ECLI:CZ:US:2015:1.US.3477.14.1
sp. zn. I. ÚS 3477/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Svobody, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 7. 2014 č. j. 2 T 248/2010-3387 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014 č. j. 11 To 291/2014-3412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 11. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených shora. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného k 30. 6. 2006, a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 30. 6. 2006, spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Prvoinstanční soudní řízení není k dnešnímu dni ukončeno.
3. V průběhu hlavního líčení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce námitku podjatosti, a to z důvodu, že předseda senátu podal podnět ve smyslu ustanovení §158 trestního řádu pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle §348 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit obžalovaný stěžovatel tím, že dne 18. 11. 2013 prostřednictvím obhájce soudu předložil padělané rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti č. B 8977795, vystavené dne 11. 11. 2013, s pracovní neschopností stěžovatele od téhož dne.
4. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že podle §30 odst. 1 trestního řádu není předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček dovodil podezření, že potvrzení o pracovní neschopnosti bylo zfalšováno, ačkoli bylo později prokázáno, že potvrzení bylo vydáno zastupujícím lékařem a oznámení předsedy senátu bylo bez dalšího uloženo. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě pochybností o věrohodnosti telefonického sdělení, bylo možno konfrontovat telefonickou informaci se zápisem ve zdravotní dokumentaci, či to alespoň zkusit. Právě to, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček bez dalšího a dokonce v rozporu s telefonickým zjištěním, které sám učinil, usuzoval na podvodné jednání stěžovatele, prokazuje jeho zaujatost vůči osobě stěžovatele. To, že předseda senátu vyjádřil poměrně vyhraněný názor na osobu stěžovatele (zpochybnění jeho důvěryhodnosti) před vydáním meritorního rozhodnutí, prokazuje jeho zaujatost.
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky, kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
7. Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti tvoří námitka, že se mu nedostává nestranného soudního rozhodování, neboť rozhodující soudce je proti stěžovateli zaujatý, což samo o sobě vyvolává pochybnosti o jeho nestrannosti. Stěžovatel své námitky uplatnil již v probíhajícím trestním řízení, avšak tam s nimi neuspěl, a proto je nyní znovu opakuje v ústavní stížnosti, namířené proti soudním rozhodnutím, jimiž bylo o jeho námitkách negativně rozhodnuto.
8. Ústavní soud nicméně připomíná, že v trestní věci samé doposud nebylo meritorně rozhodnuto; řízení stále probíhá před soudem první instance.
9. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jejich postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
10. Vydáním napadených rozhodnutí ve věci podjatosti trestní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu (zejména odvolání a dovolání). Námitku, že trestní řízení vedl soudce, který měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze nepochybně uplatnit jako důvod pro podání odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku; odvolací soud, pokud by tuto námitku shledal důvodnou, by z tohoto důvodu mohl zrušit napadený rozsudek pro podstatné vady řízení [§258 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Stejná námitka by mohla být stěžovatelem uplatněna též jako dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. b) trestního řádu].
11. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu.
12. V dané procesní situaci nelze napadená usnesení o nevyloučení soudce z projednávání věci považovat za konečná rozhodnutí ve věci stěžovatele; ten má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit.
13. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj