ECLI:CZ:US:2016:1.US.3444.16.1
sp. zn. I. ÚS 3444/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky N. K., zastoupené kolizním opatrovníkem Městským úřadem Kostelec nad Orlicí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016 č. j. 26 Co 271/2016-548 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2016 č. j. 0 Nc 1188/2015-470, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka, zastoupená svým kolizním opatrovníkem z opatrovnického řízení, napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými byl upraven styk s jejími rodiči, a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými základními právy. Přitom namítala porušení práva na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu rodinného života dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se dále dovolává i porušení čl. 8 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidským práv a svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka je od svého narození v roce 2011 v náhradní péči. Od čtrnácti měsíců věku až dosud je stěžovatelka v pěstounské péči. Rodiče stěžovatelky však zahájili řízení o zrušení pěstounské péče a svěření stěžovatelky do jejich péče. V této věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Soudy však vydaly několik předběžných opatření, kterými upravily styk rodičů se stěžovatelkou.
3. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že rodiče stěžovatelky jsou oprávněni se se stěžovatelkou stýkat každou sobotu od 9 do 17 hodin. Své rozhodnutí založil na znaleckém posudku z oboru psychologie, ze kterého vyplývá, že rodiče mají ke stěžovatelce kladný citový vztah. Podle znalce stěžovatelka rodiče neodmítá, je ale citově vázána na své pěstouny, a proto kontakty rodičů se stěžovatelkou je nutné nadále realizovat postupně. Rodiče by tak prozatím měli styk se stěžovatelkou realizovat sice u sebe doma, ale bez přespání. Soud dále podotkl, že rodiče stěžovatelky pečují o šest svých dalších dětí a byl nad nimi stanoven dohled. Ze zpráv místního orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") však nevyplývají žádné zásadní negativní připomínky k péči rodičů o děti. Podle okresního soudu není žádný důvod k tomu, aby i nadále byl rodičům odpírán pravidelný osobní kontakt se stěžovatelkou. Z dokazování vyplývá, že stěžovatelka si vybudovala citové pouto ke svým pěstounům, je proto pro ni obtížný návrat do domácího prostředí svých rodičů. Z toho je zřejmé, že v mezidobí do pravomocného rozhodnutí ve věci samé může omezováním kontaktu stěžovatelky s jejími rodiči docházet reálně k dalšímu oslabování citové vazby mezi ní a rodiči.
4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uvedl, že pěstounskou péči je nutné vnímat jako subsidiární k péči rodičů. Úkolem pěstounů a opatrovníka je nejen udržovat rodinné pouto mezi dítětem a biologickými rodiči, ale zejména toto pouto rozvíjet a podporovat. Pěstounská péče je přechodným řešením. Odvolací soud také poukázal na videozáznamy z realizovaného styku mezi stěžovatelkou a jejími rodiči, které prokazují, že kontakty byly obnoveny a stěžovatelka je v rodině svých rodičů klidná a pobyt snáší bez problémů.
5. Dne 25. 8. 2016 proběhla za účasti zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí, krajského a místního OSPOD, soudního znalce a zástupců několika nevládních organizací expertní případová konference k situaci rodiny rodičů stěžovatelky. Všichni zúčastnění se shodli na vhodnosti kontaktu stěžovatelky s rodiči jeden den v týdnu. Rezervovaněji se stavěli k přespávání stěžovatelky u rodičů, což doporučovali maximálně na jednu noc.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své rozsáhlé argumentaci uvádí, že a priori nebrojí proti svému postupnému navrácení do péče rodičů, avšak za současné situace toto není v jejím nejlepším zájmu jakožto nejvyšší hodnoty, které musí být v opatrovnických věcech dbáno. Jako rozporné s jejím nejlepším zájmem shledává také postup prostřednictvím donucovacího opatření ve formě nařízení předběžného opatření, jelikož tím není reflektována skutečnost, že se stěžovatelka od útlého věku dlouhodobě nachází v pěstounské péči a její vztah k rodičům bude nutné soustavně a postupnými kroky budovat.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud je předně toho názoru, že ústavní stížnost nelze odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, byť byla za stěžovatelku podána jejím kolizním opatrovníkem, který jí byl jmenován v řízení před obecnými soudy. Opačný přístup by byl nepřípustným omezením práva na přístup k soudu osob, které pro svůj věk nejsou samy schopny podat ústavní stížnost a zároveň z důvodu možného konfliktu zájmů mezi nimi a jejich zákonnými zástupci nelze spoléhat na to, že za ně ústavní stížnost podají zákonní zástupci (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 ze dne 14. 1. 2014, bod 15, kde Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost může jménem fyzické nebo právnické osoby podat opatrovník, který jí byl ustanoven soudem k zastupování pro řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo nebo v jehož rámci došlo k jinému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod, proti němuž tato stížnost směřuje). Ústavní soud také reflektuje, že OSPOD je orgán, jehož úkolem je právě ochrana práv a zájmů dětí (viz §1 ve spojení s §4 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí).
8. Ústavní soud má zároveň za to, že není vadou podání, pokud stěžovatelka, respektive její opatrovník, není v řízení zastoupen advokátem. Jak Ústavní soud podotkl v usnesení sp. zn. III. ÚS 2352/13 ze dne 27. 11. 2013 (U 11/71 SbNU 579), je-li nezletilému dítěti ustanoven opatrovníkem orgán sociálněprávní ochrany dětí, vzhledem k tomu, že se jedná o státní orgán (úřad), jde o situaci srovnatelnou se situací upravenou v §30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a na zastoupení advokátem již trvat netřeba. Ústavní soud zároveň nemá důvody se domnívat, že by nyní projednávaná ústavní stížnost nebyla zpracována na velmi vysoké právnické úrovni.
9. Pro úplnost je třeba také dodat, že právě uvedené neznamená, že Ústavní soud by nemohl pro účely řízení o ústavní stížnosti dítěti ustanovit jiného opatrovníka, případně s ohledem na rozumovou a volní vyspělost dítěte zjistit jeho vlastní názor na podání ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však pro takový postup neshledal žádné důvody. Pokud jde o samotné dítě, je třeba zejména zohlednit, že stěžovatelka má pět let, což Ústavní soud nepovažuje za věk, kdy by se mohla kvalifikovaně vyjádřit k otázce, zda chce podat ústavní stížnost.
10. K věci samé Ústavní soud podotýká, že z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývá, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Tento princip Ústavní soud zřetelně akcentuje i ve své judikatuře týkající se dětí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, body 22-24; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 23]. Povinností obecných soudů tedy bylo ve svých rozhodnutích nejlepší zájem stěžovatelky zohlednit a učinit jej předním hlediskem pro své rozhodnutí. Nutno však podotknout, že nikoliv jediným či nejvyšším, jak mylně uvádí stěžovatelka [k tomu viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 23; shodně judikatura Evropského soudu pro lidská práva - viz např. rozsudek ve věci Buchs proti Švýcarsku ze dne 27. 5. 2014 č. 9929/12, §51 a odkazy tam uvedené; či rozsudek ve věci N.Ts. a další proti Gruzii ze dne 2. 2. 2016 č. 71776/12, §71].
11. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že náhradní péče by měla být v zásadě dočasným opatřením a měla by být ukončena ihned, jak to okolnosti dovolí. Konečným cílem náhradní péče by mělo být znovusjednocení biologické rodiny. Stát má i pozitivní závazek přijmout opatření k usnadnění znovusjednocení rodiny, jakmile to bude možné (rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, §76; či R.M.S. proti Španělsku ze dne 18. 6. 2013 č. 28775/12, §71). Na druhou stranu ve výjimečných situacích, pokud již je dítě dlouho v náhradní péči, může v nejlepším zájmu dítěte být rodinnou situaci opět neměnit a tento zájem tak může i převážit zájem rodičů na sjednocení rodiny a získání dítěte do své péče (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, §155). Ústředním bodem judikatury ESLP je tedy také nejlepší zájem dítěte.
12. Ústavní soud se domnívá, že napadená usnesení jsou plně v souladu s právě uvedenými obecnými principy. Jak okresní soud, tak krajský soud se pečlivě zabývaly otázkou, zda styk stěžovatelky s rodiči je v jejím nejlepším zájmu. Při svém rozhodnutí vycházely ze znaleckého posudku a výsledku dalšího, na předběžné opatření rozsáhlého dokazování. Styk upravily pouze v omezené míře, aby minimalizovaly případné negativní dopady na psychiku stěžovatelky. V dané věci také nebylo zjištěno, že by stěžovatelka styk se svými rodiči zcela odmítala (a contrario rozsudek ESLP ve věci Buchleither proti Německu ze dne 28. 4. 2016 č. 20106/13, §46). Obecné soudy naopak měly za prokázané jak znaleckým posudkem, tak videozáznamy ze styku s rodiči, že stěžovatelka styk s rodiči neodmítá a chová se v jejich přítomnosti přirozeně a vesele. Ústavní soud také odkazuje na právní závěry krajského soudu v napadeném usnesení, které jsou plně v souladu se shora citovanými ústavními principy, a lze na ně odkázat (viz bod 4 výše).
13. Napadená rozhodnutí jsou také plně v souladu i s judikaturou ESLP, které se dovolává stěžovatelka. Z této judikatury vyplývá, že sjednocení dítěte se svou rodinou po delším odloučení si může vyžadovat přípravná opatření (rozsudek ve věci N.Ts. a další proti Gruzii ze dne 2. 2. 2016 č. 71776/12, §71). Napadená předběžná opatření byla vydána právě proto, aby si stěžovatelka postupně navykala na péči rodičů a případným zrušením pěstounské péče a navrácení do péče rodičů nedošlo ke skokové a šokové změně výchovného prostředí stěžovatelky.
14. Lze shrnout, že závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, jsou podpořeny a souladné se znaleckými posudky, které byly v řízení vypracovány, i se závěry učiněnými na expertní případové konferenci konané dne 25. 8. 2016. Z nich jednoznačně plyne, že režim, který byl soudy nastaven v napadených rozhodnutích, je v nejlepším zájmu stěžovatelky.
15. Závěrem Ústavní soud považuje za nutné ještě zmínit, že z judikatury ESLP jasně vyplývá, že důvodem pro náhradní péči nemůže být pouze možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, §173). I kdyby tedy bylo pravdou, že pěstouni stěžovatelce poskytují v některých ohledech lepší a podnětnější péči než její rodiče, nemohlo by to samo o sobě založit důvod pro setrvání stěžovatelky v pěstounské péči. Stěžovatelka má právo být v péči svých rodičů a její rodiče mají zrovna tak právo pečovat o svou dceru (čl. 32 odst. 4 Listiny). Tato práva mohou být omezena pouze ze závažných důvodů, mezi něž možná lepší péče v jiném prostředí nepatří.
16. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu