ECLI:CZ:US:2017:1.US.3472.16.1
sp. zn. I. ÚS 3472/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 6 Tdo 861/2016-24, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016 sp. zn. 6 To 23/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 4 T 306/2014-422, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, který Ústavní soud k věci vyžádal, se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 4 T 306/2014-422, byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 16. 7. 2013 okolo 10.15 hodin v Praze jako řidič nákladního vozidla porušil důležitou povinnost uloženou mu v §22 odst. 1 a v §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích") tím, že při couvání od podzemních garáží prodejny Billa po příjezdové komunikaci značené svislou dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" při vyústění do Lodžské ulice, v důsledku nedostatečné opatrnosti a nezabezpečení si bezpečného couvání nedal přednost v jízdě a zadní částí vozidla narazil do pravého boku vozidla určeného pro svoz komunálního odpadu, řízeného Milanem Čevelíkem pravým jízdním pruhem Lodžské ulice ve směru od Zhořelecké ulice, v důsledku toho pracovník svozu odpadu (dále též "poškozený") stojící na levé zadní stupačce určené k přepravě pracovníků při svozu odpadu, spadl na vozovku a na následky utrpěných závažných zranění na místě zemřel, přičemž podle §46 odst. 1 tr. zákoníku soud upustil od potrestání stěžovatele.
3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 6 To 23/2016-446, zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 6 Tdo 861/2016-24, odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že z provedeného dokazování vyvodily nesprávné právní závěry. Důkazy přitom hodnotily k jeho tíži. Stěžovatel tvrdí, že tragický následek dopravní nehody nezavinil, a to ani z nedbalosti. Domnívá se, že učinil všechna možná a v danou chvíli dostupná bezpečnostní opatření, která jako účastník silničního provozu učinit měl a mohl.
6. Uvědomuje si, že následek dopravní nehody je velmi tragický a po celé trestní řízení projevuje upřímnou lítost nad ztrátou lidského života. Je však přesvědčen o tom, že pokud by se předmětné dopravní nehody účastnilo kterékoliv jiné auto, takový následek by nemohl nastat.
7. Stěžovatel údajně nemohl předpokládat, že v době, kdy couval do prázdné dvouproudé komunikace, přijede vyšší než povolenou rychlostí popelářský vůz, který v rozporu s pravidly poveze na venkovních stupačkách další členy posádky, kteří nebudou mít základní bezpečnostní pracovní pomůcky, a řidič, u nějž je zpochybněno, zda dodržel režim přestávek v práci, nijak nezareaguje na aktuální dopravní situaci. Porušení řady pravidel osádkou vozu nemůže být přisuzováno k tíži stěžovatele. Odpověď na otázku, zda poškozený ze stupačky vozu spadl v důsledku střetu dvou vozidel nebo v důsledku úhybného manévru řidiče popelářského vozu, nebylo dle znalce možné s určitostí dát. Stěžovatel se domnívá, že by za daných okolností měl být povolán k odpovědnosti i pan Čevelík.
8. Dodává, že jiný manévr než couvání v jeho případě nepřipadal v úvahu. Aktuální dopravní situaci bedlivě sledoval, výhled měl dobrý. Couvání zahájil velmi opatrně a pomalu. Popelářský vůz neviděl. Řidič popelářského vozu však údajně musel vidět jeho couvající vozidlo a mohl podle jeho názoru učinit všechna opatření, aby k žádnému přímému ohrožení nedošlo, přičemž omezení jsou ze zákona přípustná. Stěžovatel od ostatních účastníků důvodně předpokládal dodržování dopravních předpisů.
9. Stěžovatel se domnívá, že následek, který je mu kladen za vinu, není v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 (stěžovatel zřejmě nesprávně uvádí sp. zn. III. ÚS 2065/12), jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 76/2009, které však nelze v databázi judikatury Nejvyššího soudu dohledat.
10. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních odkazují na odůvodnění napadeného rozsudku.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, neboť nedošlo k porušení čl. 36 Listiny. Podle jeho názoru se jedná o opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy. I on proto odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se ke zpochybnění skutkových zjištění, popíranému kauzálnímu významu jednání stěžovatele a významu spoluzavinění osádky pro právní posouzení vyjádřil. Okolnosti, které akcentuje stěžovatel, Nejvyšší soud pokládá za toliko ovlivňující rozsah jeho trestní odpovědnosti, nikoli ji vylučující. K námitce týkající se trestní odpovědnosti řidiče popelářského vozu pak Nejvyšší soud usuzuje, že tato skutečnost nemůže nikterak ovlivnit rozhodnutí o ústavní stížnosti. Je nutné totiž znovu poukázat na zásadu obžalovací (§2 odst. 2 tr. ř.), která znemožňuje soudům, aby otázku trestní odpovědnosti osoby, na níž obžaloba či návrh na potrestání nebyly podány, samy řešily. Význam jednání dalších osob byl při posuzování otázky trestní odpovědnosti zvažován.
12. Vyjádření účastníků Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovateli.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
18. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
19. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
20. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). V případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku musí trestní soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Z vědomé nedbalosti je trestný čin spáchán, jestliže pachatel "věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí" [§16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Nedbalost nevědomá se pak předpokládá v případě, kdy pachatel "nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl" [§16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].
21. Mají-li trestní soudy posoudit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v prvé řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je kritériem nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně, nedostatek této jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (srov. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 17. března 1986 sp. zn. 4 Tz 9/86). Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem však platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2012 sp. zn. 5 Tdo 540/2012).
22. V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů, či technických norem. V případě posuzování dopravních nehod tedy půjde zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti [srov. Draštík, Antonín et al. Trestní zákoník: komentář. 1. díl, (§1 až 232). Praha, 2015, s. 115]. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001).
23. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je tedy nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde.
24. Ze skutkových zjištění formulovaných nalézacím soudem a posléze přejatých soudem odvolacím vyplynulo, že stěžovatel při couvání s nákladním vozidlem z příjezdové komunikace na hlavní silnici porušil povinnost dát přednost v jízdě a ačkoli, jak uvádí, měl z kabiny dostatečný výhled, neviděl po hlavní silnici rychlostí do 39 km/h přijíždějící popelářské vozidlo a rychlostí cca 10,6 km/h zadní částí svého vozidla do něj narazil. Tímto jednáním porušil povinnost uloženou řidiči v ustanovení §22 odst. 1 a §24 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
25. Za této situace tedy stěžovatel mohl a měl předvídat, že po hlavní silnici může přijet motorové či nemotorové vozidlo, případně přes přechod pro chodce přecházet chodec, kterým je stěžovatel povinen při couvání dát přednost. Aniž by si skutečně ověřil dopravní situaci za vozidlem, couval do prostoru, o němž neměl náležitý přehled, a spoléhal na to, že ostatní účastníci silničního provozu budou jeho počínání respektovat. Svým počínáním je však stěžovatel ohrozil, nikoli pouze omezil, jak se domnívá on (podle ustanovení §2 písm. l) zákona o pozemních komunikacích nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí, podle ustanovení §2 písm. m) cit. zákona nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo).
26. K tomu je možné dodat, že obecně vzato, za střet vozidla jedoucího po hlavní silnici a vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice je zásadně odpovědný řidič, který vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Judikatura opakovaně uvádí, že přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009). V posuzované věci se dokazování zcela správně zaměřilo na zjištění rychlosti přijíždějícího popelářského vozu, která převyšovala dle znaleckého posudku povolenou rychlost pro přepravu osob na venkovních stupačkách. Přesto se však jedná o rychlost výrazně nižší, než je rychlost na čtyřproudé komunikaci pro jiná vozidla zákonem povolená.
27. Za této situace řidič popelářského vozu, pan Čevelík s ohledem na princip tzv. omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81) spoléhal na to, že jej stěžovatel dalším couváním neohrozí. Velkou míru podílu na způsobení následku ze strany dalších osob soudy výrazně zohlednily v úvahách o trestu, v části týkající se odůvodnění stěžovatelovy viny však nemohly mít tyto závěry místo.
28. K otázce příčinného vztahu mezi jízdou stěžovatele a způsobeným následkem se k námitce stěžovatele podrobně vyjádřil Nejvyšší soud (č. l. 5 usnesení). Podle teorie podmínky je příčinou nějakého následku každá okolnost, která buď jako samostatná, nebo ve spojení s jinou okolností, následek přivodila. Obecně lze říci, že pachatel způsobí škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo, je však třeba vyřešit otázku, zda jednání obviněného je ve světle dalších skutečností příčinou dostatečně významnou a pokrytou jeho zaviněním, neboť jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1336/2007). K vlastní verzi interpretaci závěrů (revizního) znaleckého posudku ohledně příčin pádu poškozeného, kterou stěžovatel uplatnil v dovolání a tvrdí ji i v ústavní stížnosti, se Nejvyšší soud vyjádřil (na č. l. 4 usnesení) a Ústavní soud nemá důvod se od jeho názoru odchylovat. Náhlý úhybný manévr řidiče Čevelíka vyvolaný jednáním stěžovatele s přispěním síly vyvolané srážkou s vozidlem stěžovatele způsobily, že se poškozený na stupátku neudržel a pádem si způsobil smrtelné zranění.
29. Ústavní soud se v posuzované věci důsledně zabýval odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, dospěl však k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu se natolik liší, že jeho právní závěry nelze nyní použít. V obou případech ke smrtelnému zranění došlo v důsledku manévru couvání. V citovaném nálezu nastala smrt jednoročního dítěte v důsledku střetu s couvajícím osobním automobilem. Jednoroční dítě však není účastníkem provozu na pozemních komunikacích, není-li jeho bezpečnost zajištěna jinou osobou. Ústavní soud konstatoval, že řidič nemohl předvídat, že dvě dospělé osoby hlídající dítě v době, kdy přicházel k vozidlu, následně na okamžik v pozornosti poleví, v důsledku čehož se batole ocitne bez dozoru v dráze couvajícího vozidla. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že stěžovatel ohrožení dalších účastníků provozu v důsledku manévru couvání s nákladním vozidlem do čtyřproudé hlavní silnice předvídat mohl. O nedbalostní zavinění se tak v jeho věci jedná.
30. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu