ECLI:CZ:US:2020:1.US.3419.19.1
sp. zn. I. ÚS 3419/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti 1/ Martina Čecha a 2/ Jany Čechové, právně zastoupených Mgr. Markem Novotným, advokátem, sídlem Panská 397/2, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2019 č. j. 6 Cmo 216/2019-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2019, stěžovatelé podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadeným rozhodnutím porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně ve věci žaloby žalobkyně ISTIMA a. s. v likvidaci proti žalované Václavě Siegrové o náhradu škody, o návrhu na nařízení předběžného opatření, usnesením ze dne 22. 5. 2019 č. j. 41 Cm 143/2018-159 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2019 č. j. 41 Cm 143/2018-166 rozhodl ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zdržet se dispozic s nemovitostmi v usnesení podrobně popsanými, jež se nacházejí v k. ú. H. V předmětném řízení mají stěžovatelé postavení vedlejších účastníků řízení a proti usnesení soudu prvního stupně podali odvolání, ve kterém namítali, že podstatnou část kupní ceny nemovitostí, tj. částku 5 791 712,30 Kč zaplatili v souladu s kupní smlouvou, přičemž v důsledku předběžného opatření ze dne 11. 7. 2016 návrh na vklad vlastnického práva v jejich prospěch a vklad zástavního práva ve prospěch Raiffeisenbank a. s. nemohly být řádně provedeny a byly tak zamítnuty. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení Krajského soudu v Plzni ve výroku I. potvrdil.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a splnění zákonných podmínek předpokládaných zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je tudíž omezena na účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno a věcný přezkum je vyloučen, neboť stěžovatelům nesvědčí postavení osob oprávněných k podání ústavní stížnosti, a to z níže vyložených důvodů (k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1005/13).
4. V řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 143/2018-166, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení, stěžovatelé vystupovali jako vedlejší účastníci (§93 o. s. ř.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000, ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04, ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 979/07 a ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1759/08).
5. Ústavní soud ověřil, že žalovaná Václava Siegrová ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze nepodala. Tím byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovateli nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by stěžovatelé v řízení před Ústavním soudem podporovali ústavněprávní argumentaci žalovaného účastníka. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalované je vyloučeno proti její vůli - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, které se dotýká především jejich zájmů (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu zmiňovaná výše). Tato okolnost (tj. procesní postavení stěžovatelů v řízení před obecnými soudy) se logicky (a pro stěžovatele nepříznivě) promítá do otázky hodnocení jejich aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud v tomto kontextu dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť byli toliko vedlejšími účastníky řízení před tímto soudem.
6. Z uvedeného plyne, že stěžovatelé podali ústavní stížnost jako subjekt nelegitimovaný, resp. zjevně neoprávněný, v důsledku čehož nezbylo než soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj