ECLI:CZ:US:2023:1.US.3460.22.1
sp. zn. I. ÚS 3460/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Alekose Jakovidise, zastoupeného Mgr. Michaelem Gorou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, proti usnesení Nejvyššího správního soudu 7 As 107/2021-18 ze dne 12. 10. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 A 27/2020-33 ze dne 1. 4. 2021, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 83485/2020 ze dne 23. 7. 2020 a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy č. j. SMO/268774/20/DSČ/Klu ze dne 11. 6. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Magistrátu města Ostravy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"); dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Krajský úřad Moravskoslezského kraje ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 23. 7. 2020 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil ústavní stížností napadené rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 11. 6. 2020. Stěžovatel byl uznán vinným tím, že porušil §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 téhož zákona, protože dne 26. 11. 2019 v 11:30 hodin řídil v Ostravě osobní automobil a držel v ruce mobilní telefon. Za daný přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.
3. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 soudního řádu správního, protože neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení takové intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že policisté, kteří ho měli vidět řídit auto s telefonem v ruce, nepřípustně zmařili účel vyšetřování do policejního spisu totiž nezajistili příslušný kamerový záznam jen z toho důvodu, že na něm údajně nebylo nic vidět (podle výpovědi jedné z policistek). O svém nezákonném hodnocení důkazů neučinili ve spisu žádný úřední záznam a následně na dotaz správního orgánu na zajištění kamerového záznamu sdělili, že již není k dispozici kvůli delší časové prodlevě. Zadruhé, správní soudy podle stěžovatele porušily zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo, jelikož svůj závěr o jeho vině založily pouze na nevěrohodné svědecké výpovědi dotčených policistů, byť byla dána významná pochybnost o jejich nestrannosti založená na právě popsaném znehodnocení klíčového kamerového záznamu. Svědecké výpovědi zároveň nejsou průkazné, protože třetí policista si nic nepamatoval a druhý policista pouze strojeně citoval z úředního záznamu o dotčeném přestupku. Zatřetí, správní orgány a soudy nepřezkoumatelně zamítly jeho návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí pro nadbytečnost. Konečně stěžovatel namítá, že správní soudy bezdůvodně přikládaly vyšší důležitost nevěrohodné výpovědi policistů oproti výpovědi jeho. V situaci "tvrzení proti tvrzení" obecné soudy nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď jako jediný přímý důkaz svědčí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení [stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. U dotčených policistů podle stěžovatele objektivní pochybnost existuje s ohledem na jejich nezákonnou manipulaci s kamerovým záznamem.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů ani správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3104/22 ze dne 20. 12. 2022). Takovéto extrémní pochybení Ústavní soud v posuzované věci stěžovatele neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své výhrady stran věrohodnosti svědeckých výpovědí policistů, kteří ho při páchání přestupku zpozorovali; pomíjí, že správní soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, že stejně jako správní orgány vycházely z předpokladu, že policisté neměli ke stěžovateli ani k projednávané věci o přestupku jakýkoliv osobní zájem či vztah (viz bod 8 napadeného rozsudku a bod 18 napadeného usnesení). Tvrdí-li stěžovatel, že objektivní pochybnost o nezainteresovanosti policistů je založena na základě jejich manipulace s kamerovým záznamem, žádným způsobem blíže neosvětluje primární motivaci policistů k tvrzenému zničení kamerového záznamu. V tomto smyslu je nepřiléhavý odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 520/16, protože v citované věci šlo o svědecké výpovědi aktérů incidentu, proti kterým měl pachatel podat lživé trestní oznámení a kteří na výsledku řízení zjevně zájem měli.
9. Správní soudy podle Ústavního soudu svůj názor, proč svědectví policistů považují za dostatečný a věrohodný důkaz (i přes pochybení stran nezachování kamerového záznamu), ústavně konformním způsobem vysvětlily. Poukázaly na to, že výpovědi policistů byly bez rozporů jak zvlášť, tak při jejich vzájemném porovnání; byly podle nich zároveň v souladu s obsahem nejen úředního záznamu, ale i s oznámením přestupku sepsaným na místě provedené kontroly (viz bod 8 napadeného rozsudku a bod 18 napadeného usnesení). Správní soudy zároveň dostatečným způsobem předestřely, proč podle nich policisté mohli stěžovatele na uvedenou vzdálenost a za daných klimatických a světelných podmínek vnímat svými smysly (viz tamtéž).
10. Se správními soudy i se stěžovatelem lze souhlasit, že nezachování kamerového systému a jeho nepřípustné hodnocení policisty představuje jejich pochybení. Ústavní soud však dospěl k závěru, že s ohledem na úroveň odůvodnění věrohodnosti výpovědi policistů ze strany správních soudů nepředstavuje uvedené pochybení exces, který by odůvodňoval kasační zásah do volného hodnocení důkazů správními orgány a správními soudy. Ze stejného důvodu obstojí i strohý závěr krajského soudu, že považuje další důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné (viz bod 8 napadeného usnesení). Ústavní soud dospěl k tomuto závěru zejména s ohledem na bagatelní částku, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1969/22 ze dne 23. 8. 2022).
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu