ECLI:CZ:US:2018:1.US.3474.18.1
sp. zn. I. ÚS 3474/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludmily Kamlenkové, zastoupené advokátem JUDr. Janem Nohejlem, U Rajské zahrady 1912/3, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, č. j. Ncp 506/2018-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí vrchního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 92 K 26/2003-1249, byla zproštěna funkce správkyně konkurzní podstaty společnosti GASTEX, spol. s r.o. a novým správcem byl ustanoven JUDr. Dušan Diviš. Toto usnesení bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 20/2016-1290.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka údajně nepředala novému správci konkurzní podstaty veškerou agendu náležející do konkurzu, domáhal se tento jejího vydání žalobou, evidovanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 214/2017. Stěžovatelka v tomto řízení vznesla námitku věcné nepříslušnosti, neboť měla za to, že ve věci měl rozhodovat podle ustanovení §9 odst. 3 písm. s) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007, krajský soud. Z napadeného usnesení vrchního soudu se podává, že nový správce konkurzní podstaty se vznesenou námitkou věcné nepříslušnosti nesouhlasí, neboť se chce domoci vydání pravomocného rozhodnutí, na jehož základě by se mohl vydání věci domáhat exekučně a nikoliv jen uložením pořádkové pokuty konkurzním soudem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v případě řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 214/2017 nelze ignorovat konkurzní řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 26/2003, které nebylo doposud ukončeno. Stěžovatelka konstatuje, že o povinnosti předat funkci konkurzního správce JUDr. Divišovi bylo rozhodnuto již shora citovaným usnesením městského soudu a za neplnění této povinnosti jí byla rovněž uložena pořádková pokuta ve výši 10.000 Kč. Podle náhledu stěžovatelky Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím o věcné příslušnosti umožnil vydání duplicitního rozhodnutí, na jehož základě by stěžovatelka byla povinna vydat sporné listiny. Ústavní stížností napadeným usnesením mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
K podstatě stěžovatelkou vznesených námitek Ústavní soud konstatuje, že z věcného hlediska se v předmětném případě jedná o dvě různá řízení - konkurzní/civilní. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 92 K 26/2003-1249, bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že se stěžovatelka zprošťuje funkce správkyně konkurzní podstaty. Novým správcem byl týmž výrokem ustanoven JUDr. Dušan Diviš. Výrokem II. bylo rozhodnuto o vykonatelnosti tohoto usnesení. Oproti tomu předmětem řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 214/2017 je civilní žaloba na vydání věci. Z toho důvodu pak také Vrchní soud v Praze neposoudil věc jako incidenční spor, což stručně odůvodnil. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení způsobu, jakým se má správce konkurzní podstaty domáhat vydání konkurzní dokumentace, je výkladem podústavního práva.
Ústavní soud považuje, s ohledem na výše zmiňovanou zásadu minimalizace, závěr vrchního soudu za ústavně konformní a předmětnou ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu