ECLI:CZ:US:2018:1.US.3358.16.1
sp. zn. I. ÚS 3358/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Jandové, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 23 EXE 2370/2015-M 181, 203 Ex 38333/15 ze dne 8. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami (dále též "okresní soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením okresní soud zamítl námitky povinných - stěžovatelky a jejího manžela Pavla Jandy (zemřel dne 8. 9. 2016) - proti výroku II. příkazu k úhradě nákladů exekuce, který vydal soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov, dne 14. 6. 2016 pod č. j. 203 Ex 38333/15-111 a jímž byli povinní zavázáni uhradit náklady exekuce ve výši 308 611 Kč.
K věci samé stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že provedením exekuce byl soudní exekutor pověřen dne 25. 8. 2015. Usnesením ze dne 19. 10. 2015 Okresní soud v Příbrami posléze exekuci odložil do doby pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu povinných na zastavení exekuce. Tomuto návrhu přitom okresní soud v převážné části vyhověl, když usnesením č. j. 23 EXE 2370/2015-81 ze dne 29. 12. 2015 rozhodl o zastavení exekuce co do částky 10 800 000 Kč. Ohledně zbylé částky 1 670 000 Kč byl návrh povinných na zastavení exekuce usnesením téhož soudu č. j. 23 EXE 2370/2015-88 ze dne 8. 1. 2016 zamítnut. Obě rozhodnutí byla potvrzena usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 108/2016-130 ze dne 6. 4. 2016, které nabylo právní moci dne 2. 6. 2016. Z řečeného podle stěžovatelky vyplývalo, že exekutor nebyl v dané věci oprávněn činit žádné úkony k provedení exekuce v době od 19. 10. 2015 do 2. 6. 2016. Po právní moci rozhodnutí obecných soudů o zastavení exekuce, tj. dne 3. 6. 2016, požádali povinní exekutora o vyčíslení zbylé vymáhané částky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Napadený příkaz byl zástupci povinných doručen dne 15. 6. 2016 a již dne 17. 6. 2016 povinní uhradili soudnímu exekutorovi vymáhanou pohledávku dobrovolně, bez přímé exekuce. Pokud za těchto okolností soudní exekutor stanovil svou odměnu v plné výši, postupoval dle mínění stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou např. nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 či nálezem sp. zn. III. ÚS 2492/09, jakož i v rozporu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif"). Okresnímu soudu stěžovatelka jmenovitě pak vytkla, že se nedostatečně zabýval principy pro stanovení výše odměny soudního exekutora, zahrnujíce v to složitost, odpovědnost a naléhavost exekuční činnosti podle způsobu výkonu exekuce, což ve svém důsledku vedlo k porušení výše zmiňovaného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že okresní soud jasně a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí, přičemž v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který nejen že vychází ze zjištěného skutkového stavu, ale opírá se též o ústavně konformně interpretovaná ustanovení příslušných zákonných a podzákonných norem. Napadené rozhodnutí nevykazuje prvek svévole či extrémního rozporu s principem spravedlnosti a měřeno kritérii shora naznačenými zcela obstojí.
Ústavní soud zejména nezjistil, že by se okresní soud v napadeném usnesení odchýlil od jeho ustálené judikatury k odměňování exekutorů, respektive nákladům exekuce, na niž poukazuje i sama stěžovatelka. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi ve vztahu k otázce zohlednění "dobrovolnosti" plnění vymáhané povinnosti ze strany povinného při stanovení výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora zabýval dvěma (základními) situacemi. V prvé řadě jde o případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. nově vyrozumění o zahájení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve druhém případě jsou postihovány situace, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", jestliže toto plnění vykazuje přesto určité znaky "dobrovolnosti". Ústavní soud při té příležitosti vyvodil, že poskytnutí plnění, tj. vymáhaného nároku včetně úhrady zálohy na snížené náklady exekuce a nákladů oprávněného povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, je třeba ocenit sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 exekučního tarifu [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 233/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753), II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)]. Právě uvedené pak a contrario znamená, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2289/13 ze dne 5. 6. 2014).
Z napadeného rozhodnutí se podává, že výzva soudního exekutora k dobrovolnému plnění byla povinným (stěžovatelce a jejímu manželovi) doručena dne 14. 9. 2015, přičemž dlužná částka jimi byla uhrazena až dne 17. 6. 2016. Je tak zřejmé, že v nyní posuzovaném případě nebyly splněny právními předpisy stanovené podmínky pro snížení odměny exekutora, pročež stěžovatelce nemůže být poskytnuta ani ochrana ze strany Ústavního soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 40/16 ze dne 10. 2. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2289/13 ze dne 5. 6. 2014).
Nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši není možno dle názoru Ústavního soudu zde zpochybňovat tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Je pravda, že Ústavní soud ve stěžovatelkou dovolávaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud nepovažoval za ústavně konformní, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tuto výtku Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, dle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce již vzpomínanou výzvu k dobrovolnému plnění [srov. §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, a §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 exekučního tarifu]. Tím bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, byly přitom zákonodárcem jasně vymezeny a stěžovatelka o nich byla také poučena (§46 odst. 6 exekučního řádu).
Na výše uvedený závěr nemá žádný vliv ani skutečnost, že povinní plnili bezprostředně poté, co bylo rozhodnuto o jejich návrhu na zastavení exekuce. Jak již bylo zmíněno, podmínky, za nichž se snižuje odměna exekutora, jsou v právním řádu jednoznačně vymezeny. Pokud se povinní rozhodli namísto "dobrovolného" splnění povinnosti podat návrh na zastavení exekuce, v důsledku čehož marně uplynula lhůta stanovená ve výzvě soudního exekutora, nutně se vystavili riziku ztráty beneficia, spočívajícího v možnosti hradit sníženou odměnu. Na zmíněný "výchovný prvek" odměňující "dobrovolné" splnění je totiž nutno nahlížet i z hlediska ochrany zájmů oprávněného. Z tohoto pohledu lze stěží považovat za dobrovolné plnění, jestliže se povinní provedení exekuce (neúspěšně) brání, což má za následek, že pohledávka oprávněného je uspokojena až s více než půlročním odkladem.
V konkrétním případě nadto nelze hovořit o tom, že by exekutor byl v mezidobí nečinný, když od svého pověření k provedení exekuce jednak vykonal řadu kroků k vymožení plnění (vydal 10 exekučních příkazů, do soupisu majetku pojal osobní automobil povinného atd.) a jednak byl nucen se vypořádat s veškerými procesními podáními povinných.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že se stěžovatelce namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených jí ústavním pořádkem České republiky prokázat nezdařilo. Proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu