ECLI:CZ:US:2006:1.US.338.06
sp. zn. I. ÚS 338/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.5.2004, sp. zn. 46 T 1/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.3.2005, sp. zn. 6 To 18/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2006, sp. zn. 7 Tdo 13/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že "... výše citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do mých základních práv občana, zaručených Listinou základních práv a svobod, konkrétně zejména práva na spravedlivý proces, zakotvených v jejím článku 8/2 a článku 39, jakož i Úmluvou o ochraně lidských práv, a to v jejím článku 6." Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 46 T 1/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona. Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej stěžovatel dopustil tím, že jako jediný jednatel a společník společnosti A. H., s.r.o., na základě obchodní smlouvy uzavřené dne 3. 2. 1993 se společností Š., a.a.s., jejímž předmětem bylo využití všech možností odbytu smluvního programu - smluvních výrobků, zejména odbytu automobilů zn. Škoda se sjednanou výhradou vlastnictví věci při prodeji na fakturu pro prodávajícího podle článku VI. 5 přílohy 2a smlouvy, takto v období od září do prosince 1993 odebral na fakturu 130 automobilů zn. Škoda (blíže konkretizovaných v popisu skutku rozsudku nalézacího soudu), přičemž následně v období od září 1993 do dubna 1994 i přes sjednanou výhradu vlastnictví tato vozidla před zaplacením kupní ceny dále prodal, a přesto, že za vozidla dostal od kupujících zaplaceno, neprovedl ani následně jejich úhradu, ale takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu a na úhradu svých dalších závazků, čímž poškozené společnosti Š., a.a.s., nyní Š. A., a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 25.011.620,20 Kč. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Poškozená společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud po posouzení všech námitek uplatněných stěžovatelem shledal opodstatněnou námitku jedinou, a sice proti způsobu výpočtu škody, kterou svým jednáním způsobil. Nedospěl však k závěru, že by pochybení předchozích soudů - které blíže popisuje - zakládalo důvod zrušení napadeného rozhodnutí. Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, je-li zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, je namístě dovolání odmítnout. Právě o takovou situaci se dle Nejvyššího soudu v posuzované věci jednalo. V závěru pasáže III. odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud totiž uvedl, že eventuální snížení obviněným způsobené škody připadalo reálně v úvahu toliko v takovém rozsahu, který nemohl mít dopad na změnu právního posouzení jeho jednání, ani na trest, který mu byl uložen. Postup stanovení výše škody v případě trestného činu zpronevěry podle kritérií uvedených v §89 odst. 12 trestního zákona je dle Nejvyššího soudu v rozhodovací praxi soudů řešen shodně se shora naznačeným způsobem, takže zjevně nejde o právní otázku zásadního významu.
Ostatní dovolací námitky Nejvyšší soud neakceptoval. Tyto námitky se v podstatě shodují s obsahem ústavní stížnosti. Ústavní soud na ně reaguje v další části tohoto usnesení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry nenaplnil a ani naplnit nemohl. Tím, že soudy v dané věci postupovaly způsobem, který znamenal porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), mu bylo upřeno základní právo na spravedlivý proces; byly prý porušeny i základní zásady zákonnosti trestního stíhání o zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Soudům vytýká zcela chybné právní hodnocení platnosti příslušné obchodní smlouvy, příp. namítané neplatnosti části smlouvy. Nejzřetelnější je prý pochybení dovolacího soudu, jemuž jako přílohu dovolání předložil právní rozbor předmětné obchodní smlouvy, který zpracoval Doc. JUDr. K. M., CSc.; Nejvyšší soud však v napadeném usnesení na obsah a závěry tohoto rozboru nereagoval a došel k opačnému závěru, že obchodní smlouva je platná. Takový postup Nejvyššího soudu znamená rozpor mezi právní teorií a právní praxí v tak zásadní otázce, jako je posouzení platnosti smlouvy, resp. její části. V právním státě prý nelze připustit, aby osoba, která se podílí na legislativě a vyučuje tento právní obor na vysoké škole, nebyla respektována právní praxí. Stěžovatel je přesvědčen, že daná věc je pouze pokračováním averze veřejnosti vůči němu coby syndrom rovnostářství předcházejících 40 let. Již nejméně 10 let prý registruje snahy orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jeho odsouzení za každou cenu. Stěžovatel na závěr shrnuje, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 a 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
Ústavní soud úvodem svého přezkumu uvádí, že byť stěžovatel formálně označil konkrétní ustanovení Listiny a Úmluvy, která měla být postupem obecných soudů porušena, ve skutečnosti - obsahově - žádnou argumentaci, která by měla ústavně právní relevanci, neuplatnil.
Ústavní soud poukazuje na maximu, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Takové vykročení, resp. porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, však Ústavní soud po prostudování předložených podkladů a vyžádaného spisu neshledal.
Stěžovatel po formální stránce namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K tomu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace zásadně přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže neústavnost takového postupu založit.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu, soudy dospěly k dílčímu závěru, že stěžovatel a poškozená společnost spolu uzavřely tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku, jejíž součástí bylo ujednání o tzv. výhradě vlastnického práva ve smyslu §445 obchodního zákoníku (Podle čl. VI/5 přílohy č. 2a si totiž poškozená společnost při prodeji proti faktuře vyhradila vlastnictví dodávaného vozu, dokud nemůže volně a neomezeně disponovat celou fakturovanou částkou). Zjevně tedy nešlo o klasickou kupní smlouvu podle §409 obchodního zákoníku, kde by kupující v souladu s §443 odst. 1 obchodního zákoníku nabýval vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu předáno. Obecné soudy zjistily, že stěžovatel následně inkasoval výtěžek za prodej automobilů, které na něj byly poškozenou společností obchodní smlouvou převedeny, avšak částku patřící podle obchodní smlouvy poškozené společnosti na ni nepřevedl a použil ji pro potřeby vlastní společnosti. Stěžovatel sice podle zjištění soudů podstatnou část výtěžku za prodej vozů skutečně převedl na svůj účet u COOP banky, přičemž současně bylo prokázáno, že této bance zasílal i příkazy k převodu těchto částek na účet poškozené společnosti. To, že k realizaci těchto příkazů ve shora uvedených případech nedošlo, takže poškozená společnost výtěžek z prodeje vozů neobdržela, však bylo důsledkem smluvního ujednání stěžovatele a dané banky, které upravovalo režim splácení poskytnutého úvěru a vedení předmětného bankovního účtu; banka byla podle úvěrové smlouvy (čl. V. ve spojení s úvěrovými podmínkami banky) oprávněna inkasovat své splatné pohledávky z tohoto účtu. Stěžovatel však mohl zaručit, aby byl výtěžek za prodané automobily skutečně převeden na poškozenou společnost např. tím, že by platby prováděl z jiného účtu, který by pro tento účel zřídil; o postupu banky přitom věděl a musel si být proto současně vědom toho, že výtěžek za prodej automobilů je v důsledku toho používán na úhradu jiných pohledávek vůči němu, ale nikoli na úhradu kupní ceny automobilů ve smluvených termínech, k čemuž se obchodní smlouvou zavázal. Proto obecné soudy dospěly k závěru - ve shodě se svou judikaturou, podle níž zpronevěření svěřené věci může spočívat i v přisvojení si výtěžku, který byl získán prodejem svěřené věci (srov. č. 5/2002-I, obdobně č. 55/2005 Sb. rozh. trest.) - že přisvojení si cizí věci spočívalo v tom, že prostředky získané prodejem v rozhodnutích uvedených automobilů nepoužil na úhradu jejich kupní ceny poškozené společnosti, nýbrž pro svou potřebu na úhradu svých dalších závazků.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, že stěžovateli byla poskytnuta dostatečná soudní ochrana a že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona. K tomu ho vedou zejména následující úvahy.
Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s námitkami stěžovatele v podaném odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů o vině a trestu jsou detailním, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna; jimi provedenou interpretaci a aplikaci práva nelze označit za svévolnou. Ve skutečnosti, že soudy podřadily zjištěný skutkový stav z pohledu právního posouzení věci pod trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákon nelze nalézt jakýkoli prvek libovůle. Ani Nejvyššímu soudu nelze z ústavně právního pohledu nic vytknout. Jeho rozhodnutí, jímž neakceptoval převážnou část stěžovatelových dovolacích námitek, je logicky, přesvědčivě a jasně odůvodněno a - jak je patrno i z další části tohoto usnesení - je i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné. To se týká i jediné opodstatněné dovolací námitky, pokud jde o způsob výpočtu způsobené škody. Zde Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil naplnění kumulativních podmínek ust. §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu - dávajících mu relativně velký prostor pro nezávislou diskreci, kterou Ústavní soud z hlediska ústavního vymezení svých kompetencí respektuje - a zřetelně dovodil, proč je zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za takových okolností není možné učinit závěr, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistily spravedlivý výsledek řízení a že soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces či jiné ústavně zaručené právo nebo svobodu stěžovatele.
Stěžovatel obecným soudům vytýká chybné právní hodnocení platnosti příslušné obchodní smlouvy, příp. namítané neplatnosti části smlouvy (v kontextu s neplatností v příloze smlouvy uvedené výhrady vlastnictví). Ústavní soud k tomu uvádí následující.
Z obsahu vyžádaného spisu se podává, že námitku neplatnosti předmětné obchodní smlouvy vznesl stěžovatel již v dovolání (s. 2831-2833 spisu), v němž argumentoval mj. stanoviskem k této smlouvě zpracovaném Doc. JUDr. M., CSc. Nutno přitom poukázat na to, že Nejvyšší soud se touto námitkou detailně zabýval, neboť uvedl zejména, že "V tomto ohledu možno odkázat na čl. 31 zmíněné smlouvy, podle něhož "přílohy 1,2,3,4,5, jakož i protokoly 1,2,3 jsou nedílnou součástí této smlouvy". Text smlouvy je obviněným podepsán a obviněný ani nikdy nepopíral, že ji osobně podepsal. Poukazoval však na to, že shora uvedené přílohy smlouvy již podepsány nejsou. K tomu Nejvyšší soud vyzdvihuje, že samotný fakt, že přílohy smlouvy nejsou obviněným (ani zástupcem poškozené společnosti) podepsány nečiní smlouvu, resp. její přílohy bez dalšího neplatnými. Obchodní zákoník nestanoví výslovně povinnost přílohy podepsat (byť v zájmu právní jistoty je to jistě namístě), ani z absence podpisů nevyvozuje neplatnost smlouvy ani jejích příloh (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1422/99, str. 4). Podle zjištění Nejvyššího soudu předmětná obchodní smlouva netrpí vadami, které by měly za následek absolutní či relativní neplatnost smlouvy jako právního úkonu. Nelze se dovolávat nedostatku zákonem vyžadované formy (§40 odst. 1 obč. zák.), neboť jak smlouva, tak její přílohy byly vyhotoveny písemně. Podle zjištění soudů nebyly dány ani důvody relativní neplatnosti pro nedostatek svobody, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle (§37 odst. 1 obč. zák., §267 odst. 1 obch. zák.). Text samotné smlouvy je jen velmi obecný, je z něj patrno, že slouží jako výchozí podklad pro dojednanou transakci, přičemž všechny podstatné konkrétní skutečnosti charakterizující práva a povinnosti obou stran jsou obsaženy v přílohách smlouvy a protokolech. Podmínky obsažené v přílohách, podle zjištění soudů, byly formulovány současně s textem smlouvy (tj. nikoli dodatečně), byly vyhotoveny písemně, jsou včetně výhrady vlastnictví formulovány zcela určitě a srozumitelně. To, zda obviněný byl s obsahem příloh a zejména s tím, že součástí smlouvy je tzv. výhrada vlastnictví, skutečně seznámen, je otázkou skutkovou, kterou se krajský i vrchní soud důkladně zabývaly a na podkladě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný si výhrady byl vědom (šlo o typizovanou, běžně užívanou smlouvu, povědomí o existenci výhrady vlastnictví potvrzovali nejen svědci z řad zaměstnanců poškozené společnosti, ale i podřízený obviněného svědek P. D.). Vědomost obviněného o přílohách smlouvy plyne mimo jiné i z protokolu o jednání ze dne 14. 6. 1993, v němž se na ně opět výslovně odkazuje (viz č. l. 117 spisu). Tohoto jednání se obviněný osobně zúčastnil a protokol o něm podepsal. Lze proto uzavřít, že soudy v souladu se zákonem považovaly obchodní smlouvu ze dne 3. 2. 1993 za platnou včetně příloh, tedy i přílohy obsahující výhradu vlastnictví, a jednoznačně zjistily, že obviněný si byl této výhrady vědom."
Ústavní soud dovozuje, že na závěr, ke kterému Nejvyšší soud v tomto směru dospěl, postačí toliko odkázat, neboť jej lze označit jako průmět nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. O interpretaci a aplikaci jednoduchého práva (v dané věci práva obchodního), která by se jevila jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého, konzistentního a racionálního logického odůvodnění, se v daném případě evidentně nejedná, takže není důvodu, aby Ústavní soud do výkladu a aplikace podústavního práva obecnými soudy zasáhl. Ústavní soud v této souvislosti opět zdůrazňuje maximu, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Je na místě navíc dodat, že je to právě Nejvyšší soud, jemuž primárně a především výklad jednoduchého práva přísluší (srov. ust. §14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), což učinil i v dané věci.
Stěžovatel dále namítal, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nijak nereagoval na obsah a závěry právního rozboru předmětné obchodní smlouvy, který zpracoval Doc. JUDr. K.M., CSc. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Stačí poukázat na to, že Nejvyšší soud na str. 2 svého usnesení výslovně reflektuje podání daného právního rozboru stěžovatelem, který z něho plyne. Následně na straně 5 a 6 odůvodnění napadeného usnesení - z něhož cituje Ústavní soud výše - se rozsáhle vypořádává s námitkou stěžovatele, že smlouva nebyla platně uzavřena (kdy posuzuje mj. i jeho tvrzení, že zmíněnou výhradu vlastnictví si strany platně nedohodly); přitom právě argumentace ohledně platnosti předmětné obchodní smlouvy byla v podstatě jediným předmětem k dovolání přiloženého právního rozboru. Nelze tedy tvrdit, že Nejvyšší soud nijak nereagoval na tento právní rozbor, neboť v něm řešenou otázkou se detailně zabýval a tak na ni zcela jasně obsahově reagoval (srov. jen příkladmo text usnesení Nejvyššího soudu, že "K tomu Nejvyšší soud vyzdvihuje, že samotný fakt, že přílohy smlouvy nejsou obviněným (ani zástupcem poškozené společnosti) podepsány nečiní smlouvu, resp. její přílohy bez dalšího neplatnými.", což tvoří jádro argumentace stěžovatelem předloženého právního rozboru).
Stěžovatel konečně namítal, že v právním státě nelze připustit, aby osoba, která se podílí na legislativě a vyučuje tento právní obor na vysoké škole, nebyla respektována právní praxí. K tomu Ústavní soud jen stručně konstatuje, že soudce je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR při rozhodování vázán pouze zákonem. Nelze tak ve vztahu k soudci konstruovat povinnost být vázán názorem "osoby, která se podílí na legislativě a vyučuje tento právní obor na vysoké škole budoucí právníky". Ostatně, tato argumentace do ústavně právní roviny nedosahuje. Totéž lze uvést k ostatním tvrzením stěžovatele, např. že daná věc je pouze pokračováním averze veřejnosti vůči jemu coby syndrom rovnostářství předcházejících 40 let, a že již nejméně 10 let registruje snahy orgánů činných v trestním řízení dosáhnout svého odsouzení za každou cenu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu