ECLI:CZ:US:2011:1.US.3362.10.1
sp. zn. I. ÚS 3362/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. B., zast. JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.9.2010, č.j. 11 Co 373/2010-159, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22.2.2010, č.j. 16 C 160/2006-138, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a K. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavou chráněná práva a svobody, konkrétně právo vlastnit majetek uvedené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 Listiny; dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). V podstatě sporu uvedl, že napadenými rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba vůči nevlastní dceři na určení, že stěžovatel je vlastníkem ideální poloviny individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Chotěšov u Vrbičan. K tomu dodává, že obecné soudy při posuzování podmínek vrácení daru dospěly k závěru, že vedlejší účastnice se dopustila chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, toto chování však není hrubým porušením dobrých mravů, jak zákon předpokládá. Stěžovatel výslovně uvedl, že se nedomáhá žádného přehodnocení právních závěrů obecných soudů (při vědomí pozice Ústavního soudu), že však namítá především porušení principů elementární spravedlnosti. Podle jeho názoru se obecné soudy soustředily zcela formalisticky na to, zda lze jednání vedlejší účastnice podřadit pod definici "hrubého porušení dobrých mravů", přičemž její jednání bylo jednání, které nelze odčinit ani napravit, neboť se týkalo nakládání s ostatky stěžovatelovy manželky. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by liberujícím kritériem měla být doba, která uplynula od darování k jednání rozpornému s dobrými mravy. Za nespravedlivé považuje také argumentaci obecných soudů ohledně nezjištěného hrubého porušení dobrých mravů neexistencí odpovědnosti za přestupek či neexistencí trestněprávní odpovědnosti vedlejší účastnice. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky (byť jeden z nich v textu označil jako "usnesení") zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 16 C 160/2006 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal vůči vedlejší účastnici určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu na konkretizovaném domě a na pozemcích v kat. úz. Chotěšov u Vrbičan. Tvrdil, že tento podíl daroval vedlejší účastnici, jemu a jeho manželce (matce vedlejší účastnice) bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání. V roce 2004 manželka zemřela, stěžovatel objednal její pohřeb, posléze měl být vyzván k převzetí urny s jejími ostatky. Namísto něj se do kanceláře dostavila sestra vedlejší účastnice a urnu vyzvedla, stěžovatel se obě nevlastní dcery snažil uprosit, aby mu urnu vydaly k uložení ostatků. Urnu s popelem mu obě sestry nevydaly, a aby mu znemožnily projevovat úctu k zesnulé, oznámily mu, že popel vysypaly do řeky Labe (obě byly následně uznány vinnými ze spáchání přestupku). Stěžovatel se vůči vedlejší účastnici domáhal vrácení daru, její chování považoval za nepřijatelné a zavrženíhodné, v podstatě hanobící lidské ostatky; protože však nemohl jinak dosáhnout zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, podal určovací žalobu. Vedlejší účastnice se stěžovatelovou argumentací nesouhlasila, tvrdila, že to byl stěžovatel, kdo pověřil její sestru k vyzvednutí urny, sám neprojevil zájem urnu převzít, dodávala, že zemřelá projevila přání, aby po smrti byl její popel rozptýlen v Roudnici nad Labem, zmiňované rozhodnutí o spáchání přestupku bylo soudem zrušeno jako nezákonné. Po několika ústních jednáních a po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 24.5.2007, č.j. 16 C 160/2006-81, žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice se nemohla dopustit jednání sankcionované možností domáhat se vrácení daru, protože takového jednání by se mohla dopustit pouze vůči žijícím členům rodiny. Na základě stěžovatelova odvolání byl rozsudek soudu I. stupně usnesením krajského soudu ze dne 2.7.2009, č.j. 11 Co 608/2007-96, zrušen pro nepřezkoumatelnost a pro vadný postup při provádění důkazů listinami. Po doplnění dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 22.2.2010, č.j. 16 C 160/2006-138, kterým žalobu znovu zamítl. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice nemohla zabránit rozptylu popele do řeky Labe její sestrou, a pokud o rozptylu věděla a nedala to stěžovateli vědět, poškodila ho tím a ublížila mu, nejedná se však o tak závažné a hrubé porušení dobrých mravů, které by mohlo mít za následek vrácení daru podle §630 obč. zákoníku. Také v pořadí druhý prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, krajský soud rozsudkem ze dne 7.9.2010, č.j. 11 Co 373/2010-159, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění (str. 7 - 10) podrobně uvedl skutečnosti vedoucí k závěru, že jednání vedlejší účastnice nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Kromě jiného upozornil na skutečnost, že vedlejší účastnice se na vyzvednutí urny u pohřebního ústavu nijak nepodílela, urnu vyzvedla její sestra, ani ta to však neučinila lstí či bez vědomí žalobce, až do provedení rozptylu byla urna v držení sestry vedlejší účastnice, nikoli u ní samotné. Rozptyl popela zemřelé manželky stěžovatele, resp. matky vedlejší účastnice, nepovažoval odvolací soud za protiprávní jednání, pouze vytkl, že byl proveden mimo veřejné pohřebiště a bez dohody se stěžovatelem. Chování vedlejší účastnice (její podíl na rozptylu popela své zemřelé matky bez dohody s pozůstalým manželem) kvalifikoval krajský soud jako chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, neboť k základním pravidlům chování ve společnosti patří norma, podle které o naložení s pozůstatky zemřelého, popř. s jeho ostatky (popelem po zpopelnění) společně rozhodují v souladu s přáním zemřelého jeho nejbližší příbuzní. Takové jednání vedlejší účastnice považoval za chování odporující dobrým mravům, nikoliv však takové intenzity, které by bylo jejich hrubým porušením. Akcentoval, že vedlejší účastnice neměla urnu v držení, tudíž nemohla stěžovateli bránit v jejím vyzvednutí, a připomenul, že k darování předmětných nemovitostí došlo více než sedm roků před smrtí manželky stěžovatele a po celou dobu byly vztahy účastníků bezproblémové. Na těchto zjištěních pak krajský soud uzavřel, že se vedlejší účastnice nedopustila jednání, které by bylo možno považovat za porušení dobrých mravů značné intenzity či porušování dobrých mravů soustavné, tedy že by se vůči stěžovateli chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozsudky obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova představa o právním významu chování vedlejší účastnice při nakládání s ostatky její zemřelé matky - manželky stěžovatele, zejména se koncentrující do posouzení, zda dosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů umožňující dárci domáhat se vrácení daru. Je notorietou, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu je možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů se zřetelem na značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhou dobu (např. fyzické násilí, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci atd.). Rozhodující není subjektivní pocit dárce, ale zda takové jednání obdarovaného lze objektivně posoudit jako hrubě porušující dobré mravy; není však relevantní, zda intenzita závadného chování obdarovaného naplnila skutkovou podstatu přestupku nebo dokonce trestného činu. Ústavní soud shledává, že obecné soudy v posuzované věci pečlivě zkoumaly naplnění předpokladů pro vznik práva stěžovatele na vrácení (patří k nim i zrušení prvního prvostupňového rozsudku), svědčí o tom obsáhlé a podrobné dokazování, s výslechem řady svědků. Pokud obecné soudy takovým postupem dospěly ke skutkovým zjištěním, že vedlejší účastnice svým chováním neporušila hrubě dobré mravy, je jejich právní závěr vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy určovací žaloby plně v souladu s principy ovládajícími civilní řízení a adekvátní příslušným hmotněprávním skutkovým podstatám (srov. §630 obč. zákoníku). Za toho stavu věcí pak obecným soudům nelze ani vytknout nějaké pochybení, které by mohlo znamenat porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví chráněného v čl. 11 Listiny, neboť stěžovatel se vlastníkem darovaných nemovitostí (resp. spoluvlastnického podílu na nich) v důsledku svého požadavku na vrácení daru nestal.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku, včetně ochrany vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby, u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele na soudní ochranu jeho vlastnického práva, je však třeba vzít na zřetel, že stěžovateli vlastnické právo ke sporným nemovitostem nesvědčí.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu