ECLI:CZ:US:2011:1.US.3372.10.1
sp. zn. I. ÚS 3372/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. T., advokátky, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 2 Aps 1/2010 - 156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2009, čj. 29 Ca 68/2009 - 71, daného ve věci daňové kontroly. Tvrdí, že v její věci došlo k nezákonnému zásahu žalovaného Finančního úřadu Brno III, spočívajícího v provedení daňové kontroly, která nebyla zahájena ústavně konformním způsobem, neboť správce daně neuvedl konkrétní důvody k jejímu provedení a provedl ji odbor speciální kontroly, který k ní nebyl příslušný. V daňovém spisu není žádné rozhodnutí s odůvodněním, z jakého důvodu byl kontrolou pověřen právě odbor speciální kontroly, a nikoliv odbor kontroly řádné. Kontrola tak byla zahájena nepříslušným orgánem správce daně, neboť nelze postavit najisto, proč a kým byl touto kontrolou pověřen právě odbor speciální kontroly. V souvislosti s provedenou kontrolou odkázala i na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Podle stěžovatelky Nevyšší správní soud rozhodl zcela v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 1835/07 a jak vyplývá z celého soudního řízení, došlo v něm k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 2 Aps 1/2010 - 156, kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2009, čj. 29 Ca 68/2009 - 71, byla zamítnuta. Jednalo se o rozsudek, kterým krajský soud zamítl její žalobu proti "nezákonnému zásahu" žalovaného Finančního úřadu Brno III, spočívajícího v provádění daňové kontroly zahájené dne 10. 12. 2008. Stěžovatelka argumentovala především nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že se podrobně k těmto otázkám vyslovil např. v rozsudku sp. zn. 8 Afs 46/2009 a zejména pak v rozsudku ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 2 Aps 2/2009. V něm se v obecné rovině vyjádřil i k otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu a uvedl, že: "Právní názor, obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu a mající precedenční dopady, je obecně závazný při řešení typově shodných případů, tj. i nad rámec konkrétně rozhodované věci. Pro tento závěr svědčí zejména princip rovnosti v právech a princip předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci. Z těchto principů totiž plyne právo každého na stejné rozhodování v typově obdobných případech, což současně vylučuje libovůli při aplikaci práva." V návaznosti na to Nejvyšší správní soud citoval i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05 následující: "Obecný soud je povinen respektovat vyložené a aplikované nosné právní pravidlo, o něž se opíral výrok nálezu Ústavního soudu, při rozhodování následujících skutkově obdobných případů. Postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, není v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, pokud je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat....."
Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu považuje daňovou kontrolu za preventivní nástroj, jehož předmětem je přezkoumání či ověření splnění daňové povinnosti daňovým subjektem. Jejím podstatným znakem je možnost jejího namátkového provedení, tj. správce daně nemusí mít podezření, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti. Tyto znaky jsou typické pro jakékoliv kontroly prováděné v oblasti veřejné správy. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Aps 2/2010 odmítl nahlížet na daňovou kontrolu jako na formu trestního obvinění. Na základě výše uvedeného uzavřel, že správce daně byl oprávněn zahájit u stěžovatelky daňovou kontrolu, aniž by disponoval konkrétním podezřením, že přiznala svoji daňovou povinnost v nesprávné výši a jeho postup nebyl sám o sobě nezákonným zásahem.
Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkami stěžovatelky, že daňová kontrola byla prováděna Oddělením specializované kontroly Finančního úřadu Brno III. Konstatoval, že u některých finančních úřadů je zřízeno oddělení specializované kontroly, které provádí kontroly zejména tam, kde je jejich provedení zvláště časově nebo odborně náročné. Postavení těchto oddělení specializované kontroly je upraveno v organizačním řádu územních finančních orgánů, vydaném Ministerstvem financí ČR pod čj. 481/12269/1997 (dále jen "organizační řád"). Z článku 2 odst. 9 tohoto organizačního řádu vyplývá, že i když jsou oddělení specializované kontroly zřizována u těch finančních úřadů, které určí ředitel nadřízeného finančního ředitelství, jsou vždy součástí organizační struktury příslušného finančního úřadu a spadají pod ředitele tohoto finančního úřadu. Stěžovatelkou předestřené pochybnosti proto nejsou opodstatněné.
K námitce o porušení zásady dvouinstančnosti daňového řízení Nejvyšší správní soud odkázal na čl. 6a odst. 2 organizačního řádu, v návaznosti na již citované ustanovení §10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech a uvedl, že i když toto ustanovení není formulováno nejlépe, je zřejmé, že se vztahuje na situace, kdy se oddělení specializované kontroly nenachází u místně příslušného správce daně. Pokud by bylo pracovníky finančního ředitelství jakýmkoliv způsobem zasahováno do průběhu prvostupňového daňového řízení, šlo by nepochybně o porušení zásady dvouinstančnosti, v dané věci to však ze spisu nevyplývá a ani stěžovatelka v tomto smyslu nic netvrdila.
Nejvyšší správní soud se zabýval i argumentem o údajně šikanózním charakteru předmětné daňové kontroly a uzavřel, že z postupu žalovaného nelze dovodit, že by vůči stěžovatelce postupoval šikanózním způsobem v úmyslu nepřiměřeně ji zatížit nebo že by jeho postup byl účelový.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je tvrzení stěžovatelky, že daňová kontrola, kterou u ní provedl žalovaný, je nezákonná a zároveň i protiústavní. Své tvrzení opřela o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07. K tomu je třeba poukázat na fakt, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila stejné námitky, jako již v předchozích řízeních, zejména v kasační stížnosti. Stěžovatelka tím staví Ústavní soud jen do pozice další soudní instance, která však Ústavnímu soudu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší.
Nejvyšší správní soud opřel svůj právní názor v této věci o svoji ustálenou judikaturu, zejména o rozsudek sp. zn. 2 Aps 2/2010. V něm vyslovil názor, že daňovou kontrolu lze zahájit i bez uvedení konkrétních důvodů, neboť je třeba ji pojímat toliko jako preventivní opatření, nemající žádný trestněprávní aspekt. Tento názor zde velmi podrobně odůvodnil, odchýlil se jím od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 a zároveň se podrobně věnoval otázce, za jakých podmínek se lze odchýlit od judikatury Ústavního soudu. Jak dále Ústavní soud zjistil, proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu byla podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2010, pod sp. zn. I. ÚS 378//10, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V tomto případě se v zásadě jednalo o stejný problém, v podstatě jediný rozdíl byl v osobě stěžovatele, kterým byla právnická osoba. Ústavní soud v tomto usnesení pečlivě posoudil všechny argumenty Nejvyššího správního soudu, uvedené v rozsudku sp. zn. 2 Aps 2/2010 a dospěl k závěru, že: " Z pohledu ústavněprávního - dle názoru Ústavního soudu - argumentace Nejvyššího správního soudu obstojí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu je argumentačně a obsahově logicky přesvědčivě vybudován a pregnantně odůvodněn, jsou v něm dostatečně artikulovány argumenty vážící se k námitkám obsaženým v kasační stížnosti." Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 2/2010, na odůvodnění jeho rozsudku v předmětné věci a dále i na právní závěry k dané problematice v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/10.
Při srovnání s argumentací uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 pod bodem 36. a 39. lze konstatovat, že ani správní soudy, ale ani Ústavní soud neshledal, že by ve zkoumané věci stěžovatelkou kritizovaná daňová kontrola trpěla takovými zásadními nedostatky, pro které by ji bylo možno hodnotit jako ryze formální, účelově zneužitelný, a proto neústavní úkon. Daňová kontrola byla v daném případě řádně zahájena a proběhla v souladu se zákonem, jak to ostatně shledal i Nejvyšší správní soud. Věc se tedy v základních parametrech podstatně liší od problémů, na které poukázal Ústavní soud právě ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07.
Pokud jde o další námitky uvedené jak v kasační stížnosti, tak i v ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s nimi přesvědčivě a beze zbytku vypořádal, takže na ně lze v plném rozsahu odkázat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu