ECLI:CZ:US:2013:1.US.3436.13.1
sp. zn. I. ÚS 3436/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Glose, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 65/2013 - 23 ze dne 29. 8. 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 11/2011 - 35 ze dne 30. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle čl. 36 odst. 1, čl. 30 odst. 1 (ve spojení s čl. 1 a čl. 4) a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se u správních soudů domáhal zrušení správních rozhodnutí ve věci úpravy výše svého výsluhového příspěvku z důvodu jeho zdanění.
2. Napadenými rozhodnutími správní soudy žalobu i kasační stížnost stěžovatele zamítly, patnáctiprocentní zdanění výsluhových náležitostí od začátku roku 2011 podle nich nebylo retroaktivní a bylo provedeno v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud vysvětlil ve svém napadeném rozhodnutí, že splnění podmínek pro přiznání příslušné výsluhové náležitosti se posuzuje ke dni zániku služebního poměru vojáka. Míra zdanění výsluhového příspěvku nepochybně nepatří mezi podmínky pro vznik nároku na tento příspěvek. V průběhu platnosti zákona o vojácích z povolání může jeho novelizacemi docházet mimo jiné ke změnám v úpravě podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku, mezi něž patří např. zdanění či valorizace výsluhového příspěvku. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání, podle kterého výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka, nepředstavuje překážku pro budoucí zdanění výsluhových příspěvků přiznaných v době, kdy byly výsluhové náležitosti osvobozeny od daně z příjmu. Zavedení daně se sazbou 15 % pak nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné hovořit o tzv. rdousícím efektu. Stěžovatelem namítaná hypotetická sazba daně ve výši 100 % by pak nepochybně vyvolala rdousící efekt a vedla by k adekvátnímu zásahu soudu. K poukazu stěžovatele na jeho legitimní očekávání, že bude pobírat výsluhový příspěvek, na který měl právní nárok od jeho přiznání, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovateli tento příspěvek nebyl odňat, nadále mu náleží a je mu vyplácen. Legitimní očekávání stěžovatele se nemůže vázat k výši vypláceného příspěvku, která ze zákona není fixována k datu zániku služebního poměru, nýbrž se i v případě stěžovatele vyvíjela vlivem valorizací a uvolnění výplaty starobního důchodu. Legitimní očekávání nelze spojovat ani s tím, že bude trvat určitá daňová výjimka nebo zvýhodnění.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejnou argumentaci jako v řízení před správními soudy a poukázal na to, že se jedná o nerovnost mezi občany, neboť osoby pobírající dávky důchodového pojištění nejsou daněny speciální pevnou sazbou daně a že Vojenský úřad sociálního zabezpečení nemá zákonem stanovené oprávnění, že by mohl provádět srážky daně. Zdanění výsluhového příspěvku je podle stěžovatele v rozporu s právem EU.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že k porušení základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko stěžovateli řádně objasnily. Pokud nad rámec svých námitek uplatněných v žalobě a kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje další argumenty a námitky, pak Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svou judikaturu, podle níž "zásah Ústavního soudu nastupuje jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které platné právo poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval i v situaci, kdy ostatním státním orgánům (např. správním orgánům nebo obecným soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce obyčejného práva v situaci, kdy se fyzická nebo právnická osoba domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jejího práva. Zjednodušeně řečeno, osoba musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud ... Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti" (nález III. ÚS 2111/07, ze dne 2. 10. 2008). Stěžovatelovy nové námitky jsou tedy nepřípustné a ostatní námitky byly řádně a přesvědčivě vypořádány v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu.
6. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu