ECLI:CZ:US:2003:1.US.35.03
sp. zn. I. ÚS 35/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. E 2970/2000, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 16 Co 243/2002, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §30, §72 odst. 2 a §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a na zrušení poslední věty ustanovení §46 odst. 2, poslední věty §46 odst. 4, poslední věty §47 odst. 3, §241 a §250a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
I. Ústavní stížnost se o d m í t á.
II. Návrh na zrušení ustanovení §30, §72 odst. 2 a §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a na zrušení poslední věty ustanovení §46 odst. 2, poslední věty §46 odst. 4, poslední věty §47 odst. 3, §241 a §250a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným usnesením ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných M. J. a J. W. proti povinnému stěžovateli prodejem nemovitosti pro částku 952.770 Kč a 1.497.222 Kč nařídil výkon rozhodnutí prodejem blíže specifikovaných nemovitostí stěžovatele. Městský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení obvodního soudu ve věci samé potvrdil.
Stěžovatel obě uvedená usnesení obecných soudů napadá jako protiústavní a především tvrdí, že porušují jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na rovnost v řízení a na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a tuto namítanou protiústavnost podrobně vysvětluje.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel předkládá - ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu - návrh na zrušení v záhlaví označených ustanovení zákona o Ústavním soudu a občanského soudního řádu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byl způsobilý projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby návrh splňoval všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě však Ústavní soud zjistil, že citovaná lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena nebyla, neboť napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo právnímu zástupci stěžovatele Mgr. V. V. doručeno dne 23. 9. 2002 (srov. sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 5. 2003 a fotokopie doručenky), a ústavní stížnost byla podána až dne 8. 1. 2003.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, musel rozhodnout odmítavým výrokem též o návrhu na zrušení napadených zákonných ustanovení, podaném ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb. Jak totiž vyplývá z podstaty citovaného ustanovení §74 a také z konstantní judikatury Ústavního soudu, představuje návrh na zrušení zákona podaný spolu s ústavní stížností akcesorický návrh, který - v případě odmítnutí ústavní stížnosti - sdílí její právní osudy. Je-li ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpádá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona. Opačný výklad by totiž vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. §64 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb.) nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 351).
Nad tento rámec je však Ústavní soud, vycházeje z principů materiálního právního státu, nucen vypořádat se samostatně s návrhem na zrušení ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., který stanoví lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti, počítanou dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by tak totiž Ústavní soud neučinil, mohl by se vůči stěžovateli dopustit protiústavního odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož by odmítl ústavní stížnost z takového zákonného důvodu, který stěžovatel rovněž napadl jako protiústavní, a Ústavní soud by se jím meritorně vůbec nezabýval.
Stěžovatel tvrdí, že protiústavnost citované zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti spočívá v tom, že čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR upravuje kompetenci Ústavního soudu rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž tato práva a svobody jsou dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod nezadatelné, nezcizitelné, nezrušitelné a nepromlčitelné. Protože Listina ani mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika v oblasti základních práv vázána, neobsahují žádnou časovou limitaci existence základních práv a svobod, považuje stěžovatel ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. za protiústavní.
K tomu Ústavní soud především uvádí, že ústavní zmocnění k vydání zákona č. 182/1993 Sb. obsahuje čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož "zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem". Přitom je zřejmé, že jednou z podmínek projednání návrhu Ústavním soudem představuje právě stanovení lhůty k jeho podání. V tomto směru Ústavní soud - v obecné rovině - připomíná, že smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 273). Rovněž v případě řízení o ústavní stížnosti má zákonná lhůta výše popsanou funkci a smysl a proto ji nelze považovat za protiústavní, ani z formálního ani z materiálního hlediska, jestliže Ústava výslovně otevírá zákonodárci prostor k stanovení bližších podmínek podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem; zároveň předmětná lhůta odpovídá materiálním požadavkům na přiměřenost její délky, na transparentnost, předvídatelnost a tedy i na vyloučení svévole při jejím uplatňování. Ústavní soud konečně konstatuje, že zmiňovaná lhůta je lhůtou procesněprávní a její podstata proto spočívá toliko ve vymezení procesního postupu při podávání ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně základních práv a svobod. Již z toho důvodu nemůže porušovat přirozenoprávní základ lidských práv a svobod a svojí podstatou nepředstavuje časovou limitaci pro existenci základních práv a svobod, jak mylně namítá stěžovatel.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost včetně návrhu na zrušení citovaných zákonných ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů] a návrh na zrušení ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu