Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.05.2002, sp. zn. I. ÚS 336/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 61/26 SbNU 143 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.336.2000

sp. zn. I. ÚS 336/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 4 C 21/99, takto: Rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 4 C 21/99, ve výrocích sub I. a III., a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000, ve výroku sub II., se zrušují. V ostatních výrocích rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 4 C 21/99 (výrok sub II.), a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000 (výroky sub I. a III.), se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň - jih v záhlaví označeným rozsudkem ve věci žalobce E., s.r.o., proti stěžovateli (žalovanému) rozhodl ve výrocích sub I., III. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 32.197,10 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 1.388,40 Kč. Ve výroku sub II., tj. v rozsahu, v němž se žalobce domáhal přiznání úroku z prodlení ve výši přesahující 20 % ročně, byl návrh zamítnut. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobce domáhal zaplacení předmětné částky z důvodu vyrovnání rozdílu při zúčtování zboží vydaného žalobcem stěžovateli ve výši 12.796,90 Kč, úhrady smluvní pokuty 3.660,- Kč, úhrady za užívaní vozidla žalobce 6.075,60 Kč, úhrady nákladů na provedení pravidelné kontroly vozidla 2.659,60 Kč, náhrady škody způsobené na vozidle 2.114,20 Kč a vydání neoprávněně vyplacené provize 4.980,- Kč. Z provedených důkazů, především z písemného vyhotovení Smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 1. 1. 1998 mezi žalobcem a stěžovatelem, a z výpovědí žalobce a stěžovatele vzal soud za prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření jednak mandátní smlouvy, jednak smlouvy o nájmu dopravního prostředku. Stěžovatel se zavázal uzavírat za žalobce s třetími osobami kupní smlouvy o prodeji hotových textilních výrobků a vybraných druhů drogistického zboží podle požadavků žalobce formou přímého prodeje za podmínek smlouvou stanovených. Účastníci si dále sjednali podmínky, za kterých stěžovatel bude při prodejní činnosti užívat vozidlo žalobce. Z dokladů předložených žalobcem bylo prý prokázáno, že stěžovatel neuhradil žalobci veškeré zboží, které od něho původně převzal a které následně neprodal, ani je žalobci fyzicky nevrátil. Stěžovatel své námitky proti výši rozdílu (manka) zjištěného žalobcem nedoložil žádným důkazem, neboť nepředložil soudu žádný účetní doklad zpochybňující provedenou inventuru, zatímco žalobce do soudního spisu založil - dle svého tvrzení - kopie veškerých dokladů zahrnutých do inventury. Soud dále z předložených daňových dokladů vzal za prokázáno, že žalobce vynaložil za stěžovatele náklady na provedení pravidelné prohlídky automobilu a opravu poškozeného ukazatele směru, byť tyto náklady měl podle smlouvy nést stěžovatel. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000, ve výroku sub II., tj. ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 20.560,70 Kč s příslušenstvím, citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih v části napadené odvoláním potvrdil. Ve výroku sub I. rozhodl tak, že co do částky 4.900,80 Kč (správně má být: 4.980,- Kč - pozn. ÚS) s příslušenstvím se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a řízení se zastavuje. Ve výroku sub III., tj.ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit částku 660,-Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že soud I. stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s §120 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatel v odvolání sice tvrdil, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, avšak neučinil žádný procesní úkon k tomu, aby byl takto zjištěný stav jakkoli doplněn. Pokud účastníci nenavrhli žádné doplnění dokazování, nemohl odvolací soud zjištěný skutkový stav hodnotit jinak, než jej hodnotil soud I. stupně, který dospěl k správným právním závěrům (s výjimkou částky 660,- Kč představující daň z přidané hodnoty, kterou nelze přičítat ke smluvní pokutě). Žalobce dostatečně prokázal svá tvrzení, když poskytl soudu veškeré účetní doklady, které měl k dispozici, a rovněž inventuru. Na základě těchto dokladů se domáhal správně vyčíslené částky 12.796,90 Kč za nevyúčtované zboží a částky 3.000,- Kč jako smluvní pokuty. Bylo také prokázáno, že stěžovatel neprovedl pravidelnou prohlídku vozidla, přičemž tato povinnost pro něj vyplývala ze smlouvy a nebylo možno ji splnit prohlídkou provedenou amatérsky. Konečně pak bylo prokázáno, že na vozidle žalobce vznikla škoda, a sám stěžovatel tvrdil, že se jednalo o škodu vzniklou běžným provozem. Takovou škodu však měl rovněž podle smlouvy hradit stěžovatel. K tomu odvolací soud dodal, že zavinění škůdce se u náhrady škody předpokládá a není třeba je prokazovat. Naopak označený škůdce by se mohl vyvinit tehdy, kdyby prokázal, že škodu nezavinil. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsudky obecných soudů napadl a poukázal zejména na výrok sub. II. rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok okresního soudu o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 20.560,- Kč s příslušenstvím. Již v řízení před okresním soudem prý stěžovatel namítal, že vyčíslené manko na převzatém zboží je neprůkazné, neboť žalobcem předložený sumář nevylučoval manipulaci s daty. Žalobce měl podle tvrzení stěžovatele nepořádek v evidenci zboží i v dokladech, což stěžovatel dokládal skutečností, že manko původně vyčíslené na 22.652,80 Kč bylo bez bližšího odůvodnění žalobcem změněno na 12.796,90 Kč. S výsledkem inventury by stěžovatel souhlasil tehdy, pokud by na všech dokladech byly jeho podpisy. I v odvolání stěžovatel uváděl, že okresní soud vycházel pouze z tvrzení žalobce a z tabulky o pohybu zboží jím předložené. Žalobce však nepředložil žádné důkazy, z nichž by bylo zcela zřejmé, kdy a kolik zboží stěžovatel skutečně převzal (podepsané dodací listy), přičemž právě nedostatky žalobce ve skladovém hospodářství byly důvodem k okamžitému zrušení smlouvy ze strany stěžovatele. Stěžovatel sám nemohl předložit žádné důkazy o tom, že dostal méně zboží, než bylo vykázáno žalobcem. Měl zato, že důkazní břemeno nese právě žalobce a je tedy jeho povinností předložit soudu takové důkazy, které prokáží jím tvrzené skutečnosti. Takové důkazy dle stěžovatele navrženy ani provedeny nebyly, přesto však byly skutečnosti tvrzené žalobcem považovány za prokázány. Navíc nebylo přihlédnuto k tomu, že žalobce původně vyčíslené manko jen s obecným a nekonkrétním odůvodněním (prověření dokladů, oprava písařských a součtových chyb) snížil téměř na polovinu, což je okolnost, která podle stěžovatele značně snižuje věrohodnost tvrzení žalobce a jím předkládaných dokladů. Krajský soud přesto v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem I. stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí, a proto z něj vychází i odvolací soud. Dle názoru stěžovatele tedy obecné soudy nesprávně přihlížely v rámci svých skutkových zjištění ke skutečnostem, které z dokazování vůbec nevyplynuly. Stěžovatel dále vytýká okresnímu soudu, že v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce vynaložil za stěžovatele náklady za opravu poškozeného vozidla, byť tyto náklady měl nést stěžovatel. Okresní soud zde prý dospěl k nesprávnému závěru, který je v rozporu s provedenými důkazy, neboť dle smlouvy o nájmu dopravního prostředku nese škodu na vozidle žalobce (vedlejší účastník), ledaže byla způsobena stěžovatelem nebo osobami, jimž stěžovatel umožnil přístup k vozidlu. K poškození však došlo nikoli zaviněním stěžovatele, takže škodu na vozidle měl nést žalobce. "Ohledně poškození vozidla stěžovatelem navíc musí nést důkazní břemeno žalobce." Rovněž v případě úhrady za kontrolu technického stavu vozidla byl závěr soudu v rozporu s provedenými důkazy, neboť dle smlouvy nebyla stěžovateli uložena povinnost provádět kontroly technického stavu ve značkovém servisu. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy České republiky). Podle mínění stěžovatele soudy v jeho věci jednaly v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., jež zakotvuje tzv. zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel - s poukazem na nálezy Ústavního soudu III.ÚS 84/94 a III.ÚS 166/95 - tvrdí, že v důsledku nerespektování §132 o.s.ř. jsou skutková zjištění soudů v dané věci v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Obecné soudy prý vzaly za prokázáno, že stěžovatel převzal vedlejším účastníkem tvrzený objem zboží, ačkoli k tomu nebyl proveden žádný věrohodný důkaz. Stěžovatel má rovněž zato, že rozsudky obecných soudů nebyly odůvodněny způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř. Odůvodnění: rozsudků neobsahují žádnou úvahu ohledně hodnocení důkazů, z níž by bylo patrno, proč soudy uvěřily tvrzení žalobce o množství dodaného zboží a proč neuvěřily stěžovateli; doklady, ze kterých se vycházelo při inventuře, zde nejsou nijak specifikovány a sám stěžovatel žádné doklady (dodací listy) nepodepsal. Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny. Ústavní soud shledal, že předložená ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a předpoklady, takže nic nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci. Za tím účelem si vyžádal předmětný spis Okresního soudu Plzeň - jih (sp. zn. 4 C 21/99), vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatele se vypořádal již ve svém rozhodnutí. Při rozhodování respektoval zásady obsažené v ustanovení §132 o.s.ř. a má zato, že skutková zjištění ve věci jsou v logickém souladu s provedenými důkazy. Nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že by rozsudek odvolacího soudu nebyl odůvodněn způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř. Podanou ústavní stížnost považuje za snahu stěžovatele učinit z Ústavního soudu další instanci poté, co mu nebylo vyhověno obecnými soudy. Krajský soud dodal, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. Okresní soud Plzeň - jih jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení předcházejícím vydání jeho rozsudku byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor k navržení důkazů pro prokázání jeho tvrzení, především toho, že provedená inventura neodpovídá skutečnosti z důvodu nepořádku a zmatku v evidenci zboží a dokladů žalobce - vedlejšího účastníka. Stěžovateli byla poskytnuta možnost, aby se vyjádřil jak k žalobcem předložené sumarizaci - inventuře, tak i k jednotlivým dokladům, které pro sumarizaci žalobce použil. Tyto doklady byly stěžovateli k dispozici, "když žalobce je soudu k důkazu předložil s tvrzením, že se jedná o veškeré doklady, které k vyúčtování a inventuře použil". Stěžovatel však v původním řízení - s výjimkou námitky nezaúčtování jednoho dokladu, která však byla vyvrácena - žádné konkrétní nesprávnosti inventury nenamítl a ani nenavrhl provedení důkazů, které by případně měly nesprávnosti inventury prokázat. Stěžovatel tedy soudu prvního stupně v průběhu dokazování nepředložil ani jediný zúčtovací doklad, který by nebyl žalobcem při inventuře zaúčtován a kterým by tedy alespoň zpochybnil správnost inventury provedené žalobcem. V ostatním okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že k důvodům ústavní stížnosti opírajícím se o smlouvu uzavřenou mezi účastníky se vyjádřit nemůže, protože nemá k dispozici písemné vyhotovení smlouvy ani její kopii. S ohledem na uvedené skutečnosti zastává názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Okresní soud dodal, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. Vedlejší účastník řízení, obchodní společnost E., s.r.o., prohlásil, že nevyužívá "práva účasti v řízení před Ústavním soudem". Mimo to, vzdor poučení, jehož se mu dostalo, nebyl zastoupen advokátem, a proto Ústavní soud k jeho dalšímu vyjádření nepřihlédl. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od tohoto jednání upustil. Ústavní stížnost je v podstatné části důvodná. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp.zn. III.ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy" (nález sp.zn. III.ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, a vyšel přitom z již citované vlastní judikatury. Čl. 90 Ústavy ukládá soudům, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň - jih při svém rozhodování postupovaly v daném případě v souladu se stanoveným postupem, konkrétně v souladu s o.s.ř., zejména s jeho ustanoveními části třetí hlavy druhé o dokazování. Ustanovení §132 o.s.ř. uvádí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tyto úvahy pak vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §157 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou účinnou k 1.1.2001). Dle tohoto ustanovení v odůvodnění rozsudku soud mj. stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení. V rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. je proto tzv. souhrnné zjištění, které zakládá prakticky nepřezkoumatelnost rozsudku. Z tohoto pohledu je nutno hodnotit jako zákonnému postupu nevyhovující takové odůvodnění rozsudku, v němž okresní soud pouze obecně uvádí, že z dokladů předložených žalobcem vzal za prokázáno, že stěžovatel neuhradil žalobci veškeré odebrané zboží, aniž by však tyto doklady jakkoli dále specifikoval. Přitom ani z protokolů o jednání nevyplývá, kterým z dokladů zaslaných soudu žalobcem (dodací listy, faktury atd.) soud konkrétně provedl důkaz. Nelze se spokojit toliko s obecnou formulací, že žalobce do soudního spisu dle vlastního prohlášení založil kopie veškerých dokladů zahrnutých do inventury. Skutková zjištění učiněná okresním soudem (podle předložených dokladů) se totiž náležitě nepromítla do odůvodnění rozsudků a ani z protokolů o jednáních nejsou dostatečně zřetelná. Vzhledem k tomu, že ani odvolací soud nezjednal nápravu prvostupňového rozhodnutí a jeho obecné a nespecifikované odůvodnění napadené v části převzal, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecné soudy při důkazním řízení nepostupovaly důsledně podle ustanovení občanského soudního řádu. Nedodržením zákonem stanoveného postupu, zejména učiněním pouhého souhrnného zjištění namísto striktního postupu podle o.s.ř., potom došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se dále zabýval otázkou posouzení nároku žalobce na náhradu škody vzniklé na vozidle užívaném stěžovatelem. Obecné soudy dospěly k závěru, že škodu měl hradit stěžovatel. Ve Smlouvě o zprostředkování ze dne 1. 1. 1998 však účastníci dohodli, že škodu na vozidle nese zájemce (tj. žalobce), ledaže škoda byla způsobena zprostředkovatelem (tj. stěžovatelem) nebo osobami, jimž zprostředkovatel umožnil přístup k vozidlu (čl. VI. bod 5.). Stěžovatel se zavázal pouze k hrazení běžných oprav. V daném případě byla způsobena škoda na světlometu ukazatele směru (rozbité sklo pravého předního blinkru), takže se zřejmě nejednalo o klasickou běžnou opravu. Jestliže soudy přiznaly žalobci nárok na náhradu škody, aniž by musel prokazovat její způsobení stěžovatelem, je tento právní závěr - dle názoru Ústavního soudu - v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ve smyslu jeho ustálené judikatury. Odůvodnění obou napadených rozsudků je navíc v tomto směru značně nepřesvědčivé. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku cituje ustanovení §632 odst. 3 větu druhou obchodního zákoníku, jehož znění účastníci zjevně převzali do své smlouvy, podle níž mezi nimi vznikl obchodní závazkový vztah mající povahu nájmu dopravního prostředku dle obchodního zákoníku; právní závěr okresního soudu ohledně náhrady škody však s uvedeným ustanovením nekoresponduje. Rozsudek krajského soudu ve svém odůvodnění odkazuje také na citovanou smlouvu, jeho další argumentace však postrádá návaznost na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž není zřejmé, jaká právní ustanovení odvolací soud při svém rozhodování vůbec použil. Proto Ústavní soud dovozuje, že napadené rozsudky pro svou nepřehlednost, vzájemnou neprovázanost a strohost ve sporné pasáži odůvodnění nevyhověly požadavkům občanského soudního řádu na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí, čímž došlo - jak již bylo uvedeno - k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v podstatné části vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ve výrocích sub. I. a III. a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku sub II. zrušil §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud ústavní stížnost směřovala proti dalším výrokům rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih (výrok sub II.) a rozsudku Krajského soudu v Plzni (výroky sub I. a III.), byla odmítnuta. Ve vztahu k těmto výrokům měl totiž stěžovatel před obecnými soudy materiálně úspěch, takže v tomto rozsahu byl návrh podán někým zjevně neoprávněným §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. května 2002