ECLI:CZ:US:2017:1.US.3413.16.1
sp. zn. I. ÚS 3413/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti M. V. a K. V., zastoupených Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem Lidická 394/49, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016 č. j. 31 Nc 367/2016-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Při prvním jednání Okresního soudu v Berouně ve věci 13 C 72/2015, jež se konalo dne 8. 8. 2016, vznesl stěžovatel vůči soudci JUDr. Tomáši Štindlovi námitku podjatosti. Krajský soud o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že důvodem vznesení námitky podjatosti bylo to, že se cítili být poškozeni předchozím rozhodováním jmenovaného soudce v opatrovnickém řízení. Stěžovatel dále uvedl, že není pro soudce JUDr. Štindla osobou neznámou, což tento připustil ve svém vyjádření v rámci řízení o podjatosti. Stěžovatel má za to, že díky svému aktivnímu přístupu v soudních řízeních je "obecně známým", a to zejména těm soudcům okresního soudu, jež jeho kauzy rozhodovali. S některými soudci se stěžovatel dostal v minulosti do střetů, které vyústily v podání stížností či trestních oznámení. Přesto, že se jmenovaný soudce necítí být v dané věci podjatý, nelze podle názoru stěžovatele z objektivního hlediska konstatovat, že by předchozí setkání soudce se stěžovatelem na něj nemohly zanechat vliv. Nejde přitom pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí být podjatý, ale o úvahu, zda s ohledem na okolnosti případu lze mít za to, že by soudce být podjatý mohl.
Stěžovatel je toho názoru, že v dané věci konflikt se soudcem Štindlem přerostl meze "běžné nespokojenosti" a nabyl až osobní roviny. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož pochybnosti o nepodjatosti nelze opřít o žádné konkrétní skutečnosti.
III.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Současně je však nutno konstatovat, že bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které procesní předpis předvídá, a jež jsou i ve vztahu k této námitce stěžovateli k dispozici (zejména odvolání). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva hájit.
Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je proto nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 3309/13, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06).
S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka K. V. nebyla účastnicí předchozího řízení a z ústavní stížnosti nevyplývá, jakým způsobem mohlo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Z toho důvodu považuje Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelce ústavní stížnost za podanou osobou zjevně neoprávněnou - §43 odst. 1 písm. c) zákona o ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj