ECLI:CZ:US:2016:1.US.3338.15.1
sp. zn. I. ÚS 3338/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel N. V. Ch., zastoupený Mgr. Ing. Janem Klikem, PhD., advokátem se sídlem v Plzni, Karlovarská 87/130, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. srpna 2014 č. j. 27 Nc 3106/2014-20 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2015 č. j. 13 Co 29/2015-36, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. listopadu 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 27 Nc 3106/2014 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud ověřil, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. srpna 2014 č. j. 27 Nc 3106/2014-20 byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání popěrné lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k nezletilému synovi.
3. Na základě odvolání, podanému stěžovatelem proti usnesení soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. června 2015 č. j. 13 Co 29/2015-36 usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími obecných soudů a uvedl, že až do vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví genetika a DNA diagnostika, ze dne 28. května 2013, podle jehož závěrů je jeho biologické otcovství vyloučeno, nikdy neměl úplnou jistotu o tom, že není biologickým otcem nezletilého dítěte, i když o svém otcovství od samého počátku pochyboval. Podle názoru stěžovatele nelze v jeho konkrétní věci předpokládat vznik žádné potencionální újmy dítěte a ani potřebu jeho ochrany v případě popření otcovství "právního" nikoli biologického otce. Ustanovení §792 občanského zákoníku, na základě kterého je možno soudem prominout zmeškání popěrné lhůty, jež je vázáno na zájem dítěte a veřejný pořádek, postrádá podle názoru stěžovatele kritérium zájmu "právního otce" a tato právní úprava tak nezohledňuje požadavky formulované Evropských soudem pro lidská práva a Ústavním soudem v jejich rozhodnutích, na která stěžovatel odkázal [rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. listopadu 2005, stížnost č. 74826/01, rozhodnutí ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. října 2006, stížnost č. 10699/05 a nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, 244/2010 Sb.)]. Stěžovatel má za to, že je v rozporu s veřejným pořádkem odlišnost osob formálního matrikového otce od skutečného otce biologického, čistě formální otcovství jen podle matriky pak by v budoucnu mohlo být překážkou a rušivým prvkem pro řádnou výchovu a mravní vývoj dítěte.
5. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření ve věci rozhodujících soudů, matky nezletilého dítěte a oddělení sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Lovosice.
6. Okresní soud v Litoměřicích i Krajský soud v Ústí nad Labem shodně odkázaly na písemná odůvodnění svých rozhodnutí. Matka nezletilého dítěte se k věci nevyjádřila. Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Lovosice, jako opatrovník nezletilého, ve svém vyjádření uvedl, že otcovství bylo uznáno souhlasným prohlášením rodičů, matka o nezletilého řádně nepečovala, byl předán do péče dětského domova a v roce 2012 byl svěřen do pěstounské péče.
7. Ústavní soud zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí. Stěžovatel ve své replice setrval na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti a současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §790 odst. 1 věta druhá a §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro rozpor s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 a Úmluvy.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení namítaných základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
10. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 179/15, v případě rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině a které jsou od 1. ledna 2014 obsaženy v části druhé občanského zákoníku, celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
11. V posuzované věci stěžovatel jako matrikový otec podal po uplynutí popěrné lhůty stanovené v §790 občanského zákoníku návrh na popření otcovství a soud podle ustanovení §792 občanského zákoníku může v takovém případě rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda obecné soudy se řídily uvedenými hledisky.
12. Ústavní soud se s námitkami vznesenými stěžovatelem neztotožnil. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se oběma hledisky řádně zabývaly. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že popření otcovství není v zájmu nezletilého a není zde ani zájem veřejného pořádku. Stěžovatel věděl o narození nezletilého od samého počátku a své otcovství dobrovolně uznal i s vědomím, že není biologický otec nezletilého. Důsledků uznání otcovství si byl nepochybně vědom a již v době uznání se za biologického otce nepovažoval. Proto nelze zohledňovat zájem muže, který se nepovažuje za biologického otce nad zájmem nezletilého dítěte. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že usnesení okresního soudu je správné a pro prominutí zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství stěžovatelem nebyly dány podmínky. K určení otcovství došlo na základě souhlasného prohlášení otce a matky, ke kterému nebyl nucen. O narození nezletilého se dozvěděl ihned po jeho narození a od tohoto data mu běžela šestiměsíční popěrná lhůta. Odvolací soud rovněž uvedl, že pokud pak stěžovatel uznal své otcovství i s vědomím, že není biologický otec, pak by toto jednání mohlo být posuzováno jako obcházení zákona. Závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy je vedly k učiněným závěrům. Takováto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolná či vybočující z ústavněprávních limitů.
13. K odkazu stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu lze připomenout, že je třeba vycházet z konkrétních okolností každého případu. Ve věci Paulík proti Slovensku bylo konstatováno, že zájem muže, který je označován za otce, na popření otcovství, nesmí být zohledňován na úkor zájmu dítěte. Ve věci Shofman proti Rusku bylo konstatováno porušení čl. 8 Úmluvy, když stěžovateli bylo zabráněno popřít otcovství. Evropský soud pro lidská práva byl toho názoru, že skutečnost, že stěžovateli bylo zabráněno popřít otcovství, protože nezjistil, že nemusí být otcem, do jednoho roku, co se dozvěděl o zápisu narození dítěte, nebyla přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. To znamená, že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ochraně právní jistoty v rodinných vztazích a právem stěžovatele nechat přezkoumat právní domněnku jeho otcovství ve světle biologických důkazů.
14. Ve věci vedené Ústavním soudem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 Ústavní soud zrušil ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, dnem 31. prosince 2011. Řešen byl případ stěžovatele, který v době, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl, neměl k dispozici všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství. Ústavní soud přitom konstatoval, že nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní, a že trvání právních vztahů je závislé na více faktorech, mezi nimiž hraje důležitou roli zájem dítěte.
15. Evropský soud pro lidská práva již dříve přezkoumával z hlediska Úmluvy případy, kdy se manžel matky či osoba stanovená na základě některé z právních domněnek otcovství, domáhala popření otcovství z důvodu rozporu právního postavení se skutečným stavem zjištěným na základě biologického důkazu (testu DNA), a kdy lhůty k popření otcovství stanovené právní úpravou již marně uplynuly. Ve své judikatuře však neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval test na poli článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmu dítěte. V jeho judikatuře je s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (např. Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96, rozhodnutí senátu o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, Rasmussen proti Dánsku, stížnost č. 8777/79, rozsudek senátu ze dne 28. 11. 1984). V těchto případech Evropský soud pro lidská práva přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na vyvrácení otcovství.
16. Ve věci Ahrens proti Německu (rozsudek ze dne 22. března 2012, stížnost č. 45071/09) Evropský soud pro lidská práva řešil práva biologického otce versus práva právního otce. Stěžovatel napadl otcovství pana M., který s matkou nezletilé a s nezletilou žil, a následně dvěma znaleckými posudky ohledně otázky, zda je pan M. biologickým otcem dítěte, bylo konstatováno, že pan M. biologickým otcem dítěte není. Soud prvního stupně vynesl rozsudek, že pan M. není otcem dítěte a otcem dítěte je stěžovatel. Následně odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a žalobu stěžovatele zamítl. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že rozhodnutí národního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele na zákonné určení otcovství bylo zaměřeno na sledování nejlepších zájmů rodiny tvořené matkou, panem M. a dítětem (bod 62) a rozhodnutí dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem přednost před vztahem s jeho biologickým otcem spadá, co se týče právního postavení, do posuzovací volnosti členského státu (bod 89) a k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nedošlo.
17. Předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí musí být zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), pod nějž lze podřadit právo dítěte znát své rodiče, pokud je to možné (čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Toto právo dítěte je však kontextuálně omezeno ("je-li to možné"). V posuzované věci biologický otec nezletilého znám není a proto současný právní stav zájmu nezletilého neodporuje.
18. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel uznal otcovství, ačkoliv s matkou neměl pohlavní styk, věděl, že není a nemůže být biologickým otcem (viz jeho vlastní návrh - č. listu 1 soudního spisu). Vědomí uznání otcovství k dítěti, o kterém muž ví, že není jeho biologickým otcem, je významný závazek k dítěti, matce, i společnosti. Muž tím na sebe přijímá povinnosti podle §855, §858 a dalších, občanského zákoníku. Rodiče se těchto vzájemných práv a povinností nemohou vzdát. Uznání otcovství je krokem stejně závažným, jako osvojení dítěte. Z podání stěžovatele plyne, že si závažnosti svého rozhodnutí nebyl vědom, jednal ve snaze umožnit dítěti legalizaci pobytu v České republice. Tato skutečnost však nemůže být důvodem, aby jím přijaté povinnosti k dítěti zanikly. Bylo by v tomto případě v rozporu se zájmem dítěte vyhovět návrhu na prominutí zmeškání lhůty, když stěžovatel je pro něj dnes jedinou osobou, která je schopna jej materiálně podporovat.
19. Lze uzavřít, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a nikoliv v rozporu s judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu pro odlišnost právního základu věci stěžovatele.
20. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Společně s ústavní stížností byl odmítnut i návrh s ní spojený na zrušení ustanovení §790 odst. 1 věta druhá a §792 občanského zákoníku, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu