zahraniční cesty byly pracovními cestami a výdaje na tisk se vztahovaly k jinému daňovému subjektu. K pohledávkám společnosti C. Č., s. r. o. (které stěžovatel uplatnil jako položky snižující základ daně) soud poznamenal, že žaloba této společnosti byla zamítnuta již v době, kdy stěžovatel podal dodatečné daňové přiznání. Soud dále konstatoval, že ze správního spisu je patrno, na základě čeho se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil od částek přiznaných stěžovatelem, jakož i důvody těchto rozdílů. K námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí opatřené otiskem razítka nesplňuje náležitosti ustanovení §47 odst. 5 správního řádu soud poznamenal, že podle ust. §32 odst. 2 písm. g) daňového řádu, který ve smyslu svého §99 vylučuje aplikaci správního řádu, je náležitostí rozhodnutí otisk úředního razítka s malým státním znakem. Rozhodnutí je otiskem opatřeno, a skutečnost že se nejedná o otisk tříbarevný, neznamená že nejde o otisk úředního razítka.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. E. P. odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. K výzvě se k jednotlivým bodům ústavní stížnosti podrobně vyjádřilo i Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, které prostřednictvím svého ředitele JUDr. K. M. argumentovalo, že rozhodnutí správců daně byla vydána v souladu se zákonem. Proto bylo navrženo zamítnutí ústavní stížnosti.
Předmětná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce nejdříve přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. V. K., jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena rozhodováním v prvním senátu jako zastupující soudce. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv či svobod (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon") .
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelova základní práva či svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soud nezrušil rozhodnutí správců daně, přestože byla vydána v rozporu se zákonem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přitom nepřináší žádnou konkrétní a relevantní ústavně právní argumentaci, pouze znovu reprodukuje argumenty již jednou uvedené ve řízení o svých opravných prostředcích. Tyto námitky přitom byly náležitě vypořádány. Soud transparentně a přesvědčivě odůvodnil, proč je postup finančních orgánů v souladu se zákonem a o jaká zjištění se opírá závěr, že stěžovatel v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozhodnutí, které autoritativně konstatovalo neexistenci pohledávky společnosti C. Č., s. r. o., nabylo právní moci poté, co stěžovatel podal opravné daňové přiznání. Toto rozhodnutí, z hlediska daňového řízení, pouze potvrdilo správnost úvahy správce daně, který neakceptoval pohledávku, jež měla plynout z nároku, který byl soudem zamítnut. Městský soud rovněž konstatoval, že stěžovatel tuto pohledávku nikdy neuhradil a ani ji neuznal. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry městského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem (a v řízení daňovém), a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud sám v rozhodnutí soudu, jehož zrušení se stěžovatel domáhal, neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Ústavní soud dává ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod zejména tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Nelze ani dospět k závěru, že orgány veřejné moci při aplikaci podústavních právních norem vykročily z mezí ústavnosti, nebo že napadené rozhodnutí je výsledkem libovůle při aplikaci těchto norem. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by stěžovatel byl omezen ve svých ústavně garantovaných možnostech k uplatnění svých práv. Ke stěžovatelem namítané vadě rozhodnutí, spočívající v nenáležitém barevném provedení státního znaku, Ústavní soud již dříve - na okraj usnesení vydaného dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 105/02 - uvedl, že: "argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva." (srov. i usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 103/03 trvalé dostupné na www.judikatura.cz).
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv či svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu